Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1827/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Zdeňka Koschina, advokáta, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -83 ze dne 24. 5. 2022, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení , a d.

Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. -54 ze dne 28. 1. 2022 byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala proti stěžovateli zaplacení 31 687 Kč s příslušenstvím, a to z titulu dlužného nájemného ze smlouvy o nájmu motorového vozidla, uzavřené mezi oběma účastníky dne 10. 7. 2021. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalobkyni částku 31 687 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně od 15. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy chybně zhodnotily smluvní ujednání o zvýšené sazbě nájemného jako ustanovení o smluvní pokutě. Stěžovatel v té spojitosti podotkl, že je-li účtována smluvní pokuta, nedochází k tomu daňovým dokladem, ale prostým zúčtováním bez daně z přidané hodnoty. Městskému soudu vytkl, že postupoval překvapivě, když na věc aplikoval ustanovení , podle něhož ten, kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Stěžovatel má dále za to, že na nájemní smlouvu nelze pohlížet jako platnou, neboť k řádnému uzavření nájemní smlouvy došlo již před převzetím vozidla. Soudy se dle jeho názoru rovněž uspokojivě nevypořádaly s námitkou neexistence vady, pro kterou měl být sankcionován vyšší sazbou nájemného. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že peněžitá částka, k jejímuž zaplacení byl stěžovatel napadeným rozsudkem zavázán, představuje částku bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (z nedávných rozhodnutí srov. např. usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

.

aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Ve sporech o bagatelní částky je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v nynějším případě. Výklad přijatý Ústavním soudem tu nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá sám zákonodárce. To se odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení , nýbrž i v ustanovení téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice tohoto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti němuž není nejen mimořádný opravný prostředek, nýbrž ani řádný opravný prostředek s ohledem na hodnotu předmětu sporu přípustný, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2021). Ústavní soud přitom v napadeném rozsudku odvolacího soudu nezjistil žádné extrémní vybočení z kautel spravedlivého procesu či významný přesah v jím řešených otázkách.

Právní závěr městského soudu je ve shodě s názorem obvodního soudu založen především na tom, že smluvní ujednání týkající se sazby základního nájemného ve skutečnosti představují ustanovení o smluvní pokutě. Oba soudy v tomto směru poukázaly na to, že zvýhodněná sazba nájemného má místo jen tam, kde nájemce vozidla splní povinnosti uložené mu předmětnou smlouvou, pročež její realizace nebude spojena se zvýšenými finančními nebo provozními náklady. Ve výsledku se tak v případě "základní" sazby nájemného fakticky jedná o penalizaci porušení smluvních povinností nájemcem, byť tento mechanismus sjednání úplaty nebyl výslovně za smluvní pokutu ve smlouvě označen. Na podporu svého výkladového postoje soudy odkázaly na závěr vyslovený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 19. 10. 2016. V něm dal dovolací soud najevo, že ujednání, dle něhož nebude-li dodržena povinnost vycházející ze smluvních podmínek, dojde k navýšení úplaty za plnění, představuje dostatečně určité ujednání o smluvní pokutě. Potud tedy nelze právní posouzení věci ze strany soudů pokládat za svévolné.

Odvolací soud zdůraznil, že nalézací soud v daném případě nesprávně použil ustanovení , jelikož nejde o právní vztah ze spotřebitelské smlouvy. V řízení bylo na podkladě dokazování prokázáno, a to i s ohledem na jednání a skutková tvrzení samotného stěžovatele, že ve smluvním vztahu se žalobkyní vystupoval jako podnikající fyzická osoba - advokát, takže nevystupoval ani v postavení slabší smluvní strany. Tento závěr odvolacího soudu není překvapivý, poněvadž skutečnosti, že stěžovatel uzavřel dotčenou nájemní smlouvu jako osoba znalá práva, se žalobkyně dovolávala v odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Pakliže z dokazování vyplynulo, že stěžovatel v procesu uzavírání smlouvy předložil žalobkyni mimo jiné i český a slovenský průkaz advokáta (srov. bod 4 rozsudku obvodního soudu), nejeví se aplikace na souzenou věc nepřiměřenou či jinak zásadně nespravedlivou.

Bezvýznamnou je argumentace stěžovatele stran údajné neplatnosti nájemní smlouvy. Stěžovatel sám uznává, že ji podepsal, jinak by byl vozidlo nemohl převzít a dostát svým povinnostem z pracovní cesty. Bylo na stěžovateli, aby si prověřil obsah dokumentu, který svým vlastnoručním podpisem stvrdil, zejména se měl se zněním příslušné smlouvy seznámit v dostatečném časovém předstihu. Ústavněprávní argumentaci se pak zcela vymyká rozvaha stěžovatele nad povahou defektu pneumatiky pronajatého vozidla. Nalézací soud zde srozumitelným a racionálním způsobem ozřejmil, že stěžovatel pro proraženou pravou zadní pneumatiku nevrátil vozidlo v tom stavu, v jakém mu bylo poskytnuto, s přihlédnutím k běžnému opotřebení, tedy v rozporu se smluvním požadavkem (viz bod 13 rozsudku obvodního soudu). Otázka zavinění (tj. zda k proražení dané pneumatiky došlo vinou stěžovatele coby řidiče či nikoliv) nehraje z hlediska soukromoprávního vztahu mezi oběma účastníky žádnou roli (srov. čl. VIII bod 1 odrážku první předmětné nájemní smlouvy, přiložené k ústavní stížnosti).

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný. Z téhož důvodu Ústavní soud nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu