Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1612/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České televize, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti výroku I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2022, č. j. -47, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, cˇ. j. -238, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byly porušeny její základní práva a ústavní principy zaručené , , odst. 3, , , odst. 2, odst. 4, , odst. 5 a d (dále jen " ").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení in fine , , ve znění pozdější předpisů (dále jen " ") zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým byla dle ustanovení zamítnuta její žaloba proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 12. 2016 specifikovaným v záhlaví obou stěžovaných rozsudků. Těmito rozhodnutími byly k odvolání stěžovatelky změněny dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty vydané Finančním úřadem pro hlavní město Prahu za zdaňovací období leden až červenec 2013 a prosinec 2013.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, neboť účastníkům řízení jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že v nyní posuzovaném případě bylo sporné, zda má stěžovatelka nárok na odpočet daně podle ustanovení a násl. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

4. Městský soud přitom nevyhověl žalobním námitkám stěžovatelky, že vykonává jedinou nedělitelnou činnost (televizní vysílání), která má povahu činnosti ekonomické, neboť se ztotožnil s postupem i právním názorem odvolacího správního orgánu v tom, že "povinnost platit DPH a zároveň právo na daňový odpočet se budou vázat pouze na tuto část televizního vysílání, která nebude vysíláním veřejnoprávním, ale pouze dílčí činností, již lze považovat za činnost ekonomickou" (např. vysílání obchodních sdělení, reklam, sponzorských programů či product placement). Městský soud dále potvrdil, že stěžovatelce nikdy nevznikl nárok na odpočet DPH v plném rozsahu, když měla nárok na odpočet u přijatých plnění jen v poměrné výši, která odpovídá rozsahu použití těchto plnění v rámci její ekonomické činnosti.

5. S námitkami stěžovatelky, týkajícími se právě povahy její činnosti a metody stanovení poměrného snížení nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu ustanovení , se neztotožnil ani Nejvyšší správní soud. Kasační soud potvrdil závěry městského soudu, že "v rozsahu veřejnoprávního televizního vysílání hrazeného z televizních poplatků se u stěžovatelky nejedná o činnost za protiplnění (úplatu), tedy službu podléhající dani z přidané hodnoty ve smyslu , a není s ní tudíž spojen ani nárok na odpočet uvedené daně."

6. Nejvyšší správní soud dále ve shodě s městským soudem zdůraznil, že stěžovatelka vykonává rovněž další činnosti, které mají ekonomickou povahu, a s nimiž je tak spjat nárok na odpočet daně v poměrné výši. Následně též aproboval metodu výpočtu poměrného koeficientu podle ustanovení , plynoucí z poměru výnosů z ekonomické činnosti na celkových výnosech stěžovatelky, kterou označil za přezkoumatelnou, zákonnou, logicky a srozumitelně vysvětlenou a vycházející z veřejně dostupných údajů obsažených ve výroční zprávě stěžovatelky. Nejvyšší správní soud zohlednil, že orgány finanční správy tuto metodu výpočtu poměrného koeficientu zvolily až poté, co bezúspěšně poskytly stěžovatelce prostor k uplatnění vlastních výpočtových metod, přičemž přihlédl též k oprávnění správce daně zvolený výpočet (předkládaný stěžovatelkou) korigovat tak, aby skutečně co nejvíce odpovídal poměru mezi ekonomickými a neekonomickými činnostmi daňového subjektu. Kasační soud závěrem vysvětlil, proč v daném případě nebylo možno využít metodu poměrného snížení odpočtu dle novely provedené

7. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, přičemž nadále setrvává na stanovisku, že její činnost představuje jedinou nedělitelnou ekonomickou činnost. Opětovně předkládá srovnání s komerčními provozovateli televizního vysílání a poukazuje na z jejího pohledu nepřípustné odlišné zacházení, resp. rozporuje uplatněnou metodu poměrného snížení nároku na odpočet daně z přidané hodnoty.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y (dále jen " ") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu, městského soudu a ani správních orgánů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud především připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [ a písm. d) y], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. městský soud v řízení o jí podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázky nároku na daňový odpočet. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany orgánů finanční správy. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.

11. Navíc, po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu i městského soudu Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzovaném případě nelze hovořit o svévolném, a tedy protiústavním rozhodování ze strany soudů. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, se totiž s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly (a to dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními , a dalších použitelných právních předpisů, včetně předpisů práva evropského.

12. Úkolem Ústavního soudu přitom není provádět výklad (popřípadě jej sjednocovat) podústavního práva a provedou-li proto obecné soudy výklad podústavních právních norem, který je logicky a argumentačně akceptovatelný a neporušuje základní práva dotčených subjektů, není dán důvod, aby ho zdejší soud z pozice orgánu ochrany ústavnosti ( y) jakkoliv zpochybňoval.

13. Jak již bylo výše rekapitulováno, Nejvyšší správní soud i městský soud se velmi důkladně zabývaly stěžejními námitkami stěžovatelky, jež byly opětovně uplatněny též v ústavní stížnosti.

14. V závěrech obecných soudů přitom Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by mohla svědčit o jejich protiústavnosti, spočívající příkladmo v porušení kogentního znění aplikovaných podústavních norem, v extrémním nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich dovozenými právními závěry, anebo v zásadním porušení principů spravedlivého řízení. Pochybení, jež by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu, nebyla shledána ani v samotném postupu obecných soudů či správních orgánů. Opakovat přitom, co již bylo správně řečeno stěžovanými rozhodnutími, považuje Ústavní soud za neúčelné a nadbytečné, a proto odkazuje toliko na jejich odůvodnění.

15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu