Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1675/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Falce, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2022 č. j. -1350 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2021 č. j. -1304, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť je přesvědčen o tom, že postupem odvolacího soudu a soudu dovolacího mu nebyla poskytnuta soudní ochrana podle ustanovení y a ustanovení a d. Stěžovatel se žalobou podanou dne 22. 8. 2014 k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 domáhal v řízení sp. zn. vůči panu Martinu Čížkovi (vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem) nároku na zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k majetku účastníků, nabytého společným podnikáním účastníků v rámci sdružení dle a násl. , při provozování motokárové dráhy v areálu pod označením Kart Areál na Praze 9 - Černém Mostě, v období let 2004 až 2012.

2. Obvodní soud pro Prahu 10 vydal dne 17. 6. 2021 rozsudek č. j. -1230, v němž stěžovateli vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Vedlejší účastník řízení v postavení žalovaného, podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, po jehož projednání vydal Městský soud v Praze ve výše uvedené právní věci dne 14. 10. 2021 rozsudek, sp. zn. -1304, v němž rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba se žádostí o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím zamítá. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 626 217 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta, Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 64 115 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 29. 3. 2022 č. j. -1350 odmítl stěžovatelovo dovolání v dané věci.

3. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně popsal vývoj daného případu. Zejména uvedl, že předmětem žaloby bylo zrušení a vypořádání spoluvlastnického práva účastníků k majetku sdružení v jejich podílovém spoluvlastnictví účastníky sjednaným způsobem. Vedlejší účastník řízení prý paralelně a naprosto účelově zahájil soudní řízení o totožném předmětu řízení, přičemž argumentoval, že společný majetek nelze vypořádat bez toho, aby soud nejdřív rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví k tomuto majetku. Městský soud v Praze, jakož i Nejvyšší soud na tuto podle stěžovatele účelovou argumentaci překvapivě slyšel. Stěžovatel tak tvrdí, že k porušení jeho práva došlo především postupem Městského soudu v Praze, spočívajícím ve změně právního názoru vysloveného ve zrušovacím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019 č. j. -816, a také v naprosto nekritickém přijetí argumentace účastníka řízení pana Martina Čížka v tom směru, že nejdříve je nezbytné žalovat na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a teprve poté majetek vypořádávat, to vše bez toho, aby se měl stěžovatel k novým tvrzením účastníka řízení v odvolacím řízení a jím předkládaným důkazům možnost vyjádřit.

4. Stěžovatel zásah do svých práv na spravedlivý proces shledává rovněž v prý nesprávné aplikaci ustanovení , když mu v postavení žalobce (a později odvolatele) byla v napadeném rozsudku odvolacího soudu a usnesení soudu dovolacího uložena povinnost nahradit náklady soudního řízení před soudy obou stupňů i soudem dovolacím, ačkoliv pro to nebyly splněny procesní předpoklady.

5. Stěžovatel dále uvedl, že se v důsledku toho, že žalovaný se s ním odmítl při ukončení činnosti sdružení finančně vypořádat a od roku 2014 se procesně naprosto nedůvodně bránil podané žalobě na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, dostal do velice nepříznivé finanční situace, což vedlo k postupnému zahájení hned několika exekučních řízení vůči jeho osobě.

6. Proto stěžovatel také navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021 č. j. -1304, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 3. 2022 č. j. -1350 podle ustanovení .

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů z hlediska jejich zákonnosti a v rovině ústavněprávní proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého procesu podle d. Taková pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal.

9. K podstatě věci Nejvyšší soud odkázal mj. na svůj rozsudek ze dne 18. 12. 2001 sp. zn. (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 33/2002), kde formuloval závěr, podle něhož při skončení účasti jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení založeného podle ustanovení § 829 obč. zákoníku dochází vždy k zániku sdružení a na majetkové vypořádání jeho účastníků je třeba aplikovat ustanovení § 841, nikoli ustanovení § 839 obč. zákoníku, a že zánikem sdružení nezaniká podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanoveních § 833 a § 834. Tudíž nedohodnou-li se účastníci při rozpuštění sdružení (zániku sdružení) na vypořádání podílového spoluvlastnictví (podílové spoluvlastnictví vznikne podle ustanovení § 833 obč. zákoníku k poskytnutým penězům nebo jiným věcem určeným podle druhu a podle ustanovení § 834 i k majetku získanému při výkonu společné činnosti), může se kterýkoli z nich domáhat zrušení podílového spoluvlastnictví a provedení vypořádání u soudu podle ustanovení § 142 obč. zákoníku. V projednávané věci ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplynulo, že mezi účastníky řízení nedošlo při zániku sdružení (ani před ním) k uzavření dohody o zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že za daných okolností nelze podílové spoluvlastnictví účastníků vypořádat, jeho závěr je s uvedenou judikaturou dovolacího soudu v souladu.

10. K tomuto právnímu závěru Nejvyššího soudu není nutno nic doplňovat. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatele s názorem obecných soudů. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení obecných soudů jsou řádně a srozumitelně odůvodněna a zřetelně z nich vyplývá, proč bylo rozhodnuto shora uvedeným způsobem, což se týká také zpochybňovaných výroků o nákladech řízení. Výhrady stěžovatele jsou jen jeho pokračujícím sporem s obecnými soudy. Jestliže učiněné závěry jsou ve svém celku dostatečně podložené a odůvodněné, pak není místa pro námitku, že ve vztahu ke stěžovateli došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces.

11. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, potom není samozřejmě možné vyhovět stěžovatelovu návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu