Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 348/2024

-433

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Markétou Kadlecovou, advokátkou se sídlem Praha, Kořenského 1107/15, proti žalovaným 1) P. Ř. a 2) M. Ř., zastoupeným JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem Praha 2, Korunní 969/33, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, č. j. -404, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. -371, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem bytu č. XY s příslušenstvím, nacházejícím se v domě č. p. XY, postaveném na pozemku parc. č. XY, a podílu na pozemcích parc. č. XY a XY ve výši 6423:489923 vzhledem k celku, a podílu na společných částech domu ve výši 6423/480923 vzhledem k celku, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Hl. m. Prahu, katastrální pracoviště XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, č. j. -404, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jeho nákladový výrok a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud (poté, co zopakoval dokazování) vyšel ze zjištění, že podle údajů v katastru nemovitostí žalovaným svědčí k předmětné bytové jednotce vlastnické právo, jež nabyli smlouvou uzavřenou dne 7. 10. 2014 se společností Skanska Reality a.s.

Odvolací soud při posuzování věci právně vycházel z , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) ve spojení s a e) , o katastru nemovitostí. Dovodil, že žalobkyní tvrzená dohoda o tom, že v budoucnu dojde k převodu vlastnictví dotyčné jednotky na ni, není smlouvou o převodu vlastnictví bytové jednotky ve smyslu o. z. a ze žaloby (z tvrzení žalobkyně) ani ze spisu se nepodává existence jiného právního důvodu jeho nabytí (např. vydržení). Vzhledem k tomu, že žalobkyně netvrdila žádnou skutečnost, s níž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva k dotyčné nemovité věci, ani existence takové skutečnosti v řízení nevyšla najevo, přičemž vlastníky předmětné bytové jednotky jsou - na základě řádně uzavřené smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 7. 10. 2014 a stavu zapsaného v katastru nemovitostí – žalovaní, odvolací soud žalobu shledal nedůvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu spatřuje v tom, že odvolací soud se „mj. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či na jejím základě řádně rozhodl rozdílně“. Součástí dovolání byl návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatelka s odkazem na odvolacímu soudu vytýká, že „ji nepoučil o možnosti, že bude věc hodnotit po právní stránce jinak, a neumožnil jí ani navrhnout či označit důkazy“, čímž se – dle jejího přesvědčení – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. . Odvolací soud „svůj zcela odlišný právní názor zmínil poprvé až v ústním odůvodnění svého rozhodnutí“, a proto na něj nemohla reagovat. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé, „mj. proto, že se fakticky opíralo o zcela nové právní závěry“.

Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

Podle platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání není přípustné.

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že poučení podle slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. ). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. ). Ustanovení pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , jeho rozsudky ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. , a – i dovolatelkou zmíněné – usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. ).

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo za řízení před soudem prvního stupně najevo nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. , ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. , odůvodnění jeho rozsudku ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. ).

V projednávané věci byl skutkový stav provedenými důkazy objasněn. Za situace, kdy žalobkyně netvrdila žádnou (právně významnou) skutečnost, s níž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva k dotyčné nemovité věci, ani existence takové skutečnosti v řízení nevyšla najevo, soudem prvního stupně provedené (a odvolacím soudem zopakované) důkazy – smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 7. 10. 2014 a výpis z katastru nemovitostí – postačují k závěru o nedůvodnosti žaloby. Ani tvrzení o tom, že se žalovaní zavázali na ni dotyčnou bytovou jednotku v budoucnu převést, nevede k závěru, že žalobkyně nabyla vlastnické právo. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že žalobkyni nepoučil postupem podle ustanovení o případném možném jiném právním názoru, který by vyžadoval doplnění skutkových tvrzení, případně doplnění důkazů. Jiný hodnotící úsudek soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle nezakládá a rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto důvodu nelze označit jako překvapivé.

Námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario). Takový (nezpůsobilý) důvod však dovolatelka uplatnila, neboť brojila proti samotnému způsobu hodnocení důkazů (vytýká „nesprávné hodnocení důkazů“).

V souvislosti s poznámkou, že ve věci mohl rozhodovat i vyloučený soudce, žalobkyně nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno. Navíc k vadám řízení ve smyslu , věty druhé, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože však tato podmínka naplněna není, je uvedená poznámka bezcenná.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud její dovolání odmítl ( ).

Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [ ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. 3. 2024

JUDr. Pavel Horňák předseda senátu