Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2836/2024

21 Cdo 2836/2024-238

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. F., zastoupené JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni 1 – Severním Předměstí, Vlastina č. 602/23, proti žalovanému statutárnímu městu Chomutov se sídlem magistrátu v Chomutově, Zborovská č. 4602, IČO 00261891, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. května 2024, č. j. -194, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2024, č. j. -194, není přípustné podle ustanovení , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

3. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný pod č. 7-8/1995 v časopise Práce a mzda, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., anebo již ve vztahu k ustanovení současného například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. ].

4. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen „aritmetickým“ průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. ). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. ).

5. V projednávané věci bylo žalobkyni, která u žalovaného pracovala jako úřednice, ve výpovědi z pracovního poměru dané jí dne 31. 8. 2020 žalovaným vytknuto, že nedodržuje „základní pravidla slušného chování“ (zejména klienty vůbec nepozdraví, oslovuje je slovy „co chcete“, místo slušného požádání a předložení dokladů uděluje nepříjemným způsobem rozkazy, dává klientům najevo, že ji v podstatě obtěžují, jedná „arogantně a nepříjemně“, používá „tykání, přestože se jedná o dospělé osoby“, v jednom případě si dovolila žadatele o vydání řidičského průkazu na motocykl označit za „dalšího dárce orgánů“ a její jednání je ve stížnostech charakterizováno slovem „otřesné“). Žalovaným uplatněný důvod výpovědi odvolací soud posoudil – s ohledem na závazný právní názor vyslovený v této věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. – podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce.

6. Přihlédl-li odvolací soud při hodnocení intenzity porušení pracovní povinnosti žalobkyně vytýkaného jí ve výpovědi ke skutečnosti, že žalobkyně pracovala pro žalovaného přes třicet let, že v roce 2017 jí vedoucí poskytl příznivé hodnocení, že v hodnocení za rok 2018 byla její práce ohodnocena slovy „dobrý výkon, splňující očekávání“, za rok 2019 opět „dobrý výkon, splňující očekávání“ a dále slovy „schopnost interakce s ostatními spolupracovníky a nadřízenými, týmová spolupráce a ochota poskytnout součinnost v případě potřeby nebo vyžádání, … projevuje zájem o růst odborné kvalifikace, při jednání většinu situací zvládá a jedná ve veřejném zájmu …, při provádění řešení daných úkolů projevuje pracovní disciplínu, … neutrálnost, schopnost pracovat samostatně, dodržování termínů a pokynů, … zvládání zátěžových situacích, kvalita výkonu ve veřejné správě“, že žalobkyni byly opakovaně vypláceny v souvislosti s výkonem práce „odměny/prémie“, že žalovaný žalobkyni na nevhodnost jejího chování neupozornil a že její „pochybení“ nemělo na činnost žalovaného „žádný zásadní dopad“, a dospěl-li k závěru, že žalobkyně, která byla „dlouhodobě spolehlivým a dobře pracujícím zaměstnancem“, se dopustila pouze méně závažného (a nikoliv závažného) porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci [které samo o sobě (bez upozornění na možnost výpovědi v případě soustavného méně závažného porušování pracovní povinnosti) nemůže být důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ], je tento jeho závěr v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.

7. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení (vytýká-li odvolacímu soudu, že v rozporu s ustanovením neposoudil všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, že je nezhodnotil způsobem odpovídajícím zásadě volného hodnocení důkazů, že neuvedl, „zda a jakým způsobem … posoudil svědecké výpovědi … a proč při hodnocení předmětného hlediska k těmto důkazům nepřihlédl, resp. proč vycházel pouze z písemných hodnocení“, a že „vyvodil nesprávný závěr ze zjištěného skutkového stavu“).

8. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ).

9. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.

10. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího a (předchozího) dovolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

11. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2024

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu