Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1596/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Karolíny Hornové, zastoupené Mgr. Janem Černohorským, advokátem se sídlem Na Srážku 2071/4, Praha 12, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022 č. j. -101 a Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 2. 2022 č. j. -88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení a d (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to co do výroků o náhradě nákladů soudního řízení.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soud prvního stupně z důvodu zpětvzetí žaloby o nahrazení prohlášení vůle žalovaného spočívající v uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k bytu zastavil soudní řízení a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení. Důvodem zpětvzetí žaloby byla skutečnost, že žalovaný uspokojil po podání žaloby nárok žalobců. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů podle ustanovení věty druhé a žalobcům přiznal jejich náhradu. Výši odměny za jeden úkon právní služby stanovil podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tj. vycházel z tarifní hodnoty 10 000 Kč, která se za tarifní hodnotu považuje v případě, že nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Odvolací soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení, když se neztotožnil s výší odměny za právní služby poskytnuté právnímu zástupci stěžovatelky. Na daný případ aplikoval advokátního tarifu, podle kterého ve věcech žalob na projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku právního jednání, jehož předmět je penězi neocenitelný, se považuje za tarifní hodnotu částka 35 000 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry soudů týkajícími se určení výše odměny právního zastoupení za jeden úkon právní služby. Soudy neměly aplikovat § 9 odst. 1 ani § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu, protože v daném případě je předmět právního jednání penězi ocenitelný. Soudy měly při určení výše odměny vycházet ze složené částky, popř. z předloženého znaleckého posudku. Odvolací soud však založil své rozhodnutí na mylném konstatování absence znaleckého posudku týkající se hodnoty předmětu sporu (bytu) v soudním spise a přehnaně formalistickém výkladu, kterým odvolací soud dospěl k závěru, že za hodnotu bytu nelze považovat dříve složenou částku, protože byla formálně označena jako vklad do družstva.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např.

sp. zn.

,

,

,

a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.

Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Soud prvního stupně i soud odvolací v souladu s přiznaly stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Jde-li o stanovení výše odměny právního zastoupení za jeden úkon právní služby, soudy shodně došly k závěru, že hodnotu předmětu právního jednání je v daném případě možné stanovit pouze s nepoměrnými náklady a obtížemi a na tomto závěru pak vystavěly svá rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nesprávně použil advokátního tarifu, neboť v případě žalob na projev vůle je zde speciální úprava obsažená v advokátního tarifu. Tu odvolací soud na daný případ aplikoval. Uvádí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti celou řadu rozhodnutí na podporu svých názorů, je nutné říci, že soudy s nimi nejednaly v rozporu, avšak s ohledem na danou situaci došly k závěru, že by byl daný předmět ocenitelný jen s nepoměrnými obtížemi a náklady. To odvolací soud v rozhodnutí řádně odůvodnil. Hodnota převáděné nemovitosti totiž nebyla v řízení dosud zjišťována. Odvolací soud stěžovatelce vysvětlil, proč nelze vycházet při stanovení tarifní hodnoty z částky složené právními předchůdci stěžovatelky. Dokazování k hodnotě nemovitosti by tak bylo prováděno pouze z důvodu stanovení tarifní hodnoty pro výpočet náhrady nákladů řízení. Stěžovatelkou uváděná rozhodnutí, která by měla podpořit její závěr, že soudy měly provádět za účelem určení výše náhrady nákladů řízení dokazování, nejsou v daném případě přiléhavá. A to z toho důvodu, že v nich nebyla řešena otázka výše náhrady nákladů řízení, ale sama skutečnost, kdo z účastníků řízení má povinnost hradit náklady řízení. Nelze ani souhlasit s tím, že pochybení soudu prvního stupně v podobě nezaložení znaleckého posudku do listinného spisu mělo zásadní vliv na výsledek řízení. Stěžovatelce je nutné dát za pravdu, že pokud v odvolání poukazovala na znalecký posudek, který měl být podle ní součástí spisu, nebylo vhodné bez dalšího uzavřít, že k žalobě připojen nebyl. K tomu je však nutné zdůraznit, že i kdyby byl součástí listinného spisu, nic by to nemohlo změnit na závěru odvolacího soudu, že k určení hodnoty předmětu právního jednání by bylo nutné provádět dokazování a byla by tak zjistitelná pouze s nepoměrnými náklady a obtížemi.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při rozhodování ovýši odměny právního zastoupení za jeden úkon právní služby řídily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu