Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2613/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou, sídlem Malická 1576/11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2021 č. j. -11622 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2020 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2020 sp. zn. (dále jen "rozsudek vrchního soudu") byl ve vztahu ke stěžovatelce zrušen k jejímu odvolání prvostupňový rozsudek Krajského soudu v Plzni a stěžovatelka byla shledána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle odst. l a 2 písm. a) a c) , za což jí byl podle vyměřen trest odnětí svobody ve výši šesti let.

3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 č. j. -11622 bylo její dovolání proti rozsudku vrchního soudu odmítnuto.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka nerozporuje závěr o vině, má však za to, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest, jenž je v rozporu s povahou a závažností její trestné činnosti, jakož i dalšími hledisky, dle kterých má být trest stanovován. Výše trestu nebyla ani dostatečně odůvodněna a byl tak porušen § 125 trestního řádu. Zejména se soud nevypořádal s její obhajobou, že již pobyt ve vazební věznici ji přiměl k reflexi, totiž k tomu, že zcela změnila způsob svého života, zpřetrhala kontakty se závadným prostředím a napravila se. Přestala užívat drogy, našla si nové zaměstnání i přítele. Též mělo být více zohledněno její doznání a spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Stěžovatelka podotýká, že před činem byla bezúhonnou osobou. Rozboru těchto pozitivních skutečností však vrchní soud věnoval ve svém odůvodnění jen cca půl strany, přičemž uvedl, že je zohledňuje, avšak přesto uložil trest v polovině trestní sazby. Shledal přitom postavení stěžovatelky obdobným jako u spoluodsouzené V., které byl vyměřen trest o stejné délce, ačkoliv V. již byla v minulosti soudně trestána a zároveň u ní (na rozdíl od stěžovatelky) nebyla konstatována plná spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Stěžovatelka upozorňuje, že trestní kolegium Nejvyššího soudu v minulosti doporučilo (sp. zn. ), aby v případě prvotrestaných byl trest ukládán při spodní hranici trestní sazby, popř. jako podmíněný trest odnětí svobody, neboť izolace odsouzeného během výkonu trestu vede k narušení sociálních vazeb a dalším negativním důsledkům. Trest uložený stěžovatelce by v ní mohl vzbudit pocit trudomyslnosti a nespravedlnosti, a jelikož u ní již došlo k nápravě, míjí se výchovným účinkem. Dále mělo být zohledněno, že trestní řízení trvalo 5 let, kdy platí, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Uvedená pochybení Vrchního soudu následně nenapravil ani Nejvyšší soud.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

7. Stěžovatelka nesouhlasí s výší jí uloženého trestu, nicméně její argumentace má povahu pouhé polemiky se závěry obecných soudů v rovině běžného zákona. Sama skutečnost, že stěžovatelka vnitřně vnímá trest jako nepřiměřený a nadbytečný, a že před soudem prohlásila, že se cítí napravena, nevypovídá o žádném objektivním pochybení, které by vypovídalo o nutnosti zrušení napadených rozhodnutí. Jak připouští i sama stěžovatelka, vrchní soud se neopomněl ve svém rozhodnutí věnovat jí uváděným polehčujícím okolnostem. Domnívá-li se stěžovatelka, že jim měl přiznat větší váhu, nezbývá než uvést, že jejich hodnocení bylo na obecných soudech, jako orgánech k tomu oprávněných, a Ústavnímu soudu, jenž je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv soudem provádějícím hodnocení důkazů, nepřísluší, aby výsledky provedeného dokazování nově přehodnocoval. Obecné soudy přitom kromě okolností polehčujících musely přihlížet i ke skutečnostem přitěžujícím, týkajícím se zejména rozsahu a dlouhodobosti páchání trestné činnosti. Možno nadto podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vykládá některé skutečnosti v pozitivnějším světle, než jak byly konstatovány před obecnými soudy, když dle rozsudku vrchního soudu se doznala k trestné činnosti pouze částečně.

8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2022

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu