Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1628/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky F. Z., zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem Plotní 322/73, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2022 č. j. -24, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2022 č. j. -51, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2021 č. j. -29 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 9. 3. 2021 č. j. OAM-181/ZA-ZA11-K02-R2-2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené a 2 d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na azyl zaručené y.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka požádala dne 19. 2. 2015 v České republice o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo vnitra její žádosti rozhodnutím ze dne 7. 2. 2018 nevyhovělo, správní soudy však rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušily a nařídily mu doplnění podkladů k zemi původu stěžovatelky. Ministerstvo vnitra tak na pokyn soudů v řízení o udělení mezinárodní ochrany pokračovalo, dne 9. 3. 2021 jej však v záhlaví uvedeným rozhodnutím zastavilo, neboť mu přestalo být známo místo pobytu stěžovatelky a zároveň shledalo, že není možné rozhodnout na základě doposud zjištěného skutkového stavu věci. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 5. 2021 č. j. -19 rozhodnutí o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany zrušil; jeho rozhodnutí však bylo následně zrušeno v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. -29. Vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením č. j. -51 řízení na základě , , ve znění pozdějších předpisů, a , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zastavil, neboť se mu nepodařilo zjistit místo pobytu stěžovatelky. Kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným usnesením č. j. -24 odmítl.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti ustanovení § 33 písm. b) zákona o azylu, které pro zastavení řízení stanovuje pouze podmínku nedostupnosti žadatele o mezinárodní ochranu, nikoli však kumulativně i podmínku nemožnosti ve věci rozhodnout tak jako v případě správního řízení. Má za to, že taková právní úprava je v rozporu s právem na přístup k soudu a s požadavkem na účinný opravný prostředek vyplývající z práva Evropské unie. V případě stěžovatelky navíc citované ustanovení bylo aplikováno nepřiměřeným způsobem, v jejím případě se stěžovatelčiným právem na přístup k soudu zájem státu na hospodárnosti řízení nekoliduje. Dále má stěžovatelka za to, že rozhodnutí Ministerstva vnitra je nesprávné a nezákonné; ustanovení zákona o azylu je nutno aplikovat ve světle y. K včasnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že lhůta pro její podání počala běžet dnem doručení druhého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Má za to, že nemohla podat ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení, neboť v ústavní stížnosti vznáší námitky, které nebyly předmětem přezkumu při prvním rozhodování Nejvyššího správního soudu.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla ve vztahu k usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. -24 podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky a ústavní stížnost je přípustná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a contrario], neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím, tj. usnesení krajského soudu č. j. -51, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -29 a rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-181/ZA-ZA11-K02-R2-2016, je však ústavní stížnost podaná opožděně (viz podrobněji níže).

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti nejprve v rozsahu brojícím proti usnesení Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

7. Nejvyšší správní soud totiž vydal napadené usnesení jako v pořadí druhé, přičemž s ohledem na to, že veškerá stěžovatelkou předložená argumentace v kasační stížnosti byla nepřípustná ve smyslu , kasační stížnost pro nepřípustnost odmítl, s odůvodněním, že argumentace v kasační stížnosti neobsahuje žádné nové námitky, které by kasační soud již jednou závazně neposuzoval. Tento svůj závěr Nejvyšší správní soud řádně a přesvědčivě odůvodnil a Ústavní soud v tomto ohledu neshledal žádný ústavněprávní deficit.

8. Odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem pro nepřípustnost ze zákona má pak nevyhnutelné procesní důsledky též pro posouzení podmínek řízení o ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu, které tomuto usnesení Nejvyššího správního soudu předchází. Byla-li totiž kasační stížnost odmítnuta pro její objektivní nepřípustnost, nedošlo k jejímu odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího správního soudu, neboť mu ani nebyl dán procesní prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá . Jak totiž konstatoval zdejší soud již dříve, "smyslem a účelem ustanovení je to, aby se Nejvyšší správní soud znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil" [nález

sp. zn.

ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519); všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz].

9. V takovém případě ovšem nelze kasační stížnost považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv, neboť žádný takový již k dispozici neměla, a bylo namístě, domnívala-li se stěžovatelka, že krajský soud skutečně porušil její ústavní práva, brojit přímo a v zákonné lhůtě dvou měsíců proti napadenému rozhodnutí krajského soudu ústavní stížností. To však stěžovatelka neučinila a namísto toho se obrátila na Nejvyšší správní soud. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení krajského soudu a jemu předcházejících rozhodnutí návrhem podaným po lhůtě stanovené nutno odmítnout.

10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že v případě stěžovatelky bylo správním orgánem zjištěno, že se nezdržuje na adrese, kterou uvedla jako adresu svého posledního pobytu. Při opakované pobytové kontrole na této adrese nebyla stěžovatelka zastižena, její jméno nebylo na žádném zvonku. Nadto jí skončila dne 27. 8. 2020 platnost průkazu žadatelky o mezinárodní ochranu, o prodloužení si nijak (natož osobně) nepožádala, ani její zástupce na výzvu ministerstva místo jejího pobytu nesdělil. V takovém případě Ústavní soud považuje závěr správních soudů, že podle § 33 písm. b) zákona o azylu nemají ve svém procesním postupu možnost volby a věc nemohou meritorně přezkoumat za udržitelný.

11. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost odmítl ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -51, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -29 a rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-181/ZA-ZA11-K02-R2-2016 podle jako návrh opožděný, a ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. -24 podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2022

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu