Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1393/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Květoslavy Apeltauerové, zastoupené JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 č. j. -906, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jana Apeltauera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle d.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. se podává, že rozsudkem uvedeného soudu ze dne 6. 10. 2017 č. j. -660 byla odmítnuta žaloba na vypořádání tam specifikovaných movitých věcí (I. výrok) a do výlučného vlastnictví stěžovatelky (žalobkyně) a do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka (žalovaného) byly ze zaniklého společného jmění manželů přikázány ve výrocích blíže určené movité věci (II. a III. výrok). Dále bylo rozhodnuto, že pozemek parc. č. st. X1, jehož součástí je budova ev. č. X2, a pozemky parc. č. X3, parc. č. X4 a parc. č. X5, vše v katastrálním území Ž. (dále také jako "předmětné nemovitosti"), se přikazují do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, každému spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/2 (IV. výrok), a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na vyrovnání podílu částku 127 495 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách 3 000 Kč pod ztrátou výhody splátek (V. výrok). Zbývajícími výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (VI. a VII. výrok). Takto okresní soud rozhodoval o vypořádání společného jmění účastníků řízení již potřetí, neboť jeho předchozí rozhodnutí byla Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zrušena a vrácena k dalšímu řízení.

3. K odvolání obou účastníků řízení rozhodl krajský soud (vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 č. j. -761, kterým byl zrušen předchozí rozsudek krajského soudu ze dne 21. 3. 2019 č. j. -716) rozsudkem ze dne 14. 9. 2021 č. j. -863. V II. a III. výroku krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil, ve IV. výroku ho změnil tak, že se předmětné nemovitosti přikazují do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, a v V. výroku ho změnil tak, že výše vypořádacího podílu činí částku 33 119 Kč se splatností do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil (I. výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (II. až IV. výrok).

4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok); zároveň zamítl stěžovatelčin návrh na odložení právní moci rozsudku krajského soudu (II. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení (III. výrok).

5. K přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka namítala, že skutková zjištění soudů nemají oporu v provedeném dokazování. V souvislosti s tím však řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a neformulovala žádnou otázku procesního práva, na níž mělo být založeno dle ní nesprávné rozhodnutí krajského soudu. Přípustnost dovolání nemohly založit ani stěžovatelčiny námitky směřující do právního posouzení věci samé, neboť vycházely z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel krajský soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn. K námitce nesplnění poučovací povinnosti krajským soudem podle , , ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud vysvětlil, z jakých důvodů nebyly v daném případě splněny podmínky pro postup podle uvedeného ustanovení, a proč tak ani tato námitka nemohla založit přípustnost dovolání. Nad rámec uvedeného doplnil, že závěry krajského soudu o přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka v dovolacím přezkumu obstojí. K výši vypořádacího podílu, pro jehož určení byl podstatný výtěžek z prodeje členského podílu k bytu v Praze, Nejvyšší soud odkázal na zásadu projednací a uzavřel, že stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení, a to ani po předchozím zrušení v pořadí prvního rozsudku krajského soudu v této věci, netvrdila a nenavrhovala v této souvislosti žádné důkazy, ač tak bezpochyby učinit mohla. Z tohoto důvodu tak ani tyto stěžovatelčiny námitky nemohly založit přípustnost dovolání.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje podle ní nesprávné závěry především krajského soudu, opakuje námitky uplatněné v dovolání a nesouhlasí s tím, jak o nich Nejvyšší soud rozhodl. Dospěl-li krajský soud k závěru, že změní rozsudek okresního soudu a přikáže nemovitosti do výlučného vlastnictví jednomu z účastníků, měl jim poskytnout poučení podle , že je nutno navrhnout další důkazy k prokázání jejich solventnosti. Stěžovatelka však poučena nebyla, přičemž soud nesdělil ani orientační vyčíslení vypořádacího podílu. S hodnocením Nejvyššího soudu, který se s její dovolací námitkou neztotožnil s odůvodněním, že všem účastníkům byla v průběhu odvolacího řízení známa obvyklá cena vypořádávaných nemovitostí stanovená na základě znaleckého posudku i hodnota dalších aktiv tvořících společné jmění manželů, stěžovatelka nesouhlasí. Rozhodnutí krajského soudu pro ni bylo překvapivé, a Nejvyšší soud proto pochybil, neposkytl-li jí za daných okolností ochranu a postup krajského soudu toleroval. Dalšího pochybení se Nejvyšší soud dopustil tím, že odmítl část její dovolací argumentace s tím, že ji neuplatnila v odvolacím řízení, ač tak učinit mohla. Nejvyšší soud se "účelově" mýlí, a stěžovatelka je na rozdíl od něho přesvědčena, že námitku týkající se nesprávného výpočtu vypořádacího podílu a s tím souvisejícího určení výše výtěžku z prodeje bytu v Praze dříve uplatnit nemohla, neboť při rozhodování okresního soudu nebyla výše výtěžku zdůrazněna.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. , až y). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v nynější věci nedospěl.

9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka se domáhá zrušení výlučně usnesení Nejvyššího soudu. Poukazuje-li v ní přitom na údajná pochybení nižších soudů (zejména krajského soudu), lze naznat, že tak činí pouze pro dokreslení situace, za níž Nejvyšší soud (dle ní chybně) rozhodoval. Měla-li stěžovatelka, zastoupená právním profesionálem, v úmyslu brojit též proti rozsudku krajského soudu, případně proti rozsudku okresního soudu, nic jí nebránilo navrhnout v petitu ústavní stížnosti též jejich zrušení a vhodně tomu přizpůsobit svou argumentaci. Že stěžovatelčiným cílem bylo domoci se zrušení pouze usnesení Nejvyššího soudu, vyplývá v neposlední řadě i z plné moci udělené jejímu právnímu zástupci.

10. Stěžovatelčino dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle . Přesto, že se Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení vypořádal s každou z dovolacích námitek velmi podrobně, resp. podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nemohla žádná z nich založit přípustnost dovolání (někdy dokonce nad rámec samotného posouzení splnění předpokladů jeho přípustnosti), stěžovatelka jeho konkrétním závěrům relevantním způsobem neoponuje a Ústavnímu soudu v podstatě nepředestírá nic, na základě čeho by bylo možno uzavřít, že Nejvyšší soud odmítnutím jejího dovolání jako nepřípustného porušil její ústavně zaručená práva, tedy nic, co by mohlo její argumentaci posunout z roviny prostého nesouhlasu se závěry soudu do roviny ústavněprávní. Z těchto důvodů Ústavní soud nemůže ústavní stížnost hodnotit jinak než jako zjevně neopodstatněnou.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2022

Josef Fiala, v. r.

předseda senátu