Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 281/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, sídlem Hlavní 241, Svinařov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. -848, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2021 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. května 2021 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, a K. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 1. 2022, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení d a jeho základních práv podle a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem obvodního soudu shledán vinným přečinem ublížení na zdraví podle , (dále jen " "), a přečinem výtržnictví podle . Těchto trestných činů se dopustil - stručně řečeno - tím, že dne 30. 1. 2019 před kulturním domem v Praze 5, u okraje vozovky, fyzicky napadl poškozeného vedlejšího účastníka K. M. (dále jen "poškozený") v průběhu soudem určeného předání nezletilé dcery matkou - stěžovatelovou tehdejší partnerkou a nynější manželkou - P. L. (dříve K.) poškozenému otci, a to tak, že stěžovatel poškozeného strhl na zem a následně udeřil rukou sevřenou v pěst, čímž poškozenému způsobil zranění v pravé části obličeje a v týlní krajině hlavy. Zranění si vyžádala léčbu trvající nejméně tři týdny, v jejichž průběhu byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života. Za výše popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu vyměřenému v 50 denních sazbách ve výši 2 000 Kč, tj. v celkové výměře 100 000 Kč. Obvodní soud dále rozhodl, že je stěžovatel povinen nahradit vedlejší účastnici Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 7 149 Kč, a odkázal poškozeného s jeho uplatněným nárokem na náhradu škody na občanské soudní řízení.

3. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, na jehož podkladě městský soud napadeným rozsudkem zrušil výrok o trestu a úhrnný peněžitý trest zmírnil tak, že jej nově uložil v celkové výměře 10 000 Kč, jež sestávala ze 40 denních sazeb po 250 Kč. Městský soud konstatoval, že trestní řízení proti stěžovateli bylo vedeno v souladu se zákonem a za dodržení všech jeho procesních práv, obvodní soud provedl všechny dostupné právně významné důkazy a při jejich hodnocení postupoval dle zásady volného hodnocení důkazů. Stejně jako obvodní soud neuvěřil stěžovatelově obhajobě, jež byla založena na tvrzení, že se stěžovatel s poškozeným do žádného fyzického konfliktu nedostal a poškozený si svá zranění přivodil sám, když se zmítal na zemi jako smyslů zbavený. Stěžovatelova verze událostí byla v rozporu s obsahem dalších důkazů, především s výpovědí poškozeného, se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a s obsahem lékařských zpráv, jež svědčily o stěžovatelově zavinění. Městský soud uvedl, že důkazy stěžovatele bezpečně usvědčují ze spáchání činu a ohledně rozhodnutí o vině lze plně odkázat na napadený rozsudek obvodního soudu, jenž se i pečlivě vypořádal se stěžovatelovou obhajobou. Městský soud se ztotožnil i s právní kvalifikací jednání stěžovatele, jak ji pojal do svého rozsudku obvodní soud. Incident byl výsledkem dlouhodobého, emocionálně vypjatého a vyhroceného konfliktu mezi poškozeným na straně jedné a stěžovatelem a jeho manželkou na straně druhé. Přestože poškozený nijak neskrýval animozitu vůči stěžovateli a svou snahu přivodit mu co nejpřísnější trest (pročež i zveličoval utrpěná zranění), byl stěžovatelův fyzický útok neadekvátní reakcí. Obvodním soudem uložený trest však městský soud shledal nepřiměřeně přísným, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel trestný čin spáchal pod vlivem dlouhotrvajících vulgárních a dehonestujících invektiv poškozeného vůči stěžovatelově manželce a jejím blízkým. Městský soud proto stěžovateli uložil úhrnný peněžitý trest v nižší výměře.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Uvedl, že stěžovatel se opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), i přesto však ve svém dovolání namítal nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, tj. napadal skutková zjištění obecných soudů; uplatněné skutkové námitky však nejsou pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelné. Stěžovatel v dovolání sice deklaruje, že nebyly naplněny znaky trestných činů, za něž byl odsouzen, ve skutečnosti však opět nesouhlasí se skutkovými závěry obvodního soudu a městského soudu, a tím se pohybuje mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Co se týče námitky nedostatku úmyslu, upozornil Nejvyšší soud, že k úmyslnému zavinění postačí eventuální úmysl ve smyslu , tj. zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může ublížit na zdraví a byl s tím srozuměn. Vzhledem ke způsobu vedení útoku - pěstí, silou velké intenzity a do oblasti oka - není o eventuálním úmyslu stěžovatele pochyb. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani stěžovatelově argumentu, že s ohledem na okolnosti posuzované věci může v úvahu připadat pouze přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Neshledal, že by se stěžovatel nacházel v "silném rozrušení" ve smyslu , a byť připustil vyhrocenost vzájemných vztahů stěžovatele (resp. jeho manželky) a poškozeného, nespatřoval v nich "předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného". Nejvyšší soud nedal stěžovateli zapravdu ani v otázce tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti uvedl, že zásada in dubio pro reo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, má tak procesní charakter, a tudíž není podřaditelná pod jakýkoli dovolací důvod. Do skutkových zjištění soudů nižších stupňů může Nejvyšší soud zasáhnout pouze zcela výjimečně v případě extrémního rozporu mezi jejich skutkovými zjištěními a provedenými důkazy; ten však v posuzovaném případě nenastal. Obvodní soud se dostatečně vypořádal s obsahem důkazů, přesvědčivě vysvětlil své úvahy při jejich hodnocení a posouzení jejich vzájemných rozporů i stěžovatelovy obhajoby. Městský soud se následně se závěry obvodního soudu zcela ztotožnil. Své závěry opřely soudy především o výpověď poškozeného, která je konzistentní se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž znalec popsal utrpěná zranění i příčiny jejich vzniku. Soudy logicky a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy, nedopustily se deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky obou trestných činů, za něž byl odsouzen, obvodní soud i městský soud zvolily odpovídající právní kvalifikaci jeho jednání a trest uložily v souladu se zákonem; Nejvyšší soud proto souhlasil se závěry městského soudu vyslovenými v napadeném rozsudku.

III.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání v neveřejném zasedání, přestože stěžovatel trval na konání veřejného zasedání. Svým postupem Nejvyšší soud upřel stěžovateli právo být přítomen veřejnému projednání jeho dovolání a taktéž právo být slyšen.

6. Stěžovatel dále argumentuje, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že se skutek, jenž je mu kladen za vinu, skutečně stal a že byly naplněny jednotlivé znaky trestného činu ublížení na zdraví a výtržnictví. Namítá, že jediným přímým důkazem, na němž je výrok o jeho vině založen, je výpověď poškozeného, jenž však má na výsledku řízení přímý zájem, a to nejen v souvislosti s uplatňovaným nárokem na náhradu škody. Poškozený usiluje o svěření nezletilé dcery do své péče a dlouhodobě slovně i fyzicky útočí na stěžovatele i jeho manželku, kterou nadto zahrnuje vulgárními a urážlivými textovými a e-mailovými zprávami; ve svých útocích poškozený pokračuje i nadále. Výpověď poškozeného je podle stěžovatele smyšlená a byla v průběhu řízení opakovaně měněna. Poškozený zpočátku odmítal ošetření lékařem, následně záměrně zveličoval svá zranění a prodlužoval pracovní neschopnost. Všechny ostatní důkazy, o něž se výrok o vině opírá, jsou pouze nepřímé. V té souvislosti stěžovatel zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož údajně nevyplývá, že by si poškozený svá zranění nemohl přivodit sám, a vyjadřuje se i k obsahu dalších nepřímých důkazů. Podle stěžovatele neexistuje důkaz, že by poškozeného nejprve strhl na zem a následně udeřil pěstí do obličeje, jak je popsáno ve skutkové větě. Dále uvádí, že v řízení nebylo prokázáno, že poškozeného zranit chtěl; i kdyby proto poškozeného hypoteticky napadl, nemohlo by jít o jednání úmyslné. Stěžovatel byl poškozeným provokován, a ublížení na zdraví se tak mohl dopustit maximálně z nedbalosti či omluvitelné pohnutky. Poukazuje na dlouhotrvající a stupňující se urážky a invektivy poškozeného vůči stěžovateli a jeho manželce, jež v něm vzbuzují strach o život i zdraví jeho i osob jemu blízkých. V této souvislosti zpochybňuje právní závěr Nejvyššího soudu, že chování poškozeného nenaplňuje intenzitu "předchozího zavrženíhodného jednání". Konečně stěžovatel argumentuje, že není najisto postavena ani příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem. Opakuje, že nebylo prokázáno, že se skutek stal a že jej spáchal stěžovatel, a uvádí, že znalec z odvětví soudního lékařství neurčil s jistotou, jak k poranění poškozeného došlo.

7. Stěžovatel zdůrazňuje, že jej poškozený již v minulosti křivě obvinil z fyzického napadení a animózní vztah vůči stěžovateli a jeho manželce konstatovaly i soudní znalkyně v rámci tohoto trestního řízení. Poškozený je hnán svou nenávistí, pomstychtivostí a snahou co nejvíce stěžovateli přitížit. Za situace, kdy v posuzované věci proti sobě stála tvrzení poškozeného a tvrzení stěžovatele, existovaly důvodné pochybnosti o stěžovatelově vině. Obecné soudy proto měly postupovat v souladu se zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo, a stěžovatele zprostit obžaloby.

8. Závěrem poukazuje, že mu v důsledku odsouzení v posuzované věci byl odňat zbrojní průkaz, který je však nezbytný pro jeho podnikání. V tom spatřuje dodatečnou sankci, jež nepřiměřeně dopadá do jeho osobní sféry.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

10. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y (dále jen " "), a násl. ] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů.

11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle , jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

13. V prvé řadě nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na veřejné projednání věci, neboť rozhodl o jeho dovolání v neveřejném zasedání, přestože stěžovatel žádal konání veřejného zasedání. Ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu umožňuje Nejvyššímu soudu rozhodnout v neveřejném zasedání, jestliže rozhoduje o odmítnutí dovolání podle § 265i trestního řádu. Takový případ nastal i v posuzované věci, kdy Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, tj. jako zjevně neopodstatněné.

14. Výklad pojmů "silné rozrušení" pachatele a "předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného" užitých v , jak jej stěžovateli předložil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, obecně odpovídá judikaturnímu i doktrinálnímu výkladu těchto pojmů, a z pohledu Ústavního soudu proto obstojí.

15. Ke zbývajícím námitkám, jež stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznáší, je třeba uvést, že se jedná o totožné námitky (zejména skutkové), které uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a na něž již obecné soudy dostatečně reagovaly v napadených rozhodnutích. Není úkolem Ústavního soudu, aby opětovně přezkoumával důvodnost obhajoby stěžovatele a znovu hodnotil důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, ledaže by existoval tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (z poslední doby viz např. usnesení ze dne 19. 4. 2022

sp. zn.

; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal.

16. Obvodní soud v bodě 30 napadeného rozsudku podrobně zrekapituloval jednotlivé důkazy, zhodnotil jejich vzájemné souvislosti i případné rozpory mezi nimi a vyložil, proč neuvěřil stěžovatelově obhajobě a má jeho vinu za plně prokázanou. Přesvědčivě vyznívá i odůvodnění v bodě 11 a 12 napadeného rozsudku městského soudu, jež reaguje na stěžovatelovy námitky ohledně skutkových závěrů obvodního soudu a na ně navazujícího výroku o vině. Závěry obecných soudů jsou pečlivě odůvodněné, logické, dostatečně odvoditelné z provedených důkazů a nijak nevybočují z mantinelů volného hodnocení důkazů. Bylo by nadbytečné na tomto místě znovu rekapitulovat usvědčující důkazy, a proto v podrobnostech postačí na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

17. Z lidského hlediska je do jisté míry pochopitelné, že stěžovatel subjektivně vnímá odsuzující rozsudek jako nespravedlivý s ohledem na skutečnost, že jeho manželka i její bezprostřední okolí jsou terčem urážlivého a obtěžujícího chování ze strany poškozeného. Ústavnímu soudu však nezbývá než konstatovat, že obecné soudy k těmto specifickým okolnostem ve stěžovatelově věci náležitě přihlížely, jak je patrné na mnoha místech odůvodnění napadených rozhodnutí, a především pak z bodu 17 napadeného rozsudku městského soudu, jenž podstatným způsobem zmírnil stěžovatelův trest především s ohledem na opakované vulgární invektivy poškozeného na adresu stěžovatelovy manželky a osob jí blízkých. Ani v tomto směru proto z pohledu Ústavního soudu není napadeným rozhodnutím co vytknout.

18. Má-li stěžovatel za to, že v posuzované věci existovaly pochybnosti o jeho vině a obecné soudy měly v takových pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch, nelze než uzavřít, že toto je pouze jeho subjektivní přesvědčení, jež nemá oporu v provedeném dokazování. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že stěžovateli byl v návaznosti na jeho odsouzení odňat zbrojní průkaz, jenž je dle jeho tvrzení klíčový pro výkon jeho podnikání.

19. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.

20. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2022

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu