Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2993/2022

29 Cdo 2993/2022-153

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Davida Jánošíka, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1105/36, PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 72074477, jako insolvenčního správce dlužníka PSJ, a. s., identifikační číslo osoby 25337220, zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, proti žalovanému UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, zastoupenému Mgr. Janem Burešem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, PSČ 110 00, o zaplacení částky 114 659 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2022, č. j. -105, takto:

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 3. června 2021, č. j. -70, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 114 659 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a zároveň rozhodl o povinnosti žalovaného k úhradě nákladů řízení a soudního poplatku (body II. a III. výroku).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce (Ing. David Jánošík, jako insolvenční správce dlužníka PSJ, a. s.) domáhal po žalovaném (UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s.) zaplacení předmětné částky, a to s odůvodněním, že dlužník s žalovaným dne 16. září 2016 uzavřeli Smlouvu o správě cenných papírů, zaknihovaných cenných papírů, zahraničních cenných papírů a zahraničních zaknihovaných cenných papírů (dále též jen „smlouva o správě cenných papírů“), na základě které se žalovaný zavázal vést cenné papíry a dlužník byl povinen za poskytnuté služby hradit odměnu a náklady. Tato smlouva o správě cenných papírů má dle žalobce charakter smlouvy o vzájemném plnění ve smyslu , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), jejíž plnění žalobce odmítl fikcí podle (dle tvrzení žalobce ke dni 13. května 2019), přičemž ze strany žalovaného i přesto došlo k neoprávněnému inkasu poplatků dle smlouvy o správě cenných papírů za období, kdy již bylo plnění ze smlouvy odmítnuto (a to v květnu až prosinci 2019).

3. Soud prvního stupně nejprve shrnul skutkový stav věci tak, že v souladu se smlouvou o správě cenných papírů si žalovaný za své služby z jiného účtu dlužníka strhával měsíčně částku 15 125 Kč, a to v období květen 2019 až prosinec 2019. Celkem za toto období byla stržena částka ve výši 144 659 Kč (správně 114 659 Kč). Emise dluhopisů dlužníka byla zrušena ke dni 18. prosince 2020 a ke dni 26. dubna 2021 na účtu nebyly evidovány žádné cenné papíry.

4. Na tomto základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o správě cenných papírů byla smlouvou o vzájemném plnění, která však nebyla zcela splněna, jelikož žalovaný měl dlužníku stále poskytovat své služby a dlužník měl za tuto činnost platit. Po prohlášení konkursu insolvenční správce neoznámil žalovanému, že bude nadále plnit, a tak platí, že plnění odmítl. K tomu soud dodal, že žalovaný měl za takové situace nárok na bezdůvodné obohacení ve smyslu , jelikož účet dlužníka nebyl zrušen. Dle soudu však mohl požadovat pouze obvyklou částku za vedení účtu, nikoli již plnění z původní smlouvy, přičemž tato pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení by měla charakter pohledávky za majetkovou podstatou. Soud proto uzavřel, že žalovaný nebyl oprávněný sám strhávat částky dle smlouvy o správě cenných papírů z účtu dlužníka.

5. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (první výrok) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, avšak nikoli s jeho právním posouzením věci. Cituje , konstatoval, že komentářová literatura i judikatura Nejvyššího soudu považují za smlouvy o vzájemném plnění (smlouvy synallagmatické) vedle výslovně uvedené smlouvy o smlouvě budoucí především (typově) kupní smlouvu, směnnou smlouvu nebo smlouvu o dílo. Jde tak především o smlouvy, které byly uzavřeny v rámci občanskoprávních vztahů, na základě smluvní volnosti zúčastněných stran a bez jakéhokoli veřejnoprávního zásahu.

7. Podle odvolacího soudu smlouva o správě cenných papírů není smlouvou synallagmatickou a není smlouvou soukromoprávního charakteru, k níž dosavadní judikatura vztahuje účinky případné nečinnosti insolvenčního správce po prohlášení konkursu ve smyslu . Ze smlouvy je zřejmé, že dlužník jako emitent dluhopisů byl povinen tuto smlouvu o správě cenných papírů uzavřít podle , o podnikání na kapitálovém trhu. Tento zákon totiž emitentovi ukládá, aby vedl přehled o tom, komu, kdy a v jakém rozsahu emitované cenné papíry prodal, záznamy o tom, jak s emisí cenných papírů dále nakládal, tedy v podstatě prováděl správu vydané emise, a to jen prostřednictvím autorizovaného správce. Předmětná smlouva tak má podstatné rysy smlouvy veřejnoprávní, kdy nebyla uzavřena jen na základě smluvní volnosti zúčastněných stran v rámci jejich občanskoprávního vztahu, ale v důsledku zákonem uložené povinnosti, kterou emitent (dlužník) mohl splnit jen za podmínek přesně vymezených zákonem a prostřednictvím zákonem stanoveného okruhu subjektů oprávněných poskytovat služby spojené s emisí cenných papírů. Současně ve smlouvě byla jako možnost jejího ukončení upravena pouze výpověď, ovšem za předpokladu, že dlužník, dojde-li k výpovědi kteroukoli smluvní stranou, je povinen žalovanému předat instrukce, jak má být se spravovanými cennými papíry naloženo, jinak měl žalovaný nadále postupovat podle uzavřené smlouvy.

8. Na tomto základě odvolací soud konstatoval, že emise cenných papírů dlužníka byla zrušena ke dni 18. prosince 2020, kdy k tomuto dni byla také smlouva splněna oběma smluvními stranami, a tedy žalovaný přestal dlužníkovi poskytovat služby, za které mu náležela sjednaná odměna. Přitom zohlednil rovněž skutečnost, že žalobce po prohlášení konkursu smlouvu o správě cenných papírů výslovně neodmítl a nedal ani dlužníkovi pokyn k jejímu ukončení. Odvolací soud proto uzavřel, že fikce odmítnutí smlouvy ze zákona (dle ) nenastala, smlouva tak nadále trvala a žalovaný byl povinen provádět správu emitovaných dluhopisů a všechny další úkony s tím spojené až do doby, kdy by došlo k ukončení smluvního vztahu předpokládaným způsobem, tedy výpovědí, nebo splněním (splacením vydaných dluhopisů). Jelikož žádná z těchto skutečností v době, za kterou žalobce požaduje vrácení žalované částky, nenastala, žalovaný postupoval v souladu se smlouvou a byl oprávněn inkasovat z účtu dlužníka sjednanou odměnu. Na straně žalovaného tak nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení.

9. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „ “), argumentem (posuzováno dle obsahu), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci ( ) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil.

10. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k zodpovězení následující otázky:

[1] Lze fikci odmítnutí plnění insolvenčním správcem dlužníka dle aplikovat pouze na vztahy založené smlouvami soukromoprávního charakteru?

[2] Lze fikci odmítnutí plnění insolvenčním správcem dlužníka dle aplikovat na vztahy založené smlouvami, které mají podstatné rysy veřejnoprávních smluv, ačkoliv nejsou tyto smlouvy veřejnoprávními smlouvami v pravém slova smyslu?

[3] Je smlouva o správě cenných papírů smlouvou o vzájemném plnění ve smyslu ?

[4] Lze považovat smlouvu o správě cenných papírů za smlouvu s podstatnými rysy veřejnoprávní smlouvy, na kterou nelze aplikovat fikci odmítnutí plnění insolvenčním správcem dlužníka dle ?

11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel nesouhlasí s právním hodnocením odvolacího soudu, který přestože konstatoval, že smlouva nebyla ke dni prohlášení konkursu žádnou ze stran zcela splněna, uzavřel, že smlouva o správě cenných papírů není smlouvou o vzájemném plnění. Tato smlouva totiž dle odvolacího soudu vykazuje podstatné rysy veřejnoprávní smlouvy, přičemž je možné aplikovat pouze na smlouvy soukromoprávního charakteru. Dovolatel je však přesvědčen, že tento závěr odvolacího soudu je nesprávný a nemá oporu v zákoně ani v dosavadní judikatuře přijaté k povaze smluv o vzájemném plnění dle .

12. Dovolatel má za to, že odvolací soud zcela pominul skutečnost, že judikatura řadí mezi smlouvy o vzájemném plnění ve smyslu například též i pojistné smlouvy, které vykazují obdobné rysy jako předmětná smlouva (omezený okruh subjektů, se kterými je možné smlouvu uzavřít, či specifické podmínky dané právními předpisy). K tomu odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. . Dovolatel proto uzavírá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil, že na předmětnou smlouvu nelze aplikovat . Přestože dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka povahy smlouvy o správě cenných papírů, má dovolatel za to, že předmětná smlouva je smlouvou o vzájemném plnění, nastala tak fikce odmítnutí plnění, a žalovanému proto vzniklo bezdůvodné obohacení.

13. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že dovolání považuje za nepřípustné, příp. za nedůvodné, a plně se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že předmětná smlouva není smlouvou o vzájemném plnění. Nesouhlasí s odkazem dovolatele na analogické použití závěrů ohledně pojistné smlouvy v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. a namítá, že je nezbytné posuzovat okolnosti daného případu, neboť ani smlouva zavazující k opakovanému finančnímu protiplnění nemusí být vždy smlouvou o vzájemném plnění, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2017, sen. zn. . Uzavírá, že na jeho straně nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

14. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění .

15. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle pro řešení dovoláním otevřené otázky povahy smlouvy o správě cenných papírů jakožto smlouvy o vzájemném plnění dle , když potud jde o otázku Nejvyšším soudem dosud výslovně nezodpovězenou.

16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), se ze spisu nepodávají.

17. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné následující ustanovení :

Podle nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může odmítnout plnění (odstavec 1). Jestliže se insolvenční správce do 30 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že odmítl plnění; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak (odstavec 2). Odmítne-li insolvenční správce plnění, může druhý účastník smlouvy uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky, a to nejpozději do 30 dnů ode dne odmítnutí plnění. Pohledávky druhého účastníka z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou pohledávkami za majetkovou podstatou (odstavec 4).

21. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné (s ohledem na dobu, kdy mělo žalovanému vzniknout bezdůvodné obohacení), platí ustanovení od 1. ledna 2014.

22. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že výkladem , ve znění účinném do 31. prosince 2013, se zabýval již v rozsudku ze dne 31. října 2014, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 49/2015“), ve kterém formuloval a odůvodnil (mimo jiné) následující závěry:

[1] Smlouvou o vzájemném plnění se ve smyslu rozumí vedle tam výslovně uvedené smlouvy o smlouvě budoucí především (typově) kupní smlouva, směnná smlouva nebo smlouva o dílo.

[2] Zvláštní úprava obsažená v nahrazuje za trvání konkursu na majetek účastníka smlouvy o vzájemném plnění ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před prohlášením konkursu.

[3] Je-li smlouva o vzájemném plnění ke dni prohlášení konkursu na majetek jedné ze stran smlouvy (dlužníka) zcela splněna druhou stranou smlouvy, nemůže druhá strana smlouvy od smlouvy odstoupit proto, že dlužník před prohlášením konkursu sám řádně a včas nesplnil (a v důsledku prohlášení konkursu již nesplní) své povinnosti z této smlouvy, a to bez zřetele k tomu, zda smlouva obsahuje ujednání o právu odstoupit od smlouvy.

23. K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž při výkladu ve znění účinném od 1. ledna 2014, a to zejména v rozsudku ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. .

24. Odvolací soud v dané věci vyloučil aplikaci s odůvodněním, že předmětná smlouva má rysy veřejnoprávního charakteru.

25. Pro veřejnoprávní vztahy je charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě a je v nich založena způsobilost autoritativně rozhodnout jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé, tj. základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních vztahů od vztahů veřejnoprávních je pak rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (k tomu srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 20/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek ze dne 2. září 2004, sp. zn. ).

26. Přitom je zřejmé, že shora uvedené podmínky, za nichž lze právní vztah kvalifikovat jako veřejnoprávní, v dané věci splněny nejsou. Odvolací soud spatřoval veřejnoprávní rysy závazku v tom, že je tento ovlivněn zejména I když je pravdou (jak ozřejmuje i důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o podnikání na kapitálovém trhu, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 – 2006 jako tisk č. 522), že předmětem úpravy zákona o podnikání na kapitálovém trhu je převážně veřejnoprávní regulace služeb poskytovaných na kapitálovém trhu, neznamená to, že závazek mezi dvěma soukromoprávními subjekty, jejichž (některá) práva a povinnosti jsou tímto zákonem ovlivněny, bude rovněž veřejnoprávním. Smlouvy o cenných papírech, tedy i předmětná smlouva o správě cenných papírů, jsou soukromoprávními závazky, jejichž úprava (s potřebnými odchylkami) je obsažena v zákoně č. , . O soukromoprávní vztah jde i v případě, že je autonomie stran určitým způsobem omezena, a to např. i tak, že je zákonem dána povinnost předmětnou smlouvu uzavřít, či povinnost smlouvu uzavřít pouze s omezeným okruhem subjektů.

27. Z uvedeného se podává, že bez zřetele k tomu, zda vskutku nedopadá i na smlouvy veřejnoprávního charakteru, závěr odvolacího soudu, podle něhož z důvodu zákonného omezení smluvní volnosti stran nelze na daný smluvní typ aplikovat , neobstojí.

28. V poměrech projednávané věci lze rovněž uzavřít, že smlouva o správě cenných papírů je synallagmatickým závazkem, ze kterého oběma stranám vyplývají určitá práva i povinnosti, přičemž plnění obou stran na sebe bylo vzájemně vázáno (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. ). Jde tedy o smlouvu, která může naplňovat znaky smlouvy o vzájemném plnění ve smyslu .

29. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (tedy včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil podle a věc podle věta první vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

30. V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat tím, zda smlouva byla splněna, což dosud neučinil (respektive řádně neodůvodnil), a tím, zda lze s ohledem na konkrétní poměry dané věci dovodit, že se insolvenční správce nevyjádřil ke splnění smlouvy. Obecně sice podle platí, že je-li insolvenční správce nečinný, nastane fikce odmítnutí plnění, avšak nelze vyloučit, že postoj insolvenčního správce k dalšímu plnění smlouvy nemusí být projeven výslovně, ale že na něj lze usuzovat i z dalších okolností věci.

31. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo i proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, je Nejvyšší soud neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislý výrok, jež musel být zrušen při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

32. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první za středníkem, ).

33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2024

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu