Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 721/2024

21 Cdo 721/2024-183

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Z. H., zastoupeného Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12, proti povinnému J. M., zastoupenému Mgr. Filipem Smějou, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská č. 1716/54, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2023, č. j. -134, takto:

Dovolání povinného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. -134, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Usnesení odvolacího soudu je (v závěru, že soud nemusí provést důkaz, jehož návrh hodnotí jako účelový s úmyslem dosáhnout dalšího zdržení exekuce) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu věty druhé je ustálena v závěru, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné); stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy – důkazy nezákonné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. ). Podle soud v odůvodnění rozsudku rovněž uvede, proč neprovedl i další důkazy. Z výše uvedeného vyplývá, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Soud se však v odůvodnění musí vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. ).

V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že povinným navržený důkaz znaleckým posudkem neprovede pro nadbytečnost, neboť postup povinného, který s časovým odstupem 17 let a až v odvolacím řízení začal zpochybňovat svůj podpis na doručence, hodnotil soud jako nevěrohodný a účelový s úmyslem dosáhnout dalšího zdržení exekuce. Odvolací soud uvedl, že tento návrh povinného odporuje všem relevantním skutkovým zjištěním ve věci, neboť kromě doručenkou podloženého doručení předmětného usnesení (o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva) se povinný účastnil výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva v postavení manžela povinné a o tom, že si byl své účasti vědom, svědčí skutečnost, že po doručení usnesení byla – v souvislosti s částečným zastavením výkonu rozhodnutí ve vztahu k dalšímu povinnému – do spisu založena plná moc, v níž povinný (v souvislosti s doručováním usnesení o částečném zastavení výkonu rozhodnutí) zmocnil k zastupování advokáta. Soudcovské zástavní právo bylo po právní moci rozhodnutí zapsáno do katastru nemovitostí a povinný si byl jeho zřízení, potažmo existence, vědom, jak je zřejmé z jeho vyjádření k návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy, v němž sám poukázal na to, že na nemovité věci vázne soudcovské zástavní právo a usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí je založeno v katastru nemovitostí.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak zřejmé, že se odvolací soud otázkou doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zabýval a zjišťoval okolnosti rozhodné pro její posouzení, jakož i to, z jakých důvodů soud navržený důkaz znaleckým posudkem neprovedl. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje srozumitelné a přesvědčivé důvody jak k jeho závěru o doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva povinnému, tak i k tomu, proč považuje současný postup povinného za „nevěrohodný a účelový s úmyslem dosáhnout dalšího zdržení exekuce“. Skutečnosti zjišťované pro vyslovení závěru, zda byl důkaz navržen proto, aby byl spor účelově prodloužen, přitom v řízení nejsou omezeny žádným časovým úsekem. Pokud tedy odvolací soud hodnotil skutečnosti z období po tvrzeném doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí povinnému a dospěl k závěru o účelovosti navrhovaného důkazu, pak rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Obdobný závěr vyplývá rovněž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. , odmítnuta.

Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 7. 2024

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu