Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
120707.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 1338/22
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H., právně zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem se sídlem Arbesovo nám. 2804/2, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2020 č. j. 5 To 145/2020 -1305 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021 č. j. 5 Tdo 1184/2021 -1358, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených Listinou základních práv a svobo d a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, blíže specifikovaných v ústavní stížnosti.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 12. 2019 sp. zn. 3 T 188/2015 byli stěžovatel a právnická osoba - obchodní společnost X, uznáni vinnými přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl stěžovateli uložen podle § 254 odst. 1 a § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 20 000 Kč. Pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Spoluobviněná právnická osoba byla podle § 254 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1 , 2 zákona č. 418/2011 Sb. , o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, odsouzena rovněž k peněžitému trestu, a to ve výměře 20 denních sazeb po 1 500 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání. Krajský soud v Ostravě z jejich podnětu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že ohledně obou obviněných korigoval znění tzv. skutkové věty, aby byla v souladu s právní větou. Po úpravě skutkových zjištění, resp. jejich popisu ve výroku o vině, krajský soud uznal oba obviněné vinnými zcela shodně, jak to učinil soud prvního stupně a oběma uložil stejné peněžité tresty včetně náhradního trestu stěžovateli. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel i právnická osoba dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v podrobně koncipované ústavní stížnosti namítá, že v řízení bylo konstantně porušováno jeho právo na spravedlivý proces, když všechny soudy selektivně hodnotily důkazy, které byly v trestním řízení použity, ignorovaly závěry plynoucí z jednotlivých důkazů (zejména ze svědeckých výpovědí, znaleckých posudků), nehodnotily účetnictví, které je v tomto řízení alfa omegou, jako celek, ale zaměřily se pouze na přezkum jeho jednotlivé části (příjmové doklady k hromadnému vstupnému), nezabývaly se porušováním trestního řádu (v souvislosti se znaleckými posudky) a v neposlední řadě si soudy sami dotvořily hypotézu o ohrožení majetkových práv, aniž by toto ohrožení bylo nějakými důkazy řádně podloženo. Podle stěžovatele byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 , čl. 36 odst. 1 , čl. 37 odst. 3 , čl. 40 odst. 2 a 3 Listin y.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústav y jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003
sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165)]. Nic takového však Ústavní soud při přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal.
7. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
8. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadených rozhodnutích jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu