Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1557/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CV14-FINHELP, s. r. o., sídlem Blatno 133, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. března 2022 č. j. -215 a usnesení soudní exekutorky Mgr. Zuzany Grosamové ze dne 19. listopadu 2021 č. j. 180 EX 12059/14-208, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Mgr. Zuzany Grosamové, soudní exekutorky, sídlem Evropská 2588/33a, Praha 6 - Dejvice, jako účastníků řízení, a Ludmily Donátové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v a 4 a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že soudní exekutorka napadeným usnesením rozhodla, že insolvenčnímu správci vedlejší účastnice (povinné v exekučním řízení) se po odečtu nákladů exekuce vydává plnění vymožené v exekučním řízení. Dne 7. 8. 2020 bylo totiž zahájeno insolvenční řízení na majetek vedlejší účastnice a usnesením ze dne 4. 5. 2021 byl zjištěn její úpadek s povoleným řešením oddlužením. V průběhu exekučního řízení, ještě před zahájením insolvenčního řízení, byl uskutečněn prodej obchodního podílu vedlejší účastnice v obchodní korporaci. Příklep byl udělen vydražiteli dne 30. 7. 2020, který nejvyšší podání doplatil dne 6. 8. 2020, tedy jeden den před tím, než bylo dne 7. 8. 2020 zahájeno zmíněné insolvenční řízení. Soudní exekutorka usnesením napadeným ústavní stížností na základě , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), rozhodla o vydání částky insolvenčnímu správci, neboť tato částka byla vymožena, ale nebyla dosud vypořádána.

3. Proti usnesení soudní exekutorky podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením ho potvrdil. Uvedl, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016

sp. zn.

(N 166/82 SbNU 609) vyplývá závěr, že obecné soudy jsou povinny při vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení. Dále uvedl, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 č. j. -118 vydání (vyplacení) výtěžku zpeněžení zástavy (zástavnímu) věřiteli v době, kdy již nastaly účinky, které , o úpadku a způsobech jejich řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, spojuje se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného v exekuci), je nepřípustným prováděním exekuce. Po zahájení insolvenčního řízení tak již není možné vyplatit výtěžek oprávněné a je nutné ho vyplatit insolvenčnímu správci. Na věc nedopadá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004 sp. zn. , jelikož se v něm řešila otázka bezdůvodného obohacení v souvislosti s omylem poukázanou platbou na účet u peněžního u, a to bez vztahu k insolvenčnímu řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Podle stěžovatelky došlo k ukončení exekuce podle § 51 písm. c) exekučního řádu již dne 6. 8. 2020 vymožením peněžních prostředků, přičemž k zahájení insolvenčního řízení došlo až dne 7. 8. 2020. Vymožené peněžní prostředky již v době ukončení exekučního řízení fakticky náležely stěžovatelce (oprávněné). Pověřená soudní exekutorka měla pouze vystavit příkaz k převodu vymoženého plnění na účet stěžovatelky. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. uvedl, že peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, jakož i osob majících k účtu dispoziční oprávnění, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního u, představuje proto pouze pohledávku z účtu u peněžního u.

5. Napadené usnesení soudní exekutorky je v rozporu s dobrými mravy, jelikož exekuční řízení je vedeno již od roku 2014. Není přípustné, aby nedošlo k vyplacení vymoženého plnění po mnoha letech vedení nalézacího řízení a exekučního řízení, jen pro jednodenní nečinnost soudní exekutorky, a stěžovatelka se tak musela snažit o vymožení plnění v insolvenčním řízení.

6. Krajský soud se měl řádně vypořádat s právní argumentací stěžovatelky; měl řádně vyložit, proč její argumentace není přiléhavá a uvést, v jakém konkrétním aspektu nedopadá tvrzená judikatura na posuzovanou věc.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat jejich rozhodování; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. V posuzované věci je relevantní, zda soudní exekutorka měla postupovat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu za situace, kdy podle stěžovatelky jí zaniklo pověření k vedení exekuce [ exekučního řádu]. Tato otázka se tak týká výkladu podústavních právních předpisů, konkrétně zmíněných v a exekučního řádu a rovněž , a to za situace, kdy se stěžovatelce pouze odložila výplata dlužných peněžních prostředků (byť ne nutně všech) a je nucena se jich domáhat v insolvenčním řízení.

10. Obecný soud závěr, ke kterému dospěl, odůvodnil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , podle kterého vydání (vyplacení) výtěžku zpeněžení zástavy zástavnímu věřiteli v době, kdy již nastaly účinky, které spojuje se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného v exekuci), je (nepřípustným) prováděním exekuce. Na tom nic nemění ani skutečnost, že rozvrhové usnesení nabylo právní moci dříve, než nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného.

11. Závěr uvedený v daném rozsudku je v souladu s dalšími rozhodnutími a rovněž i komentářovou literaturou. Ustanovení exekučního řádu zakazuje exekutorovi činit úkony, jimiž se provádí exekuce, nelze-li podle zvláštního právního předpisu [v posuzovaném případě ] exekuci provést. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. plyne, že provedením exekuce je i předání či vyplacení plnění získané od povinného oprávněnému. Jde tak o úkon zapovězený právě uvedeným . Ke stejnému závěru dospěla i komentářová literatura. V komentáři k (SPRINZ, Petr. : komentář. [Praha]: C.H. Beck, [2019]. Velké komentáře.) se uvádí: "Z judikatury NS lze dovodit závěr, že provedením exekuce je předání plnění oprávněnému ze strany exekutora ( ; viz i DZ k Revizní novele s. 126). [...] Podle rozhodovací praxe je obdobně nepřípustným výkonem rozhodnutí (exekuce) i vyplacení výtěžku zpeněžení zástavy zástavnímu věřiteli bez ohledu na skutečnost, že rozvrhové usnesení nabylo právní moci dříve, než nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného ( ). Pro oprávněné tyto závěry pochopitelně přinášejí nutnost pečlivě sledovat stav exekuce s tím, aby pokud možno došlo co nejdříve k vyplacení výtěžku." Obdobně pak i komentář k exekučního řádu (SVOBODA, Karel. Exekuční řád: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2022. Beckovy komentáře.) uvádí, že k ukončení exekuce dojde až vyplacením vymoženého plnění: "Příkaz k úhradě nákladů exekuce by exekutor měl vydat bez zbytečného odkladu poté, co utržil plnění, které vede k ukončení exekuce vymožením (srov. větu druhou). K ukončení exekuce vymožením dojde až vyplacením vymoženého plnění včetně exekutorem přiřknutých nákladů oprávněného (srov. NS )."

12. Stěžovatelka tento názor rozporuje pouze odkazem na § 51 písm. c) exekučního řádu s tvrzením, že exekuční řízení bylo ukončeno, proto vymožené peněžní prostředky náležely již oprávněné. Tomuto názoru neodpovídají závěry výše uvedené judikatury a komentářové literatury. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřednáší takové argumenty, které by odůvodnily zásah Ústavního soudu do výše uvedených shodných názorů. Ústavní soud není povolán k tomu, aby za stěžovatelku dotvářel chybějící argumentaci [usnesení ze dne 15. 12. 2020

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

13. Stěžovatelka dále namítá, že usnesení soudní exekutorky je v rozporu s dobrými mravy kvůli délce řízení. Jak uvedl Ústavní soud [např. v usnesení ze dne 16. 10. 1997

sp. zn.

(U 16/9 SbNU 445)], napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ( y), má důvodnost takové argumentace za následek zrušení napadeného rozhodnutí pouze tehdy, ovlivnily-li průtahy v řízení nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv [nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2008

sp. zn.

(N 9/48 SbNU 81)]. K ničemu takovému v posuzované věci nedošlo. Podle uvedené judikatury platí, že i kdyby nalézací řízení a exekuční řízení trvala nepřijatelně dlouhou dobu, Ústavní soud by kasačním nálezem do napadeného usnesení nezasáhl.

14. Stěžovatelčina námitka, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s jejím odkazem na judikaturu, není opodstatněná. Krajský soud v bodě 14. napadeného usnesení jasně uvedl, že tento rozsudek na věc nedopadá, jelikož se v něm řešila otázka bezdůvodného obohacení v souvislosti s omylem poukázanou platbou na účet u peněžního u, přičemž v posuzované věci je rozhodnou otázkou, zda měla soudní exekutorka vyplatit vymožené peněžní prostředky insolvenčnímu správci. To, komu peněžní prostředky náležely, není podstatné, měla-li i tak soudní exekutorka postupovat podle exekučního řádu.

15. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2022

Josef Fiala v. r.

předseda senátu