Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 877/2024

24 Cdo 877/2024-680

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po zůstaviteli J. H., zemřelém dne XY, za účasti 1) Z. H. (pozůstalého syna), zastoupeného Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem Praha 6, Eliášova č. 266/3, 2) V. S. (právní nástupkyně závětní dědičky V. Š.), zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 490/31, a 3) H. S. (právní nástupkyně závětní dědičky V. Š.), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání Z. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2023 č. j. -640, takto:

I. Dovolání Z. H. se zamítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24.7.2006 č. j. -41 bylo vypořádáno společné jmění zůstavitele a jeho manželky V. Š., rozhodnuto o obvyklé ceně zůstavitelova majetku, výši jeho dluhů a o čisté hodnotě dědictví a potvrzeno, že veškerý majetek patřící do dědictví nabyla manželka zůstavitele V. Š. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že zůstavitel učinil dvě závěti pořízené notářskými zápisy ze dne 20.5.1997 a 15.6.2004, přičemž v pozdější závěti, kterou byla zrušena závěť předchozí, zůstavitel ustanovil jedinou dědičkou veškerého svého majetku svou manželku V. Š. Protože syn zůstavitele Z. H. namítl absolutní neplatnost závěti ze dne 15.6.2004, soud prvního stupně usnesením ze dne 16.1.2006 č. j. -32 odkázal Z. H. k podání žaloby proti V. Š. o určení, že „je dědicem a účastníkem dědického řízení“. Za situace, kdy Z. H. žalobu ve stanovené lhůtě nepodal ( ), soud prvního stupně dále pokračoval v řízení „bez zřetele na tohoto dědice (pozůstalého syna)“ a potvrdil nabytí dědictví manželce zůstavitele V. Š.

2. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podal Z. H. odvolání a také dne 21.12.2007 žalobu na obnovu řízení, která byla pravomocně zamítnuta s tím, že (jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 30.8.2012 č. j. -96, kterým rozhodoval o dovolání Z. H.) žalobu na obnovu řízení lze podat jen proti takovému rozhodnutí soudu, které je pravomocné; napadené rozhodnutí soudu prvního stupně však doposud nenabylo právní moci, protože nebylo pozůstalému synovi doručeno.

3. K odvolání Z. H. pak Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.5.2014 č. j. -80 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nepostupoval správně, jestliže po marném uplynutí lhůty stanovené pozůstalému synovi k podání žaloby podle ustanovení již dále s pozůstalým synem nejednal, dědictví projednal jen s pozůstalou manželkou V. Š., jíž dědictví jako jediné dědičce bez dalšího potvrdil, a napadené usnesení ani pozůstalému synovi nedoručil. Soud prvního stupně zcela přehlédl, že pozůstalý syn Z. H. ve svém podání ze dne 2.12.2005 namítl nejen absolutní neplatnost závěti ze dne 15.6.2004 z důvodu, že zůstavitel trpěl při jejím pořízení duševní chorobou, ale též v něm výslovně uvedl, že trvá jako neopomenutelný dědic na relativní neplatnosti závěti podle ustanovení obč. zák. Za této situace podle názoru odvolacího soudu samotná skutečnost, že pozůstalý syn nepodal žalobu, kterou by se domáhal posouzení absolutní neplatnosti závěti, „nemůže mít za následek jeho úplné vyloučení z dědického práva“, neboť v důsledku uplatněné námitky relativní neplatnosti závěti „neztratil svoje postavení jako neopomenutelného dědice ve smyslu obč. zák.“. Jeho neopomenutelný podíl (jako zletilého potomka) činí podle ustanovení obč. zák. jednu polovinu jeho dědického podílu ze zákona, tj. jednu čtvrtinu dědictví, a proto „je povolán dědit, tzn. že jej lze důvodně považovat za dědice i poté, kdy žalobu podle nepodal“, a nadále tak zůstává účastníkem dědického řízení se všemi odpovídajícími právy i povinnostmi.

4. Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co usnesením ze dne 18.11.2014 č. j. -101 rozhodl, že z důvodů úmrtí pozůstalé manželky V. Š. ke dni 30.8.2007 bude v dědickém řízení na jejím místě pokračováno s jejími právními nástupkyněmi V. S. a H. S.) usnesením ze dne 15.12.2014 č. j. -108 rozhodl o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manželky V. Š., určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši jeho dluhů a čistou hodnotu dědictví a potvrdil, že veškerý majetek patřící do dědictví nabývají manželka zůstavitele V. Š. v podílu tří čtvrtin (3/4) a pozůstalý syn v podílu jedné čtvrtiny (1/4). Soud prvního stupně za situace, kdy „dohoda o vypořádání dědictví mezi účastníky nebyla možná“, vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu potvrdil nabytí dědictví oběma účastníkům podle jejich zákonných dědických podílů.

5. K odvolání Z. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2015 č. j. -150 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud v první řadě odmítl námitku odvolatele, že soud prvního stupně opomenul poučovací povinnost ve smyslu ustanovení a nesplnil požadavky ustanovení o. s. ř, jestliže pozůstalého syna neupozornil na to, že s marným uplynutím lhůty stanovené k podání žaloby je spojen následek, že „soud bude v dědickém řízení pokračovat bez zřetele na tohoto dědice“. Podle názoru odvolacího soudu „není soud povinen poučovat účastníka o tom, jak zní zákon“, a navíc „poučovací povinnost soudu dle se uplatňuje v řízení sporném, a nikoliv nesporném dědickém řízení“. Odvolací soud však přihlédl k tomu, že pozůstalý syn ve svém odvolání uplatnil požadavek, aby byla v jeho prospěch do dědictví započtena částka 250.000 Kč, kterou vydal na rekonstrukci (zhodnocení) nemovitosti (družstevního bytu), která je předmětem pozůstalosti. Tato tvrzená investice pozůstalého syna je novou skutečností, která nebyla soudu prvního stupně známa v době jeho rozhodování, a kterou bude nezbytné řešit v dalším řízení.

6. Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co dovolání pozůstalého syna ze dne 2.2.2015 a ze dne 6.8.2015 podaná proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30.5.2014 č. j. -80 a ze dne 31.3.2015 č. j. -150 byla pro opožděnost pravomocně odmítnuta a jeho následně podaná žaloba pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu ze dne 19.7.2018 č. j. -176 byla pravomocně zamítnuta) usnesením ze dne 15.12.2022 č. j. -559 opětovně rozhodl o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manželky V. Š. (výrok I.), určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši jeho dluhů a čistou hodnotu dědictví (výrok II.), potvrdil, že veškerý majetek patřící do dědictví nabývají manželka zůstavitele V. Š. v podílu tří čtvrtin a pozůstalý syn v podílu jedné čtvrtiny (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV., V. a VI.). Soud prvního stupně opětovně za situace, kdy dědicové dědictví neodmítli a uzavření dohody o vypořádání dědictví nebylo možné, postupem podle ustanovení § 483 obč. zák potvrdil nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno. V první dědické skupině přicházeli v úvahu podle ustanovení § 473 obč. zák. k dědění stejným dílem pozůstalá manželka V. Š. a pozůstalý syn Z. H. Vzhledem k relativní neplatnosti závěti, kterou namítl pozůstalý syn, jemuž (jako neopomenutelnému zletilému dědici) se musí dostat z dědictví aspoň jedna polovina jeho dědického podílu ze zákona, činí „vzájemný poměr čisté hodnoty dědických podílů jednotlivých dědiců: poz. manželka – 3/4, poz. syn – 1/4“.

7. K odvolání Z. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.10.2023 č. j. -640 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po posouzení obsahu závěti ze dne 15.6.2004 dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že formulace závěti „pokud by závětní dědička z jakéhokoli důvodu dědictví nenabyla, odkazuji veškerý majetek svému synovi…“, je ustanovením náhradního dědice. Povolání náhradního dědice – jak odvolací soud dále zdůraznil – „je a bylo v závětech obvyklé a počítá s ním i současný č. v ust až “. Náhradní dědic přichází v úvahu např. tehdy, když se závětní dědic smrti zůstavitele nedožije, nebo když je nezpůsobilý dědit. V projednávané věci je podle názoru odvolacího soudu „podstatné, že za účinnosti č. se nabývalo dědictví podle obč. zák. smrtí zůstavitele, v daném případě k datu úmrtí zůstavitele dne XY“. V té době obmyšlená (univerzální závětní dědička) pozůstalá manželka V. Š. žila. Skutečnost, že později v průběhu dědického řízení zemřela, a to dříve, než jí bylo nabytí dědictví potvrzeno, „nemění nic na tom, že dědictví dne XY nabyla“. Její dcery nebyly dcerami zůstavitele, proto vystupují v řízení po zůstaviteli jen na místě závětní dědičky V. Š. jako její právní nástupci, po zůstaviteli přímo nedědí. Podle závětí tak bude dědictví potvrzeno zemřelé dědičce, která zůstavitele přežila, a pozůstalému synovi jako neopomenutelnému dědici bude potvrzen jeho dědický podíl vyplývající z ustanovení obč. zák.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal dovolání pozůstalý syn Z. H. (k doplnění dovolání podanému po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení dovolací soud nepřihlížel). Vytkl odvolacímu soudu, že chybně posoudil otázku hmotného práva, zda ustanovení náhradního dědice vylučuje transmisi, tzn. zda ustanovení dovolatele jako náhradního dědice vylučuje přechod dědického práva na právní nástupkyně závětní dědičky V. Š. a dědicem po zůstaviteli se stává náhradní dědic (dovolatel). Podle názoru dovolatele nelze ustanovení č. , podle kterého se dědictví nabývá smrti zůstavitele, automaticky bez dalšího aplikovat na dědické náhradnictví. Zdůraznil, že náhradník (substitut) nastupuje na místo primárního dědice (instituta), pokud v případech uvedených v závěti institut nedědí. Kdyby se při posuzování, zda nastupuje substitut místo instituta, automaticky vycházelo z toho, že dědic nabývá dědictví smrtí zůstavitele, znamenalo by to, že institut dědí vždy, když přežije zůstavitele. Tak tomu ale podle mínění dovolatele není. Podle judikatury je nesporné, že náhradník nastupuje i v případě, kdy primární dědic dědictví odmítne nebo kdy je dědicky nezpůsobilý. Protože k odmítnutí dědictví dochází až po smrti zůstavitele, znamená to, že v průběhu dědického řízení po zůstaviteli (nikoli před jeho smrtí) nastane skutečnost, na základě které dědí místo primárního dědice náhradní dědic. Obdobně v případě dědické nezpůsobilosti může dojít k zavrženíhodnému jednání dědice proti zůstavitelově poslední vůli i po smrti zůstavitele. V tomto případě ke dni smrti zůstavitele dědic (institut) nebyl dědicky nezpůsobilý, a proto kdyby se otázka náhradnictví posuzovala pouze ke dni smrtí zůstavitele bez zřetele ke skutečnostem nastalým poté, náhradník by se dědicem nestal, protože institut by dědictví nabyl ke dni smrti zůstavitele. Podle názoru dovolatele se stejným způsobem má posuzovat i situace, kdy institut sice přežije zůstavitele, ale zemře před rozhodnutím o nabytí dědictví. V daném případě závětní dědička V. Š. zůstavitele přežila, ale zemřela před právní mocí rozhodnutí o dědictví. Ve standardním případě by došlo k dědické transmisi a na její místo by nastoupily její dědičky. Ustanovil-li ale zůstavitel závětní dědičce náhradníka, k transmisi nedochází a dědí náhradník (dovolatel). Ke stejnému závěru dochází i odborná literatura. Ve velkém komentáři k (Fiala, R., Drápal, L., IV. Dědické právo ( -1720). Komentář, 2. vydání. C.H.Beck, Praha 2022) je u ustanovení (str. 26) uvedeno: „Přechod dědického práva nenastane, jestliže transmitent dědictví platně odmítne nebo jestliže zůstavitel povolal transmitentovi náhradníka“. Obdobně v komentáři k (Beran, V., Petrov, J., Výtisk, M., . Komentář. C.H.Beck, Praha 2017) je u ustanovení (str. 1455) uvedeno: „Přechod dědického práva nenastane, povolal-li zůstavitel svému dědici (transmitentovi) náhradníka, nebo odmítne-li dědic platně dědictví“. Citované komentáře se sice vztahují k č. , nicméně podle mínění dovolatele „princip věci, tj. zda ustanovení náhradníka vylučuje transmisi, je shodný s předchozí úpravou dle “. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil také otázku procesního práva, zda výrok usnesení podle ustanovení musí obsahovat i údaj o tom, že „nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice“ ( poslední věta o. s. ř), a jaké má neuvedení tohoto údaje následky na procesní postavení odkázaného účastníka. Uvedenou otázku odvolací soud řešil v předešlém usnesení ze dne 31.3.2015, č. j. -150, ve kterém dospěl k závěru, že „poučovací povinnost soudu dle ustanovení se uplatňuje v řízení sporném, a nikoliv v nesporném dědickém řízení a že soud není povinen poučovat účastníka o tom, jak zní zákon, tj. o tom, že není-li žaloba dle podána, soud pokračuje v řízení bez zřetele na dědice, který měl žalobu podat, resp. bez zřetele na jeho námitky“. Podle názoru dovolatele by však výrok usnesení soudu podle měl obsahovat všechny pro účastníka podstatné informace, tedy i poučení o závažných následcích nepodání žaloby. Názor odvolacího soudu, že se poučovací povinnost nevztahuje na nesporné dědické řízení, nemá oporu v zákoně a je i v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

9. Účastnice 2) a 3) se k dovolání nevyjádřily.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( – dále jen „ ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

13. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů – jak vyplývá z ustanovení a věty první – přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že zůstavitel, který zemřel dne XY, zanechal dvě závěti pořízené notářskými zápisy ze dne 20.5.1997 a 15.6.2004. V pozdější závěti, kterou byla zrušena závěť předchozí, zůstavitel ustanovil jedinou dědičkou veškerého svého majetku svou manželku V. Š. s tím, že „pokud by jeho manželka dědictví po něm z jakéhokoli důvodu nenabyla, odkázal veškerý majetek svému (jedinému) synovi Z. H.“. Protože syn zůstavitele Z. H. na základě tvrzení, že zůstavitel trpěl duševní chorobou, namítl absolutní neplatnost závěti ze dne 15.6.2004, soud prvního stupně ho usnesením ze dne 16.1.2006 č. j. -32 odkázal k podání žaloby proti V. Š. o určení, že „je dědicem a účastníkem dědického řízení“. Z. H. však žalobu ve stanovené lhůtě nepodal ( ), a platnost závěti tak zůstala v tomto směru nezpochybněna. V průběhu dědického řízení dne 30.8.2007 pozůstalá manželka zemřela.

14. Vzhledem k tomu, že zůstavitel (J. H.) zemřel dne XY a že při dědění se použije právo účinné (platné) v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po zůstaviteli i v současné době právní úpravou účinnou v době jeho smrti, tj. , , ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), a také v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době je třeba postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle , , ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „ “).

15. Za daného skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mj. na vyřešení otázky hmotného práva, zda podle právní úpravy účinné do 31.12.2013 (než nabyl účinnosti , – dále jen „o. z.“) nabude dědictví na místo závětního dědice, který přežil zůstavitele, ale nedožil se skončení dědického řízení, v závěti povolaný náhradní dědic, a dále otázky procesního práva, zda povinnou náležitostí výroku usnesení soudu podle ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2013) je též poučení o tom, že „nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání pozůstalého syna Z. H. je podle ustanovení přípustné.

IV. Důvodnost dovolání

16. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta prvá ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

IV. a) K náhradnictví po závětním dědici zemřelém v průběhu dědického řízení

17. Podle ustanovení § 461 odst. 1 obč. zák. se dědí ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů. Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona (§ 461 odst. 2 obč. zák.).

18. Právní úprava účinná do 31.12.2013 připouštěla pouze dva dědické tituly, podle kterých lze nabýt dědictví: závěť a zákon (zákonná dědická posloupnost). Pokud dědictví nebo jeho část nenabude dědic ze závěti (např. pokud zůstavitel o svém majetku nepořídil závěť anebo pořídil jen o části svého majetku, pokud osoba povolaná v závěti za dědice předemře zůstavitele, odmítne dědictví apod.), jsou k dědění povoláni dědicové ze zákona, tedy fyzické osoby v příbuzenském nebo jiném zákonem vymezeném vztahu k zůstaviteli.

19. Dovolateli lze přisvědčit, že tato (zákonem stanovená) dědická posloupnost nemusela zůstaviteli vždy vyhovovat, neboť zůstavitel může mít z jakýchkoli osobních důvodů zájem na tom, aby na místo dědice povolaného v závěti, který nenabyl dědictví, nastoupila jiná osoba (jiné osoby), než které vyplývají z ustanovení § 461 odst. 2 obč. zák. Také může mít zůstavitel (především z praktického hlediska) zájem tom, aby v rámci jedné závěti byla vyřešena situace, kdo (jaká osoba podle jeho výběru) bude dědit, jestliže se v závěti povolaný dědic jeho smrti nedožije, a nemusel z tohoto důvodu sepisovat novou závěť. Pro takové případy právní teorie (i reflektující soudní praxe) rozeznává institut obecného náhradnictví (obecné substituce), které představuje zůstavitelův projev vůle, že dědictví, nenabude-li jej dědic jím povolaný (institut, původní dědic), nabude náhradník povolaného dědice (substitut, náhradní dědic). Náhradní dědic nastupuje na místo původního dědice, a z tohoto důvodu je dědické právo náhradního dědice shodné s dědickým právem původního dědice a náleží mu, co bylo původnímu dědici zůstaveno ke dni smrti zůstavitele.

20. I když předešlá právní úprava (na rozdíl od současné právní úpravy účinné od 1.1.2014) výslovně neupravovala obecné náhradnictví (naopak v ustanovení § 478 obč. zák. prohlašovala, že jakékoli podmínky připojené k závěti nemají právní následky), Nejvyšší soud již záhy dovodil, že podmínkami, které ve smyslu ustanovení § 478 obč. zák. nemají právní následky, jsou pouze takové omezení, příkazy nebo zákazy, které podle závěti mají omezit dědice ve volné dispozici s jejich majetkem, a naopak takovou podmínkou není ustanovení náhradního dědice (náhradních dědiců) pro případ, že by se dědic povolaný k dědění (institut) nestal dědicem (srov. Sborník I., Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1974, str. 551–2). Judikatorně tak bylo i za předešlé právní úpravy zůstaviteli umožněno, aby v závěti povolal náhradního dědice, tedy osobu (podle svého výběru), která podle vůle zůstavitele nabude dědictví v případě, že se závětní dědic povolaný k dědění nestane dědicem (nenabude dědictví).

21. V této souvislosti je ovšem třeba mít na zřeteli, že i když institut obecného náhradnictví neměl v pozitivní právní úpravě účinné do 31.12.2013 výslovnou oporu a byl dovozován pouze prostřednictvím soudní judikatury, neznamená to, že by bylo možno – jak to činí dovolatel – při řešení hmotněprávní otázky, která je v této věci předmětem dovolacího přezkumu, podpůrně vycházet z právních názorů vyjádřených v komentářích, které se vztahují výhradně k současné právní úpravě, obsažené v zákoně č. , , ve znění účinném od 1.1.2014. Dovolatel poukazuje zejména na komentáře k ustanovení o. z., obsažené v díle FIALA, R., DRÁPAL, L. a kol. IV. Dědické právo ( –1720). Komentář, 2. vydání. C.H. Beck, Praha 2022, s. 26, a v díle BERAN, V., PETROV, J., VÝTISK, M., , Komentář,C.H.Beck, Praha 2017, s. 1455., k nimž navíc (prozatím) chybí i odpovídající soudní judikatura. Pro výklad právních otázek týkajících se obecného náhradnictví obsaženého v závěti zůstavitele, který zemřel před 1.1.2014, je však zásadně určující materie předešlé právní úpravy, obsažená v zákoně č. , , ve znění účinném do 31.12.2013.

22. V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že základními předpoklady dědění jsou smrt zůstavitele, existence majetku tvořícího dědictví po zůstaviteli, důvod dědění svědčící určité osobě (tj. dědický titul), skutečnost, že tato osoba zůstavitele přežila, že má zájem stát se zůstavitelovým dědicem (tj. dědictví neodmítla), že není dědicky nezpůsobilá ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák. a že ani nebyla zůstavitelem vyděděna podle ustanovení § 469a obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2011 sp. zn. , uveřejněný pod č. 99 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.6.2016 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2016 sp. zn. ).

23. K tomu, aby se určitá osoba stala dědicem (nabyla dědictví) musí být splněny všechny uvedené předpoklady; není-li splněn, byť jen jeden předpoklad, tato osoba se dědicem nestane (nenabude dědictví). Z toho – ve vztahu k závětnímu dědici – vyplývá (argumentum a contrario), že osoba povolaná k dědění ze závěti nenabude dědictví tehdy, zemře-li dříve než zůstavitel (tj. předemře zůstavitele), stane-li se nezpůsobilou dědit (§ 469 obč. zák.), odmítne-li dědictví (§ 463 obč. zák.), popř. je-li následným projevem poslední vůle zůstavitele vyděděna (§ 469a obč. zák.). V těchto případech buď nastoupí pro uvolněnou část dědictví dědici ze zákona (srov. § 461 odst. 2 obč. zák.), nebo, byl-li v závěti povolán, nastoupí na místo původního dědice náhradní dědic.

24. Ve světle těchto závěrů je zřejmé, že pro úsudek, zda závětní dědic bude dědit (nabude dědictví), je mj. významné, zda se závětní dědic dožil smrti zůstavitele (zda zůstavitele přežil). Objektivně je totiž k dědění způsobilá každá osoba, která v okamžiku smrti zůstavitele byla způsobilá mít práva a povinnosti, jakož i počaté dítě, narodí-li se živé. Dědické právo vychází ze zásady, že dědit tedy může jen ten, kdo přežil zůstavitele, což je dáno už tím, že právo dědice na zůstavitelův majetek může vzniknout teprve poté, co zemřel zůstavitel (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.6.2016 sp. zn. ). Okamžik smrti zůstavitele je přitom zásadní i z hlediska okamžiku nabytí dědictví. Právní úprava účinná do 31.12.2013 stojí na zásadě, že „dědictví se nabývá smrtí zůstavitele“ (srov. § 460 obč. zák.). Z této zásady – kterou přiléhavě akcentuje i odvolací soud – vyplývá, že pro nabytí dědictví (nejen) závětním dědicem je třeba, aby se v závěti povolaný dědic dožil dne, kdy zůstavitel zemřel (tj. aby v den smrti zůstavitele byl naživu); podmínkou nabytí dědictví závětním dědicem není, aby se dožil i skončení dědického řízení pravomocným usnesením soudu.

25. Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2018 sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.11.2015 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008 sp. zn. , uveřejněné pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009) k nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nedochází jen na základě smrti zůstavitele, nýbrž že právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví. To znamená mimo jiné, že dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (s účinností ke dni smrti zůstavitele), ale jen tehdy a v takové podobě, jak to vyplývá z usnesení o dědictví, jímž se dědické řízení končí (srov. a násl. obč. zák., ). Z hlediska okamžiku nabytí dědictví je ovšem podstatné, že bez ohledu na to, jaká uplynula doba od smrti zůstavitele, se tímto usnesením o dědictví pouze (zpětně) deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele, neboli – řečeno jinak – tímto usnesením se toliko potvrzují právní vztahy, které vznikly (a existovaly) již ke dni smrti zůstavitele.

26. Dožil-li se tedy závětní dědic dne smrti zůstavitele, pak je odůvodněn závěr, že ke dni smrti zůstavitele nabyl dědictví, k němuž byl povolán v závěti. Nabytí dědictví závětním dědicem (institutem, původním dědicem) pak znamená, že se povolání náhradního dědice (substituta) již nemůže uplatnit a náhradnictví zanikne. Na místo zemřelého dědice, který v průběhu dědického řízení (tj. v době od jeho zahájení do pravomocného skončení) v důsledku své smrti ztratil způsobilost být účastníkem řízení, nastoupí podle ustanovení jeho dědicové jako procesní nástupci, kteří z hlediska hmotněprávního vstupují do dědických nároků zemřelého dědice.

27. Uvedený závěr podporuje i letitá ustálená judikatura, která řeší (předešlou právní úpravou rovněž neřešenou) situaci, kdy dědic přežije zůstavitele, ale zemře v průběhu dědického řízení ještě před vyjádřením, zda dědictví odmítá (resp. před uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví). V takovém případě přechází právo odmítnout dědictví na jeho dědice, který se potom postupem podle ustanovení stane jeho procesním nástupcem, případně, je-li dědiců více, jeho procesními nástupci (srov. Sborník IV., Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, SEVT Praha, str. 822, a rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 28.2.1978 sp. zn. ). Toto řešení, které bylo do 31.12.2013 dovozováno pouze judikaturou, ostatně převzala i současná právní úprava (srov. o. z.). S ohledem na závěry citované judikatury nelze dovodit přechod práva odmítnout dědictví, které svědčilo zemřelému závětnímu dědici, na náhradního dědice, byl-li v závěti povolán. Okolnost, že závětní dědic zemře později (poté, co dědictví neodmítl, nebo naopak odmítl) na tomto procesním nástupnictví po zemřelém dědici ničeho nemění; má to za následek pouze to, že jeho dědicové (procesní nástupci) jsou projevem vůle zemřelého dědice (směřujícímu k přijetí či odmítnutí dědictví) vázáni (musí přijmout stav řízení, jaký tu je) a vstupují do dědických nároků zemřelého dědice bez dalšího, a náhradnictví se opět neuplatní (zanikne).

28. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že pokud se v závěti povolaná dědička V. Š. dožila smrti zůstavitele (přežila ho o více než 2 roky), stala se jeho dědičkou a ke dni smrti zůstavitele (tj. XY) nabyla dědictví. Náhradnictví pozůstalého syna Z. H. se tak v důsledku nabytí dědictví V. Š. již nemohlo uplatnit a zaniklo. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat jeho závěr, že i když (závětní) dědička V. Š. „v průběhu dědického řízení zemřela“, přesto „dědictví dne XY nabyla“, neboť „k datu úmrtí zůstavitele žila“. Názor dovolatele, že v daném případě měl na místo závětní dědičky nabýt dědictví v závěti povolaný náhradní dědic (dovolatel), proto není správný.

IV. b) K povinným náležitostem usnesení soudu podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř.

29. Správným dovolací soud neshledává ani názor dovolatele, že povinnou náležitostí výroku usnesení soudu podle ustanovení je též poučení o tom, že „nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice“.

30. Podle ustanovení , jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.

31. Podle ustanovení , závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.

32. Z citovaných ustanovení vyplývá, že postup podle ustanovení je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo ve stanovené lhůtě uplatnil žalobou. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může (ještě před uplynutím původně stanovené lhůty) prodloužit ( ), nemůže jí však prominout. Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (anebo podá žalobu opožděně), má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí věta třetí – „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Tento následek přitom nastane, jak již v minulosti dovodil dovolací soud, pouze v případě, že usnesení, kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené ustanovením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.7.2004 sp. zn. , uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.3.2006 sp. zn. neborozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2005 sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník 2005).

33. Ze zmíněných rozhodnutí dovolacího soudu se současně podává, že výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že ustanovení umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Ve výroku usnesení podle ustanovení musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Jiné náležitosti, které musí výrok usnesení soudu vydané podle ustanovení obsahovat, výše citovaná judikatura dovolacího soudu nezmiňuje. Tyto požadavky dosavadní judikatury na (povinné) náležitosti usnesení podle ustanovení se dovolacímu soudu i nyní – přes námitky dovolatele – jeví jako dostatečné a korektní.

34. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že předvídá více situací, kdy s neprovedením procesního úkonu, k němuž je účastník vyzýván usnesením soudu, jsou spojeny pro účastníka nepříznivé důsledky. Jen v některých z nich však zákon výslovně stanoví (požaduje), že „o tomto následku musí být účastník poučen“ (srov. např. , nebo ). Zde potom lze dovozovat, že jde o povinnou náležitost usnesení soudu. Tento požadavek však v ustanovení chybí, proto z jeho znění nelze dovodit, že by výrok usnesení soudu měl (musel) obsahovat též poučení o následku nepodání žaloby. Byť se tedy odvolací soud v této souvislosti ne zcela přiléhavým způsobem vyjádřil k poučovací povinnosti soudu, jeho závěr o tom, že absence poučení ve výroku usnesení soudu prvního stupně ze dne 16.1.2006 č. j. -32 neznamená, že by s nepodáním žaloby ve stanovené lhůtě nemohl nastat následek předvídaný v třetí větě ustanovení , je v souladu se zákonem.

35. Protože – jak vyplývá ze shora uvedeného – napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správné, a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání pozůstalého syna Z. H. podle ustanovení zamítl.

36. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 128 z. ř. s. Neshledal okolnosti ani důvody, pro které by měla platit výjimka ze základního pravidla pro rozhodování o náhradě nákladů řízení o pozůstalosti, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 5. 2024

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu