Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1938/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Koníčkové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, směřující proti části výroku č. I a části výroku č. II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022 č. j. -115, spojenou s návrhem na zrušení a 2 a , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů; za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných částí rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil její právo na vlastnictví zaručené v d (dále jen jako "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené v y a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na náhradu škody způsobenou vadným výkonem veřejné moci (y).

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, stěžovatelka žalovala Českou republiku (Ministerstvo spravedlnosti, dále jen jako "žalovaná") u Obvodního soudu pro Prahu 2 o náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení. Nalézací soud délku řízení označil za nepřiměřenou, výši náhrady nicméně určil na 26 813 Kč. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž mimo jiné argumentovala, že došlo k nesprávnému posouzení otázky počátku prodlení žalované - prodlení by totiž mělo zahrnovat i šestiměsíční lhůtu pro předběžné projednání nároku zakotvenou v a 2 Zároveň stěžovatelka nesouhlasila ani s přiznanou náhradou nákladů řízení, podle ní by měla zahrnovat též odměnu advokáta za předběžné uplatnění nároku u žalované. Odvolací soud v napadeném rozsudku náhradu škody zvýšil na 41 438 Kč, v předchozích větách předestřeným nárokům nicméně nevyhověl, neboť se řídil podle něj jasnými ustanoveními (délka lhůty k předběžnému projednání nároku) a (není právo na náhradu nákladů souvisejících s předběžným projednáním nároku) Právní názor odvolacího soudu se projevil v příslušné části výroku č. I (období, za které žalovaná má platit úrok z prodlení) a výroku č. II (výše náhrady nákladů řízení).

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

4. Stěžovatelka s rozhodnutím odvolacího soudu v meritu věcí (výši náhrady za nemajetkovou újmu) souhlasí a vymezuje se pouze proti způsobu, jakým byly vypořádány její již výše diskutované dva argumenty z odvolání. Znovu proto tvrdí, že lhůta šesti měsíců, kterou má Ministerstvo spravedlnosti na předběžné projednání nároku na odškodnění, je již dnes nepřiměřená a státní správa by vzhledem k rozvoji technologií měla rozhodovat rychleji než před půl stoletím (kdy byla lhůta zavedena). Odkazuje v tomto na nález ze dne 23. 2. 2010

sp. zn.

, ve kterém Ústavní soud obiter dictum podotkl "...Ústavní soud očekává, že tato lhůta bude v blízké době zákonodárcem zkrácena". Jelikož se tak nestalo, žádá Ústavní soud o zrušení ustanovení a 2 , které lhůtu vymezuje. Druhý okruh námitek směřuje proti tomu, že subjekt žádající u Ministerstva spravedlnosti o odškodnění nemá podle právo na náhradu nákladů zastoupení tohoto (předběžného) řízení. Stěžovatelka považuje ustanovení za protiústavní, neboť ve chvíli, kdy poškozený u Ministerstva spravedlnosti neuspěje a je nucen podat žalobu, měly by být náklady předběžného řízení zahrnuty do nákladů soudního řízení obdobně, jako je v občanskoprávním řízení součástí nákladů předžalobní výzva. Tato teze platí rovněž proto, že (předvídající v případě úspěchu soudního řízení náhradu za předžalobní výzvu) je ve vztahu k úpravou speciální. Stěžovatelka své tvrzení dokládá citací rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a citací rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 3. 9. 2019

sp. zn.

), která sdílejí její argumentaci.

5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný, neboť proti dotčeným (částem) výroků nebylo možné podat opravný prostředek.

6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených výroků rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.

8. Ústavní stížnost je svým obsahem značně specifická. Jak již bylo shora předestřeno, cílem řízení (o ústavních stížnostech) před Ústavním soudem je ochrana základních práv jednotlivce, stěžovatelka však ve skutečnosti nijak nerozvádí, v čem a do jaké míry by měla být její základní práva skutečně porušena. Konkrétně nikde nevyčísluje, jakou újmu na majetku utrpěla nepřiznáním úroků z vysouzené částky za požadované období šesti měsíců a ani o kolik měla být vyšší zmíněná náhrada nákladů právního zastoupení. I bez toho je však očividné, že šlo o částky maximálně v tisících korunách. V této souvislosti je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v právním řádu pro podání opravných prostředků vymezil. V přezkoumávaném případě se nepochybně o bagatelní částku jedná. Nelze předpokládat, že by záměrem zákonodárce bylo na jednu stranu účastníkovi bránit v podání dovolání, ale na druhou činit z Ústavního soudu další přezkumnou instanci namísto dovolacího soudu. Ústavní soud nicméně vzhledem k zmíněné možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (souhrnně např. usnesení ze dne 17. 4. 2018

sp. zn.

). Stěžovatelka ale překážku bagatelnosti a tedy i relevantní judikaturu zdejšího soudu k výjimkám z ní zcela opomíjí. Bylo by tak nadbytečné na tomto místě možné překonání překážek bagatelnosti podrobněji abstraktně rozvádět a aplikovat na hodnocenou věc.

9. Nad rámec uvedeného ale Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost by byla nedůvodná i bez prvku bagatelnosti. Lhůta šesti měsíců pro přezkum nároku Ministerstvem spravedlnosti je výslovně stanovená zákonem a obecný soud nemohl než k ní přihlédnout. Jestliže se stěžovatelka domnívá, že by měla být z nějakých důvodů zkrácena, měla by své úsilí zaměřit na přesvědčení zákonodárce. Ostatně stejný cíl měl též mimo nosné důvody rozhodnutí vyslovený apel Ústavního soudu v citovaném nálezu

sp. zn.

- jeho neúspěch ale rozhodně nezakládá protiústavnost ustanovení. Podobné to je s otázkou náhrady nákladů předběžného řízení u Ministerstva spravedlnosti. Ústavní soud nijak nezpochybňuje, že toto řízení má z hlediska účelu shodné prvky s předžalobní výzvou podle , to ale nijak nebrání tomu, aby dané instituty nemohly mít rozdílný režim náhrady nákladů. Mimochodem stěžovatelkou citovaný nález

sp. zn.

dochází k přesnému opaku, než tvrdí ona - úprava dle je (logicky) speciální k , a to nutně platí též u náhrady nákladů. Konečně stojí za zmínku, že ústavní stížnost (implicitně) pracuje s myšlenkou, že v odškodňovacím řízení má stát rovnocenné postavení s poškozeným, a proto by neměl být zvýhodňován zmíněnými instituty oproti situacím, kdy spolu řeší odškodnění za vzájemná pochybení jiné soukromé subjekty. Stěžovatelka však přehlédla, že její východisko o rovnocenném postavení stran v tomto (zvláštním) řízení byla výslovně vyvrácena v už dvakrát zmíněném nálezu

sp. zn.

(oproti předchozímu obiter šlo navíc o ratio decidendi nálezu).

10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

11. Přestože podání je formulováno spíše jako abstraktní návrh na zrušení diskutovaných zákonných ustanovení než individuální ústavní stížnost, první institut je akcesorickým návrhem k druhému institutu a sdílí jeho osud. Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta jako nezpůsobilá meritorního projednání, nezbylo Ústavnímu soudu než bez dalšího odmítnout též návrh na zrušení v petitu vymezených ustanovení

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu