Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
CD7673E4C192587CC1258B80004D3F67.html
HTML · 15.01 KB
No categories available
26 Cdo 2830/2023
26 Cdo 2830/2023-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o splnění povinnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 261/2020 , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2023, č. j. 10 Co 21/2023 -414, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce
je povinen
zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.178 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) – poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne ze dne 10. 6. 2021, č. j. 10 Co 113/2021 -132, spolu s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih (soud prvního stupně) ze dne 26. 1. 2021, č. j. 11 C 261/2020 -85, ve znění usnesení ze dne 26. 3. 2021, č. j. 11 C 261/2020 -104, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, č. j. 26 Cdo 3141/2021 -188 – rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 10 Co 21/2023 -414, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 9. 2022, č. j. 11 C 261/2020 -218, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném doložení nákladů na jednotlivé služby, způsobu jejich rozúčtování, způsobu stanovení výše záloh na služby a provedení vyúčtování za rok 2018 a umožnění mu pořízení kopií podkladů, a uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 21.780 Kč; současně uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 15.246 Kč.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř. “), přípustné, a proto ho Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
3. Předně je třeba uvést, že dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek (zejména, že mu nebylo doručeno vyrozumění o možnosti nahlédnout do podkladů a nahlížení do podkladů nesplňovalo podmínky umožňující podklady vyúčtování řádně prostudovat a nebyly při něm k dispozici veškeré listin y). Ve skutečnosti tak nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, přitom nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. Nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), ani nebyly opomenuty žádné – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastníci v řízení označili, a nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces.
4. Jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , uplatňuje také námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, a že soud nesprávně posoudil otázku, zda nedošlo k přechodu důkazního břemene na žalovaného (ohledně splnění povinnosti umožnit žalobci nahlédnout do pokladů pro vyúčtování) s ohledem na tzv. informační deficit na straně dovolatele jakožto příjemce služeb. Jen pro úplnost lze uvést, že rozsudek je řádně odůvodněn a má všechny náležitosti stanovené v § 157 odst. 1 , 2 o. s. ř. o. s. ř. ; ostatně dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 , uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obstát nemůže ani námitka týkající se důkazního břemene (jeho nesprávné aplikace odvolacím soudem), a to již jen proto, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na neunesení důkazního břemene – žalobu nezamítl, protože by žalobce neprokázal svá tvrzení.
5. Důvodná není ani námitka dovolatele, že žalovaný nemohl splnit svou povinnost umožnit mu nahlédnout do podkladů pro vyúčtování ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. , kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb. “), určil-li jednostranně termín nahlížení bez vazby na jeho žádost. Z tvrzení účastníků, ani z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by se dovolatel domáhal u žalovaného nahlížení do podkladů pro vyúčtování služeb za rok 2018 v nějakém konkrétním termínu, jemuž by žalovaný nevyhověl (není přitom významné, zda se nahlížení mohli účastnit i ostatní vlastníci jednotek) a ani nebyly zjištěny žádné jiné skutečnosti, které by vedly k tomu, že nemohl své právo na nahlížení do podkladů podle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. realizovat. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný splnil svou povinnost umožnit dovolateli nahlédnout do pokladů pro vyúčtování, žalobce byl o této možnosti informován, aniž (jak vyplynulo z provedeného dokazování) by jí využil.
6. Otázkou, zda nahlížení do podkladů splňovalo podmínky umožňující podklady vyúčtování řádně prostudovat tak, aby byla zajištěna účinná kontrola správnosti vyúčtování (tedy, zda byly k dispozici všechny podklady a zda byl dán dostatečný časový prostor se s nimi seznámit), se odvolací soud nezabýval, neboť podle obsahu spisu nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by takové pochybnosti vyplynuly; dovolatel sám tuto námitku uplatnil (v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. o. s. ř. ) až v dovolacím řízení; ostatně jeho výhrady v tomto ohledu brojí (opět) především proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu.
7. Na posouzení otázky, do kdy je poskytovatel služeb povinen vyhovět opakované písemné žádosti příjemce služeb ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. , napadené rozhodnutí nespočívá. Tato otázka není ani pro právní posouzení věci významná – jestliže byla povinnost, jejíhož splnění se žalobce po žalovaném domáhal, splněna (byť až v průběhu řízení, předtím, než bylo ve věci rozhodnuto), je zřejmé, že žaloba nemůže být již z tohoto důvodu úspěšná, a to bez ohledu na to, jak dlouhá doba případně uplynula od okamžiku, kdy měla být splněna včas.
8. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné usnesení, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu