Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 89/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kverulant.org o.p.s., se sídlem Pražská 1148/59, Praha 15, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2021 č. j. -81, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu dle a násl. d (dále jen " ") a dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále na porušení práva dle , , 2 a y a y (dále jen " ").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal podmínky pro vyslovení zákonnosti odvoláním napadeného usnesení nalézacího soudu, nýbrž pro jeho potvrzení. Stěžovatelka namítá nedostatečné odůvodnění nezákonnosti odvoláním napadeného usnesení o předběžném opatření ve smyslu

3. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

4. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994

sp. zn.

(N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000

sp. zn.

, ze dne 8. 11. 2000

sp. zn.

, ze dne 14. 6. 2007

sp. zn.

a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.

5. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda takové rozhodnutí mělo zákonný podklad ( y), bylo vydáno příslušným orgánem ( y) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu y a a 3 y [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999

sp. zn.

(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013

sp. zn.

nebo ze dne 9. 3. 2015

sp. zn.

].

6. Vzhledem k výše uvedenému, Ústavní soud konstatuje, že rozhodování o předběžném opatření v nyní posuzované věci mělo zákonný podklad, jelikož v případě stěžovatelky šlo o řízení, v němž právní úprava soudu umožňuje předběžné opatření nařídit, a žalobci návrh na nařízení předběžného opatření soudu podali. Napadené usnesení bylo vydáno příslušným odvolacím soudem.

7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala nedostatečné odůvodnění výroku o zákonnosti odvoláním napadeného usnesení o předběžném opatření, tj. dožadovala se kasace napadeného usnesení pouze z důvodu formálních pochybení soudu.

8. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, tzn., přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní ochranu, zaručené y, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. "Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209); či nález

sp. zn.

ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)].

9. V případě subjektivního práva na soudní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé. Proto jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. "Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů" [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Naopak tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu (stejně jako v nyní posuzované věci) s přihlédnutím ke všem okolnostem daného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným, a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem, přistoupit ke kasaci takového rozhodnutí obecného soudu. Proto Ústavní soud respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neboť ve svém rozhodování zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním obecných soudů.

10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2022

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu