Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 340/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 6. 2021 č. j. -215 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021 č. j. -263, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 5. 2. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s , a d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Nezletilá dcera stěžovatele byla rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 6. 2018 č. j. -21 na základě soudem schválené dohody rodičů svěřena do výchovy matky a stěžovateli bylo vyměřeno výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně. Styk s nezletilou byl naposledy upraven usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. -167, a to tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou M. každý druhý a čtvrtý týden v kalendářním měsíci od pátku od 12.00 hodin do následující středy do 8.00 hodin. V současné době má tedy stěžovatel nezletilou v péči 12 dní v kalendářním měsíci.

Takto stanovený rozsah styku považuje stěžovatel za nedostatečný a z toho důvodu se domáhal v řízení před obecnými soudy tzv. střídavé péče, kdy by poměr péče obou rodičů o nezletilou byl shodný.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem nalézacího soudu byl návrh stěžovatele zamítnut (výrok I.) a současně nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se rozsudek nalézacího soudu potvrzuje (výrok I.), přičemž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náklady odvolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, neboť vzdálenost mezi bydlišti rodičů je cca 3 km, základní škola je ve spádové oblasti obou rodičů a nezletilá je na toto zařízení zvyklá. Stěžovatel na rozdíl od minule posuzovaného období změnil zaměstnání, kde má stanovenou pevnou týdenní pracovní dobu. Místo výkonu práce je M. Rovněž došlo ke změně v komunikaci mezi rodiči, kteří mezi sebou vychází standardně a slušně. Není tedy pravdou existence konfliktního stavu, jak prezentoval ve svém rozsudku odvolací soud. Na většině věcí jsou rodiče schopni se bez průtahů domluvit. Nezletilá klade akcent na spravedlivé rozdělení času mezi oba rodiče. Stěžovatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož je návrh na úpravu styku šikanózní vůči matce - jedná se toliko o druhý návrh na úpravu styku během dvou let. Odůvodnění obecných soudů je podle stěžovatele nedostatečné, neboť tyto se nevěnovaly změně okolností, k nimž došlo během posledních dvou let. Při rozhodování nebyl zohledněn názor nezletilé a OSPOD. Obecné soudy nezohlednily nejlepší zájem dítěte a závěry judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatele odkázal.

III.

Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit jeho postup jako protiústavní.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy nedohledaly ve věci stěžovatele takovou změnu okolností, jež by odůvodňovala změnu dosavadní, soudem schválené, dohody rodičů o výchově a výživě nezletilé. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že vztah nezletilé k oběma rodičům je vřelý, nekonfliktní. Uvedené však nelze konstatovat o vztahu rodičů, neboť tito sice omezili své dřívější spory, nicméně dohody a kompromisy se mezi nimi rodí jen úporně. Ústavní soud v minulosti shrnul podmínky pro zavedení střídavé péče (srov. nález

), přičemž mimo jiné konstatoval, že absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče, protože by se jednalo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl dosud dítě v péči. Z toho důvodu pak musí obecné soudy posoudit, který z rodičů je za nevhodnou komunikaci více zodpovědný a zjištění při rozhodování o péči a rozsahu styku příslušným způsobem zohlednit, přičemž příslušná úvaha v tomto směru se musí v odůvodnění rozhodnutí jasně objevit (za všechny srov. nález

sp. zn.

, body 31-32). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že tento se způsobem komunikace mezi rodiči zabýval, přičemž uzavřel, že k eskalaci komunikace dochází především ze strany stěžovatele (srov. odst. 17 napadeného rozsudku). Tedy osoby, usilující o rozšíření styku. Z toho důvodu nepovažoval odvolací soud změnu poměrů za natolik zásadní, aby bylo možné přistoupit k úpravě výchovného modelu.

Ze zjištění obecných soudů vyplývá, že rodiče v projednávané věci sice učinili určitý pokrok stran vzájemné komunikace, ovšem nejedná se o změnu natolik zásadní, aby bylo možné přistoupit ke změně zavedeného a fungujícího způsobu péče o nezletilou. Uvedené však neznamená, že k tomuto nemůže v budoucnu dojít, zvláště pak v případě naplnění premis střídavé péče (srov. nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

sp. zn.

nebo

sp. zn.

).

Napadené rozsudky vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Zejména krajský soud se zabýval podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výchovných poměrů, přičemž své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil, a Ústavní soud v jeho závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah, naopak se s jeho právními závěry ztotožňuje.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu