Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tcu 161/2023

11 Tcu 161/2023-28

USNESENÍ

Zamítá se

D. R.

, rozsudkem Okresního soudu Zittau, Spolková republika Německo, ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. H 4 Ds 350 Js 32340/14.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu Zittau, Spolková republika Německo (dále jen „cizozemský soud“), ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. H 4 Ds 350 Js 32340/14, který nabyl právní moci téhož dne, byl D. R. (dále také jen „odsouzený“) uznán vinným ze spáchání trestného činu nebezpečného ublížení na těle podle německého (dále jen „ “), spáchaného ve vícečinném souběhu s trestným činem urážky podle a dále dvou případů trestného činu poškození cizí věci podle spáchaných ve vícečinném souběhu. Za uvedené trestné činy byl odsouzenému cizozemským soudem, při zahrnutí trestu z rozhodnutí Okresního soudu Bautzen, Spolková republika Německo, ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. , uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.

2. Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzený dopustil shora označených trestných činů (stručně řečeno) tím, že:

1. dne 20. 3. 2014 v 9:00 hodin z bezdůvodného rozčilení vytrhl tlačítko zvonku umístěné u vstupních domovních dveří obytného domu nacházejícího se v obci XY, na adrese XY, a způsobil tím věcnou škodu ve výši cca 30 EUR.

2. dne 4. 6. 2014 ve 12:30 hodin v oblasti zastavěného pozemku s bytem nacházejícího se v obci XY, na adrese XY, poplival R. W., čímž v ní vzbudil značný odpor a tato se cítí být poškozená na své cti, což měl také v úmyslu.

3. dne 29. 6. 2014 v 9:45 hodin v souladu s dříve učiněným rozhodnutím rozbil jednu skleněnou tabuli v domovních dveřích obytného domu J. L., který se nachází v obci XY, na adrese XY, čímž vznikla věcná škoda ve výši cca 150 EUR, což měl také v úmyslu.

4. dne 4. 10. 2014 ve 13:30 hodin odsouzený vrazil v ulici XY v obci Z do S. F. bez odůvodnitelného nebo omluvitelného důvodu takovou silou do zad, že S. F. upadl a přitom utrpěl frakturu dvou žeber, jakož i nejen nepatrnou odřeninu na pravém kolenu, což měl také v úmyslu a co přinejmenším předpokládal. Za účelem provedení svého skutku se přiblížil k poškozenému nepozorovaně zezadu a poškozeného překvapil takovým způsobem, že tento nebyl schopný na útok jakkoli reagovat.

3. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle , o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

4. Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona.

5. Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Ustanovení § 4 odst. 4 zákona se použije obdobně.

6. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že D. R. je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem. Pokud jde o druhou formální podmínku postupu podle § 4a odst. 3 zákona, tedy podmínku oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje se podmínka oboustranné trestnosti samostatně ve vztahu ke každému skutku zvlášť (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 51/2000-I. Sb. rozh. tr.).

7. Dále platí, že je-li předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, avšak některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, v takovém případě se jako na odsouzení soudem České republiky hledí jen na část odsouzení, které se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti splněna. Odpovídající část trestu, která se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna, přitom určí Nejvyšší soud v rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona s přihlédnutím k závažnosti skutku, ohledně kterého tyto podmínky splněny nejsou. Určení přiměřeného trestu, ohledně něhož se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí jako na odsouzení soudem České republiky, je však nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle § 4a odst. 3 (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u kterého není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), se zamítne.

8. Nejvyšší soud při posuzování případu odsouzeného dospěl k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není splněna ve vztahu k jednáním pod body 1., 2. a 3. rozsudku, která byla cizozemským soudem právně posouzena jako trestný čin poškození cizí věci podle (body 1. a 3.) a trestný čin urážky podle (bod 2.), neboť tato nevykazují znaky žádného trestného činu podle příslušných právních předpisů České republiky (srov. zejména tr. zákoníku).

9. Naopak ohledně jednání uvedeného pod bodem 4. je podmínka oboustranné trestnosti splněna, neboť v něm uvedené jednání vykazuje nejméně znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

10. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že podmínka oboustranné trestnosti činu, která je nezbytným předpokladem pro postup podle § 4a odst. 3 citovaného zákona, byla splněna toliko ve vztahu k části jednání odsouzeného popsaného v rozsudku cizozemského soudu. V důsledku uvedeného však nejsou v posuzované věci zároveň dány i všechny podmínky materiální povahy, neboť z výrokové části rozsudku cizozemského soudu vyplývá, že nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku byl odsouzenému uložen jako trest úhrnný, a to ještě při zahrnutí trestu z rozhodnutí jiného cizozemského soudu (srov. bod 1. tohoto usnesení). Zbývající část uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody za jednání uvedeného pod bodem 4. rozsudku cizozemského soudu totiž již nelze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu považovat za dostačující, resp. nezanedbatelnou z hlediska naplnění podmínek materiální povahy stanovených pro daný postup, když podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu – např. usnesení ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. , ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. , či ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. , aj. – lze z hlediska postupu podle § 4a odst. 3 citovaného zákona považovat za odpovídající trest toliko nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře nejméně jednoho roku.

11. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti nevyhověl a tento zcela zamítl.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 1. 2024

JUDr. Petr Škvain, Ph.D.

předseda senátu