Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2117/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti P. Š., zastoupené Mgr. Ivo Tichovským, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2022 č. j. -585 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2020 č. j. -501, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti PD Finance a reality, s. r. o., sídlem Křižíkova 1705/15, Ostrava, a 2) T. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 11. 2020 č. j. -501 změnil usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 11. 2018 č. j. -439, jímž byla k návrhu stěžovatelky [dřívější manželky povinného (druhého vedlejšího účastníka řízení)] zastavena exekuce na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněné (první vedlejší účastnice řízení) ve výši 1 700 000 Kč s příslušenstvím, tak, že návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl. Exekuce byla vedena na podkladě exekutorského zápisu soudního exekutora JUDr. Jiřího Trojanovského, LL. M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. 143 EZ 00122/12, obsahujícího doložku vykonatelnosti a sepsaného za účasti oprávněné a povinného, v němž oba účastníci výslovně shodně prohlásili, že povinný dluží oprávněné částku 1 700 000 Kč, a to na základě směnek vystavených povinným ve prospěch remitenta D. S. ze dne 12. 9. 2010 na částku 1 000 000 Kč a ze dne 10. 1. 2011 na částku 700 000 Kč, které byly indosamentem ve spojení s dohodou o převedení práv převedeny na oprávněnou. Krajský konstatoval, že exekutorský zápis splňuje formální náležitosti ve smyslu , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a je třeba jej považovat za řádný a způsobilý exekuční titul podle exekučního řádu v rozhodném znění. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka žádný jiný způsobilý důvod pro zastavení exekuce podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), než neexistenci vymáhaných směnečných pohledávek oprávněné z důvodu neexistence hospodářského důvodu pro vystavení označených směnek v podobě smluv o půjčkách mezi D. S. a povinným ani neuvedla, ani netvrdila, tím méně pak prokázala. Stěžovatelka nadto ani nebyla účastnicí základních kauzálních vztahů povinného a D. S., ani jejich navazujících vztahů směnečných, pročež jí nepříslušelo uplatňovat kauzální námitky vůči směnkám, které byly navíc indosovány na oprávněnou (srov. čl. I. , zákon směnečný a šekový). I pokud by bylo možno připustit uplatnění kauzálních námitek stěžovatelky, bylo by tomu pouze v případě, že vymáhané směnečné pohledávky vznikly v důsledku trestného činu, což však nebyl tento případ, neboť trestní věc povinného podezřelého z podvodu ve vztahu ke směnkám byla odložena. Proto nebylo možno považovat usnesení okresního soudu, který exekuci zastavil, za správné.

3. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 5. 2022 č. j. -585 odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř) nevylíčila důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení), a rovněž neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ve spojení s ). Pakliže stěžovatelka předpoklad přípustnosti dovolání vymezila větou, že "pokud soud II. stupně věc právně posoudil jinak, pak se tento soud při řešení právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, byla-li tato právní otázka již vyřešena, nebo má-li být dovolacím soudem s ohledem na okolnosti případu vyřešena jinak", nepředstavuje taková formulace (nadto se zřetelem ke znění zákona nepřesná) způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti, neboť míří na více zákonných hledisek přípustnosti (ve znění ), které se z povahy věci vzájemně vylučují a nelze je podmiňovat. Stěžovatelka rovněž neupřesňuje jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu (alespoň v rovině citace právních závěrů), od níž by se krajský soud odchyloval či která by měla být Nejvyšším soudem překonána. Vlastní obsah dovolání tvoří převážně polemika stěžovatelky se skutkovými a důkazními závěry krajského soudu.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje podstatný obsah napadených usnesení. Rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu považuje za nesprávná a ryze formalistická. Vyslovuje názor, že jde o promyšlený, rafinovaný a koordinovaný způsob ze strany povinného, jak ji poškodit při vypořádání společného jmění. Vzhledem k indosaci směnek zůstal okruh námitek, které mohla stěžovatelka uplatňovat s ohledem na čl. I. § 17 zákona směnečného a šekového omezený a zúžil se na námitku neexistence závazků z půjček coby hospodářského důvodu vystavení směnek. Vyslovuje přesvědčení, že v tomto směru svoji důkazní povinnost unesla, neboť v řízení byl nalezen okruh důkazů sice nepřímých, avšak dostatečných a ucelených, který nemohl vyústit v jiný skutkový závěr než ten, že půjčky coby hospodářský důvod vystavení obou směnek nebyly poskytnuty. Stěžovatelka uzavírá, že jak s ohledem na osoby zúčastněné na jednání, které ji poškodilo (D. S., povinný a oprávněná), tak i jejich aktivity (trestní stíhání), jí mimo jiné náleží námitky, jako by byla účastnicí směnečného vztahu, přičemž by mělo jít o námitku vědomého jednání nabyvatele směnek na škodu dlužníka.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná ( téhož zákona a contrario).

6. Proti napadenému usnesení krajského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

IV.

Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [y (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro existenci vad, neboť neobsahovalo předepsané náležitosti vyžadované (vedle neuvedení předpokladu přípustnosti dovolání absentovalo i vymezení způsobilého dovolacího důvodu). Ústavní soud v uvedené souvislosti podotýká, že mezi povinné náležitosti dovolání podle patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu) a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu. Stěžovatelka však tuto povinnost, jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu, zjevně nesplnila.

9. Ústavní soud připomíná, že v zásadě nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) nebo usnesení ze dne 13. 9. 2012

sp. zn.

, ze dne 3. 12. 2019

sp. zn.

a ze dne 2. 6. 2020

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Žádné takové pochybení Ústavní soud v usnesení Nejvyššího soudu neshledal. Jak se navíc podává z ústavní stížnosti, stěžovatelka ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, když pouze poukazuje na to, že rozhodoval formalisticky, z čehož dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv.

10. Neuvedla-li stěžovatelka, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani způsobilý dovolací důvod, popř. namítala-li by vady řízení, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel její dovolání odmítnout pro nepřípustnost. Ústavní soud přitom nepovažuje požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a uvedení dovolacího důvodu za přepjatý formalismus. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné a nespatřuje v něm žádné pochybení, které by mohlo vést k jeho zrušení.

11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z výše uvedených důvodů má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání odmítnuto pro jeho nepřípustnost, a to nikoliv z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá , nelze v takovém případě dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv. Nesplnila-li stěžovatelka podmínku řádného vyčerpání (mimořádného) opravného prostředku, je třeba na její ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nahlížet jako na nepřípustnou podle . Takový závěr se podává i z výše zmiňovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. .

12. Pro úplnost lze dodat, že stěžovatelka ani ve vztahu k usnesení krajského soudu nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, když pouze namítá, že krajský soud měl své rozhodnutí posoudit ve prospěch stěžovatelky, a to zejména na základě stěžovatelkou zmiňovaných nepřímých důkazů, z nichž by krajský soud musel vyvodit závěr o možnosti uplatňovat kauzální námitky. Ani taková argumentace by ovšem nemohla vést k vyhovění ústavní stížnosti.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ji zčásti (směřovala-li proti usnesení Nejvyššího soudu) odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti (směřovala-li proti usnesení krajského soudu) podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu