Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1002/2023

-98

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brno, Bzenecká 4156/17, proti žalovanému L. B., zastoupenému Mgr. Jakubem Koudelkou, advokátem se sídlem v Brně, Palackého třída 3048/124, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2022, č. j. -73, takto:

Odůvodnění:

1. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. -36, uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci byt č. 1 o velikosti 1+1 v 1. nadzemním podlaží bytového domu XY č. XY v XY (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, č. j. -73, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), „změnil“ jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých žalobce nabyl podíl v Bytovém družstvu XY na základě smlouvy o převodu družstevního podílu ze dne 17. 2. 2015, přičemž ve smlouvě je výslovně zmíněno, že s převodem družstevního podílu přechází právo nájmu bytu a že žalobce se zavazuje převzít smlouvu o podnájmu, kterou uzavřel předchozí nájemce P. L. (převodce) s žalovaným na dobu neurčitou dne 19. 10. 2009 (dále jen „podnájemní smlouva“) a v níž si účastníci sjednali i důvody ukončení podnájmu. Dne 16. 4. 2019 žalobce vypověděl podnájemní smlouvu dle ustanovení , (dále jen „o. z.“), kterou odůvodnil svoji bytovou potřebou, s výpovědní dobou 3 měsíce.

4. S odkazem na , (dále jen „o. z.“), odvolací soud posuzoval podmínky výpovědi podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Jestliže se účastníci v souladu s ustanovením obč. zák. dohodli na konkrétních důvodech výpovědi, neměl žalobce možnost vypovědět podnájem z důvodu dle o. z.; výpověď proto shledal neplatnou. S ohledem na argumentaci žalobce akcentoval, že i v případě možnosti vypovědět podnájemní smlouvu podle 2288 odst. 2 písm. a) o. z. by nebyla výpověď platná pro absenci poučení o právu navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém zpochybnil jeho závěr, že na něj přešla práva a povinnosti z podnájemní smlouvy, a dále mu vytýkal s odůvodněním, že se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, kterou citoval, závěr o aplikaci obč. zák. na danou věc i závěr o neplatnosti výpovědi z podnájmu bytu pro neoprávněně použitý důvod výpovědi a absenci poučení podnájemce o jeho právu navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem.

6. Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a měl za to, že v dovolání nejsou řádně vymezeny předpoklady jeho přípustnosti. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

7. Dovolací soud předesílá, že ohledně otázky (ne)platnosti převzetí závazku z podnájemní smlouvy, kterou žalobce předestřel k dovolací přezkumu, dovolací soud činí závěr o absenci vymezení předpokladů přípustnosti podle , a to při vědomí konstantní judikatury Ústavního soudu, která vyžaduje, aby obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, při posuzování podání účastníků řízení volily postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu. Tento přístup se má uplatnit i při hodnocení dovolání, které musí být podáno zástupcem s právnickým vzděláním (k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. ). Z tohoto přístupu vyplývá mimo jiné to, že splnění náležitosti stanovené v , tedy uvedení předpokladu přípustnosti, nesmí být posuzováno příliš formalisticky. Postačí tedy, že předpoklad přípustnosti z dovolání fakticky vyplývá, přitom může být vymezen v kterékoliv části dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. ). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, neboť ač zastoupen advokátem, přes správné poučení odvolacím soudem, na vymezení přípustnosti dovolání k otázky (ne)platnosti převzetí závazku z podnájemní smlouvy zcela rezignoval a vymezení předpokladu přípustnosti dovolání není zjistitelné ani z obsahu dovolací argumentace. Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel patrně přehlédl, že podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 přípustnost dovolání nezakládá pouhá skutečnost, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [jako tomu bylo podle ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2012].

8. Dovolání žalobce je však přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), ohledně otázky aplikace právní úpravy o. z. na smluvní vztah vzniklý před jeho účinností, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a ohledně otázky platnosti a oprávněnosti výpovědi z podnájmu bytu, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu výslovně řešena.

9. Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel existenci těchto vad netvrdil a neplyne ani z obsahu spisu.

10. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil závěr, že podstatou podnájmu, který bývá vymezován jako „nájem nájemního práva“, je, že nájemce přenechává za úplatu pronajatou věc k užití třetí osobě a užívací právo jí může zřídit jen na dobu nájmu věci (§ 2215 odst. 3, § 2277, § 2278 o. z.). Podnájemní vztah se tedy vyznačuje vůči nájemnímu vztahu akcesoritou, tzn. že je na nájemním (hlavním) vztahu závislý, a to co do svého vzniku, obsahu i trvání. Zanikne-li nájemní vztah, zanikne i vztah podnájemní, a to bez zřetele k tomu, z jakého důvodu k zániku nájemního vztahu došlo, a bez zřetele k tomu, co si ohledně skončení podnájmu sjednali nájemce a podnájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94/2020, dále jen „R 94/2020“). Jelikož podnájem bytu má charakter nájmu, je třeba jeho režim posoudit podle přechodného ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. , proti němuž byla podána ústavní stížnost, již odmítl Ústavní soud usnesením z 14. 12. 2021, sp. zn. ). Je-li v dané věci třeba posoudit platnost výpovědi udělené po 1. 1. 2014 z podnájemního vztahu vzniklého podle předchozí právní úpravy, pak z ustanovení o. z. plyne, že na ni dopadá již nová právní úprava [srov. shodně též v literatuře Hulmák, Milan. (Nájem a pacht) In: HULMÁK, Milan a kol. VI. Závazkové právo. Zvláštní část (–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2021–2022, marg. č. 88].

11. V je úprava podnájmu poměrně kusá, žádnou regulaci výpovědních důvodů podnájemní smlouvy neobsahuje. Není tedy pochyb o tom, že neobsahuje-li tuto právní úpravu obecná úprava v , je nutné vycházet ze základní regulace soukromého práva, že co není zakázáno, je dovoleno (srov. opět R 94/2020 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. ). Strany podnájemní smlouvy si proto mohou sjednat libovolné výpovědní důvody bez ohledu na právní úpravu; stejně tak to umožňovala předchozí právní úprava (konkrétně obč. zák., na který odkázal odvolací soud).

12. V souzené věci z obsahu podnájemní smlouvy jednoznačně vyplývá, že byl sjednán podnájem na dobu neurčitou, který bylo možné skončit písemnou dohodou stran nebo výpovědí nájemce či podnájemce, přičemž výpovědní důvody smluvních stran byly přesně specifikovány. Vzhledem k tomu, že výpovědní důvod, pro který byla podnájemní smlouva nájemcem vypovězena (že byt potřebuje pro sebe), sjednán nebyl, je závěr odvolacího soudu, že jej nájemce nemohl použít, i v poměrech úpravy účinné od 1. 1. 2014 správný.

13. V rozsudku ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 112/2019, Nejvyšší soud uzavřel, že vypoví-li pronajímatel nájem bytu z jiných než zákonem stanovených důvodů, jde o výpověď neoprávněnou, nikoliv neplatnou. Uvedený závěr lze vztáhnout podnájem bytu v tom směru, že vypoví-li nájemce podnájem bytu z jiného než sjednaného výpovědního důvodu, který tak k dispozici neměl, má to za následek, že výpověď nebyla učiněna po právu (není oprávněná), a nemůže proto způsobit zamýšlené účinky (zánik podnájemního vztahu).

14. S odkazem na R 94/2020 lze rovněž dovodit, že neobsahuje zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z podnájmu bytu. Ustanovení o. z. dává tuto možnost jen stranám nájemního vztahu, jde přitom o specifickou žalobu, definovanou v hmotněprávním předpise, při níž žalobce nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu Smysl a účel úpravy ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje, aby se tento speciální institut vztahoval i na podnájem bytu. To pak znamená, že výpověď z podnájmu bytu nemusí obsahovat žádné poučení o možnosti domáhat se jejího přezkumu soudem a že oprávněnost výpovědi z podnájmu bytu lze řešit jako otázku předběžnou např. v řízení o vyklizení, jako je tomu i v této věci.

15. Protože rozsudek odvolacího soudu je v měnícím výroku v konečném důsledku správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – dovolání jako nedůvodné zamítl [ ].

16. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“. Napadá-li dovolatel tedy rovněž i výroky o nákladech řízení (výrok II. a III.), činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění, a navíc by ani nebylo přípustné [ ]. Proto bylo dovolání v této části podle odmítnuto.

17. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , , a a zavázal procesně neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jeho zástupce z řad advokátů. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

18. Zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby, a to vyjádření k dovolání, náleží mu tak celkem náklady ve výši 2.178 Kč, sestávající z odměny podle , AT ve výši 1.500 Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč (, 3 ). Náhradu nákladů řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta žalovaného ( ), v zákonné pariční lhůtě ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 13. 3. 2024

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu