Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2235/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti JP servis-OIL s. r. o., sídlem Podkrušnohorská 432, Litvínov, zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2022 č. j. -270, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle a a 2d ve spojení s y.

1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 30. 10. 2013 vedlejší účastnice jako výstavkyně vystavila stěžovatelce bankovní záruku na částku 20 000 000 Kč za účelem zajištění závazku stěžovatelky z registrace distributora pohonných hmot podle , o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), ve znění pozdějších předpisů, podle rámcové smlouvy ze dne 2. 10. 2013 uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Za beneficienta byl původně označen Celní úřad pro Ústecký kraj, dodatkem ze dne 19. 5. 2015 byly za beneficienty označeny "celní úřady v České republice podle , o celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů". Celní úřad pro Ústecký kraj dne 14. 12. 2015 vyzval vedlejší účastnici k vyplacení 20 000 000 Kč podle uvedené záruky z titulu pohledávek stěžovatelky na nedoplatcích daně z přidané hodnoty evidovaných Finančním úřadem pro Ústecký kraj. Vedlejší účastnice proto vyplatila bankovní záruku na účet uvedený ve výzvě a po stěžovatelce posléze požadovala zaplacení poskytnutého plnění. Stěžovatelka se poté žalobou po vedlejší účastnici domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zaplacení 21 066 371 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nesprávným vyplacením bankovní záruky. Nesouhlasila s tím, že skutečným příjemcem bankovní záruky byl Finanční úřad pro Ústecký kraj, nikoli Celní úřad pro Ústecký kraj.

2. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 18. 12. 2019 č. j. -157. Podle obvodního soudu účel bankovní záruky (posouzené podle , , ve znění pozdějších předpisů) spočíval ve splnění podmínek registrace stěžovatelky jako distributora pohonných hmot podle zákona o pohonných hmotách. Podle téhož zákona za takové situace bankovní záruka slouží i k zajištění nedoplatků vedených nejen celním úřadem, ale i u jiných správců daně, čemuž odpovídá vyplacení záruky provedené vedlejší účastnicí. Celní úřad pro Ústecký kraj nadto v souladu se záručníu požádal o vyplacení záruky, samotná vedlejší účastnice neměla možnost uplatnit žádné námitky.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 15. 5. 2020 č. j. -216. Podle městského soudu se právní poměry mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí měly posoudit podle starší právní úpravy, tj. podle , ve znění pozdějších předpisů. V nyní posuzované věci měla vedlejší účastnice povinnost plnit správci daně - celním úřadům bez námitek, na základě tzv. formálního principu posouzení podmínek bankovní záruky, a to na základě písemné výzvy, v níž mělo být specifikováno číslo účtu. Celní úřad pro Ústecký kraj jako beneficient vyzval v době platnosti záruky formálně bezvadným způsobem. Nebyl povinen specifikovat titul k úspěšné výplatě záruky, vedlejší účastnice to ostatně ani nebyla oprávněna přezkoumat. Vedlejší účastnice neporušila žádnou povinnost, a nárok na náhradu škody proto není důvodný.

4. Stěžovatelka podala proti uvedenému rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť je neshledal přípustným. Ke stěžovatelkou formulovaným právním otázkám, zda lze rozšiřovat okruh beneficientů bankovní záruky s odkazem na okruh zajištěných závazků či zákon o pohonných hmotách, zda lze čerpat bankovní záruku i pro závazky, které neeviduje přímo beneficient, zda lze takto čerpat i za situace, kdy beneficient sám uvede, že žádné závazky nemá, a který konkrétní subjekt má být ve věci stěžovatelky považován za beneficienta, Nejvyšší soud uvedl, že vycházejí z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Není přitom pochyb o tom, že v nyní posuzované věci nebyl okruh beneficientů nijak rozšířen a bylo plněno na účet specifikovaný oprávněnou osobou. Z výzvy se nadto nepodává, že Celní úřad pro Ústecký kraj "nemá žádné závazky" vůči stěžovatelce. Další stěžovatelkou formulované otázky se týkaly vztahu občanskoprávní úpravy bankovní záruky a zákona o pohonných hmotách; na jejich řešení však rozhodnutí soudů nižších stupňů nespočívala, protože zákon o pohonných hmotách nijak nemodifikoval podmínky určené záručníu. K vymezeným právním otázkám o použití nebo obchodního zákoníku, Nejvyšší soud uvedl, že změny rámcové smlouvy učiněné po 1. 1. 2014 (tj. po účinnosti ) se nepromítly do obsahu záručníy. Nadto by závěry rozsudků soudů nižších stupňů obstály v poměrech obou zmíněných zákonů, protože úprava bankovní (finanční) záruky podle vychází z právní úpravy v obchodním zákoníku. Konečně Nejvyšší soud "jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení" dodal, že stěžovatelce nemohla vzniknout bez dalšího majetková újma. Měla-li stěžovatelka pochybnost o splnění podmínek záručníy, měla odmítnout výzvu vedlejší účastnice k plnění a případně uplatnit uvedenou obranu v soudním řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

1. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud nedostál své povinnosti přezkoumat dovoláním napadená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka v dovolání namítala, že rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu jsou překvapivá a v rozporu s "principem spravedlnosti". Nejvyšší soud dále přehlédl, že stěžovatelka rozhodnutím obecných soudů vytýkala "extrémní rozpor" mezi provedenými důkazy a zjištěnými závěry (viz bod 88 dovolání stěžovatelky). Nepřezkoumatelný je závěr Nejvyššího soudu, že vztah předpisů soukromého práva a zákona o pohonných hmotách není ve věci rozhodný. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že není rozhodné, kterou právní úpravou se řídí poměry mezi ní a vedlejší účastnicí (obchodní zákoník, či ). Stěžovatelka rovněž tvrdí, že napadené usnesení je vnitřně rozporné, a to konkrétně, že Nejvyšší soud na jednu stranu připustil, že dodatek ze dne 19. 5. 2015 záručníu měnil, ač současně uvedl, že se změna rámcové smlouvy (uzavřené dříve mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí jako podklad pro vystavení bankovní záruky, viz sub 2, pozn. Ústavního soudu) nepromítla do obsahu záručníy. Konečně stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že nesprávně uvedl v napadeném usnesení, že jí nemohla vzniknout majetková újma; vyplacením bankovní záruky došlo ke zmenšení jejího majetku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

2. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

3. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu s tím, jak Nejvyšší soud posoudil její dovolání. Stěžovatelka přiložila svoje dovolání k ústavní stížnosti a Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud na argumentaci stěžovatelky reagoval náležitě, konkrétně a věcně. V konkrétnostech lze uvést, že stěžovatelka v dovolání odkazovala na "překvapivost" závěrů Nejvyššího soudu výhradně v souvislosti s posouzením, zda se ve věci použije obchodní zákoník, nebo . Na uvedenou argumentaci Nejvyšší soud reagoval tak, že se zaprvé nepoužije , protože práva a povinnosti, o které jde, vznikla před účinností , a zadruhé, konečné zodpovězení uvedené otázky není pro úspěch stěžovatelky rozhodný, protože za každé situace jde o obdobnou právní úpravu bez významných odchylek. Argumentace Nejvyššího soudu je tedy srozumitelně a logicky odůvodněna, vychází z ustálené rozhodovací praxe a má racionálně-logický základ. S tvrzeními stěžovatelky se vypořádává. Je věcná a konkrétní. Nejde o exces, libovůli, ani projev přepjatého formalismu.

4. V tomto směru nelze považovat závěry Nejvyššího soudu za vnitřně rozporné či nepřezkoumatelné. Nelze stěžovatelce přisvědčit, že Nejvyšší soud současně uznal, že dodatky mění a nemění záručníu. Stěžovatelka pomíjí, že Nejvyšší soud v uvedené souvislosti hovoří o dodatku k rámcové smlouvě (jako podkladu pro vystavení záruky), nikoli o dodatku k samotné záručníě. Uvedené "dodatky" stěžovatelka nerozlišuje, zatímco Nejvyšší soud tak činí, a to v souladu se zjištěným skutkovým stavem v předcházejících fázích řízení, který v této souvislosti stěžovatelka nezpochybňuje. Ke vztahu právní úpravy bankovní záruky (či finanční záruky) upravené v obchodním zákoníku, či , Nejvyšší soud srozumitelně odkázal na závěry své ustálené rozhodovací praxe. Důvody rozhodnutí jsou v tomto směru z odůvodnění napadeného usnesení spolehlivě seznatelné.

5. Nejvyšší soud rovněž adekvátně reagoval na tvrzení stěžovatelky uvedené v bodu 88 dovolání stěžovatelky. Z něj se podává, že v dané části šlo o právní otázky ke vztahu předpisů soukromého práva a zákona o pohonných hmotách. Rovněž v této souvislosti Nejvyšší soud reagoval na tvrzení stěžovatelky adekvátně. Bylo pro něj rozhodné, že podmínky záruky byly splněny, bylo-li plněno v souladu se zněním záruky na účet specifikovaný beneficientem (v souladu s tzv. bezpodmínečností bankovní záruky). Jde sice o závěry stručné, avšak výstižné a logické, a podle všeho souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejde o libovůli, ani o exces. Závěry Nejvyššího soudu jsou i v této části odůvodnění napadeného usnesení přezkoumatelné a jednoznačné.

6. Jde-li konečně o obiter dictum Nejvyššího soudu v napadeném usnesení, nejde o jeho nosné důvody, a to ani nepřímo. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud otázku vzniku škody nepovažoval ve věci stěžovatelky za významnou, stejně tak nejde o problematiku, na jejímž řešení spočívají předcházející rozhodnutí obecných soudů. Důvodnost tvrzení Nejvyššího soudu uvedeného v dané části odůvodnění napadeného usnesení proto není pro správnost závěrů ve věci samé významná, a Ústavní soud nepovažuje za nutné se námitkami stěžovatelky v této souvislosti zabývat věcně.

1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (y), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2022

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu