Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1136/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miroslava Nováka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D. advokátem, sídlem Náměstí č. 22/24, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022 č. j. -180, výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021 č. j. -167 v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2021 č. j. -67, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 169 500 Kč s příslušenstvím, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 27. 4. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal žalobou po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky ve výši 202 500 Kč s příslušenstvím, jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (od roku 2007 do roku 2019) vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. .

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2021 č. j. -67, zastavil řízení co do částky 19 125 Kč (výrok I.) uložil žalované zaplatit žalobci částku 16 875 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 169 500 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 165 Kč. (výrok IV.).

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem II., v zamítavém výroku o věci samé pod bodem III. a ve výroku o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Stěžovatel k průtahům v řízení konstatoval, že se na nich svým chováním a jednáním nijak nepodílel, nýbrž se toliko bránil vůči neoprávněným nárokům ze strany konkurzního správce. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy ve věci nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav týkající se uplatnění tzv. nemajetkové újmy, která byla stěžovateli přiznána toliko v celkové částce 36 000 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporoval hodnocení kritéria procesní složitosti věci, které postrádá důvodů, které vedly k opakovanému rušení rozhodnutí ve věci samé. Skutečným důvodem délky původního soudního řízení nebyla snaha správce konkurzní podstaty vrátit do podstaty úpadce částku 6 000 Kč, o kterou byl stěžovatel ve 12 let trvajícím sporu žalován, ale psychický tlak na vedlejší účastnici, která je matkou žalobce. Celé řízení mělo šikanózní povahu, což při rozhodování obecných soudů o zaplacení nemajetkové újmy nebylo nijak zohledněno. Stěžovatel, stejně jakož i jeho rodiče museli absolvovat řadu řízení, která doposud nejsou ukončena. Podle náhledu stěžovatele došlo v související věci ke zneužití státní moci k jeho perzekuci. Stěžovatel po celou dobu řízení velmi trpěl tím, že je nástrojem k psychickému týrání své matky. V souvislosti s uvedeným poukázal stěžovatel na závěry Evropského soudu pro lidská práva, který ve svých rozhodnutích uvedl, že ukazatelem vzniku "podstatné újmy" je i to, jak stěžovatel soudní řízení subjektivně vnímal. Objektivní význam řízení by tak měl být posuzován mnohem šířeji a s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu.

III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel napadá výši přiznaného zadostiučinění dle ustanovení pro nedůvodnou délku soudního řízení. Jak však Ústavní soud zdůrazňuje ve své konstantní judikatuře, Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše definované postavení přísluší "toliko" posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z ustanovení , a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily (viz též případy stěžovatele týkající se totožné materie projednané před zdejším soudem kupříkladu pod

sp. zn.

,

,

). Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu zmíněných zákonných kritérií, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž mohl být postup soudu shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu a odst. 3 y. Ústavní úrovně však zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn.

(N 247/59 SbNU 515)].

Ústavní soud je toho názoru, že se obecné soudy s návrhem stěžovatele a všemi jeho podstatnými námitkami zabývaly, své závěry řádně odůvodnily a z toho důvodu nelze na napadená rozhodnutí nahlížet jako na ústavně nekonformní.

Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl podle , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu