Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3433/2022

25 Cdo 3433/2022-298

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Česká republika - Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, IČO 01312774, proti žalovanému: Mgr. Milan Edelmann, advokát se sídlem Chrustenice 208, Loděnice, jako správce pozůstalosti M. T., o 2.079.900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. -262, takto:

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. -205, zamítl žalobu na zaplacení 2.079.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění že původně žalovaný M. T. na základě smlouvy o převodu části podniku (privatizace Státního statku Stará Libavá, s. p.) uzavřené dne 3. 6. 1997 s žalobkyní (respektive její právní předchůdkyní) převzal pozemky a na nich stojící rodinné domy typu Okál v obci XY, katastrální území XY (dále též jen „nemovitosti“). Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2015, č. j. -474, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2016, č. j. -524, bylo určeno, že původní žalovaný se pro neplatnost smlouvy vlastníkem nemovitostí nestal. Protože na základě uvedené smlouvy vystupoval a choval se jako vlastník, dovodil soud, že původní žalovaný byl oprávněným držitelem domů podle , , účinného do 31. 12. 2012 (dále též jen „obč. zák.“), a mohl tak s nemovitostmi libovolně nakládat (případně je i zničit), a to až do 28. 1. 2010, kdy v řízení u Krajského soudu v Ostravě sám namítl absolutní neplatnost smlouvy s tím, že pro případ platnosti smlouvy od ní odstupuje. Tímto okamžikem ztratil svou dobrou víru, stal se neoprávněným držitelem ve smyslu obč. zák. a dne 12. 2. 2017 nemovitosti předal žalobkyni. Po dobu neoprávněné držby měl původní žalovaný povinnost nemovitosti zabezpečit a chránit je před poškozením. Tuto povinnost nesplnil a na majetku žalobkyně vznikaly postupně škody. Soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že o poškození nemovitostí měla žalobkyně povědomí již počátkem roku 2012, kdy byl v rámci exekučního řízení vypracován znalecký posudek dokládající jejich špatný stav a neobyvatelnost. O odpovědnosti původního žalovaného jako neoprávněného držitele za škodu vzniklou za dobu do 31. 12. 2013 podle obč. zák. a jako nepoctivého držitele podle , , účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), se žalobkyně dozvěděla nejpozději z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s právní mocí ke dni 27. 5. 2016, celková výše škody pak vyplynula až ze znaleckého posudku vypracovaného 6. 2. 2017. Při stanovení počátku subjektivní promlčecí doby vzal soud v potaz, že žalobkyni měly být nemovitosti předány do tří měsíců od právní moci rozhodnutí, tj. do 31. 8. 2016, znalec pak mohl do jednoho měsíce vypracovat posudek. Proto od 1. 10. 2016 žalobkyni počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, která ve vztahu ke škodě vzniklé do 31. 12. 2013 skončila 1. 10. 2018. U škody vzniklé od 1. 1. 2014 pak podle o. z. subjektivní promlčecí lhůta trvala tři roky a skončila 1. 10. 2019. Soud současně přihlédl k tomu, že žalobkyně dne 12. 9. 2017 v jiném soudním řízení, v němž vystupovala v roli žalované a původní žalovaný v roli žalobce, vznesla kompenzační námitku zakládající se na požadavku na náhradu škody na nemovitostech a tím došlo ke stavení promlčecí doby až do pravomocného skončení řízení dne 15. 7. 2019. Protože žaloba v nyní projednávané věci byla podána 29. 11. 2019, je nárok na náhradu škody vzniklé na nemovitostech v době do 31. 12. 2013 promlčen marným uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby ve smyslu obč. zák. již před uplatněním kompenzační námitky. Oproti tomu běh promlčecí lhůty doposud neuplynul ve vztahu ke škodě vzniklé v době od 1. 1. 2014 do 27. 5. 2016; žalobkyně však přes poučení podle a 3 nedoplnila svá skutková tvrzení, jaká konkrétní škoda a v jaké výši na předmětných nemovitostech vznikla v období, za něž není nárok promlčen. Tyto skutečnosti nelze zjistit ani z posudku vypracovaného v roce 2017 zejména proto, že již podle znaleckého posudku Ing. Květy Schwarzové z roku 2012 měly být nemovitosti poškozené a neobyvatelné s prakticky nulovou hodnotou, takže je otázkou, zda a jaká další škoda ještě mohla vznikat v době po 1. 1. 2014. Skutková tvrzení přitom nelze nahradit návrhem důkazů, jak činí žalobkyně.

2. Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. -262, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně měl za správná a dostatečná a dovodil i správnost závěru o promlčení práva na náhradu škody na nemovitostech v období od 1. 7. 1997 do 31. 12. 2013 uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby. Nárok na náhradu škody za dobu od 1. 1. 2014 do 27. 5. 2016 promlčený není, přičemž stanovil-li soud prvního stupně počátek subjektivní promlčecí lhůty až ke dni 1. 10. 2016, kdy žalobkyně mohla nemovitosti fakticky převzít a vyčíslit případnou škodu, určil počátek doby v její prospěch. Žalobkyně mohla nemovitosti totiž převzít již dříve, neboť žalovaný ji k tomu od listopadu 2015 vyzýval a absolutní neplatnost smlouvy ze dne 3. 6. 1997 byla pravomocně konstatována Vrchním soudem v Olomouci již dne 27. 5. 2016. S připočtením doby potřebné k předání nemovitostí (cca 3 měsíce, do 31. 8. 2016) a doby na vyhotovení znalecký posudek (cca 1 měsíc, do 30. 9. 2016) odvolací soud uzavřel, že žalobkyně měla od 1. 10. 2016 reálnou možnost podat žalobu, takže tříletá subjektivní promlčecí lhůta by uběhla 1. 10. 2019. S ohledem na kompenzační námitku vznesenou v souvisejícím soudním řízení dne 12. 9. 2017 se promlčecí lhůta stavěla do pravomocného rozhodnutí v daném řízení dne 15. 7. 2019, žaloba v projednávané věci byla podána dne 29. 11. 2019, z čehož vyplývá, že promlčecí lhůta doposud neuběhla. Nicméně žalobkyně řádně nedoplnila skutková tvrzení o tom, jaká konkrétní škoda a v jaké výši na nemovitostech vznikla za dobu, po kterou není právo promlčeno. To není zřejmé ani ze znaleckého posudku z roku 2017. Nemovitosti byly značně poškozeny již podle dřívějšího posudku z roku 2012, a je tak otázkou, zda na nich vznikala další škoda i v období po 1. 1. 2014. V tomto směru tedy žalobkyně přes poučení podle neunesla břemeno tvrzení.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost podle dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce řešené odchylně od ustálené rozhodovací praxe a otázce doposud neřešené. Dovolatelka zrekapitulovala vývoj vztahů s žalovaným i průběh řízení, jež vůči němu vedla, a zpochybnila správnost právních závěrů v nyní projednávané věci. Má za to, že by neměla být zatížena nesplnitelným důkazním břemenem ve vztahu ke škodám na nemovitostech, které v rozhodné době nevlastnila a neužívala. Soudy nevzaly v potaz, že ačkoliv mohla mít povědomí o vzniku škod, nemohla je až do jejich převzetí kvantifikovat, a tudíž ani uplatnit u soudu. Nemovitosti, byť na základě neplatné smlouvy, byly v katastru zapsané na původního žalovaného a žalobkyně neměla titul k vymáhání škody. Není podstatné, v jakém období došlo ke škodám, neboť vznikaly postupně a jejich kvantifikace v rozhodných obdobích je obtížná. Není-li žalující strana schopna přesně určit a prokázat výši škody, avšak prokáže, že jí taková škoda vznikla, nemělo být soudy rozhodnuto, že jí škoda nebude nahrazena vůbec. Dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. , vyslovující se k určování škody podle spravedlivého uvážení. Závěry odvolacího soudu podle ní nerespektují ani rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. a sp. zn. ), podle níž prokáže-li poškozený vznik škody, ale nikoliv její výši uplatněnou v žalobě, přizná soud část škody ve výši, jež byla prokázána, při nepoměrných obtížích při zjišťování její výše ji pak určí za použití Soudy na žalobkyni uvalily poučením o kvantifikaci škod v daném období nesplnitelné důkazní břemeno. Napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném použití při určení výše škody a je v rozporu se zmiňovanou judikaturou. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), jednajícím kvalifikovanou osobou ve smyslu ), a je přípustné pro otázku promlčení nároku na náhradu škody způsobené trvajícím porušováním právní povinnosti, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.

5. Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, které se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

6. Podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

7. Přechodné ustanovení řešící, který z právních předpisů se použije pro posouzení otázky promlčení nároku na náhradu škody, je založeno na principu, že se použije jednak tam, kde za jeho účinnosti počal běh promlčecí doby (lhůty), jednak u všech nároků na náhradu škody, které se samy řídí úpravou před nabytím účinnosti Právní otázka, jaká právní úprava se použije pro posouzení nároku na náhradu škody, jestliže ke škodní události došlo před 1. 1. 2014, byla již dovolacím soudem vyřešena tak, že pro rozhodné hmotné právo není podle věty první a o. z. významný okamžik vzniku škody (újmy), nýbrž je toto časové pravidlo spojeno právě s okamžikem škodní události, jímž může být i porušení zákona (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. , publikovaný pod č. 97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. ). Pro závěr o promlčení nároku je proto nutné vyřešit, kdy žalovaný porušil (porušoval) zákonem stanovenou povinnost, což může být komplikované s ohledem na jeho delší dobu trvající nečinnost.

8. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že právo žalobkyně na náhradu škody je zčásti promlčené (ohledně škod vzniklých do 31. 12. 2013) a zčásti žalobkyně náležitě nedoplnila, jaká konkrétní škoda jí vznikla za období od 1. 1. 2014. Byl si vědom specifické situace, kdy žalovanému byla vytýkána dlouhodobá nečinnost ve vztahu k nemovitostem, které měl v držení, a důvodně poukázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž z hlediska promlčení nelze považovat nároky na náhradu škod vznikajících a narůstajících pokračujícím porušováním téže právní povinnosti za jediný nedělitelný nárok na náhradu škody, který by vznikl teprve po skončeném porušování právní povinnosti nebo po dovršení celkové škody, nýbrž za samostatné nároky – srov. zejména rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. , č. rozh. obč. obdobně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , či ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. ). Tento závěr ovšem platí jen tehdy, nezakládají-li zvláštní okolnosti, zejména problematická zjistitelnost vznikající újmy či její povaha, důvod pro pojetí újmy jako jednoho neoddělitelného nároku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. ; ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. ). Za okamžik, kdy se poškozený o škodě dozví, pak lze ve vztahu k právní úpravě účinné před i po 1. 1. 2014 pokládat moment, kdy zjistí takové skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), aniž by bylo třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. , č. 91/2020 Sb. rozh. obč., ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. ).

9. Odvolací soud tedy sice správně poukázal na judikaturu řešící narůstající škodu opakovaným působením škůdce, avšak z hlediska okamžiku porušení právní povinnosti a odtud se odvíjející aplikace přechodného ustanovení k otázce promlčení rozdělil nárok v rozporu s judikaturou k přechodným ustanovením na dvě samostatné části; dělení nároku (a tedy vlastně i škodní události) podle data nabytí účinnosti rekodifikace je umělou konstrukcí, která nemá oporu v zákoně ani není podložena odpovídajícím skutkovým zjištěním. Jestliže totiž setrvalé působení škůdce přesahuje i do období účinnosti nového předpisu a lze je považovat za jedinou škodní událost, je nutno aplikovat předpis účinný k době, kdy toto negativní působení skončilo, čímž byla škodní událost dovršena. Bez ohledu na to, že se dovolatelka mohla již v roce 2012 dozvědět o zhoršeném stavu nemovitosti a o rozsahu v té době existující újmy, pro použití přechodného ustanovení je rozhodující, zda v té době bylo škodlivé počínání ukončeno či přerušeno natolik, aby mohlo být uvažováno o samostatně odškodnitelném nároku. Nic takového ovšem nebylo tvrzeno a ani soudem zjištěno. Protože protiprávnost (nezákonnost) počínání žalovaného měla podle dosavadních skutkových zjištění spočívat v permanentním nezájmu o stav nemovitostí, tedy v plné absenci jakékoliv péče o nemovitosti po dobu neoprávněné držby až do jejich vrácení žalobkyni, jde o setrvalé působení, pokud nebude zjištěno jeho přerušení nějakou relevantní skutečností. Tou ovšem není sama o sobě okolnost nabytí účinnosti nového předpisu. Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že škody vzniklé na nemovitostech zhoršením jejich stavu ke 31. 12. 2013 tvoří samostatný nárok, který se promlčel podle obč. zák., zatímco nárok na náhradu následně navýšených škod po tomto datu nikoliv, avšak ty nebyly dostatečně definovány a vyčísleny.

10. Lze proto uzavřít, že uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci je naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ) v potvrzujícím výroku a v závislém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

11. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je podle a závazný. Soud nejprve posoudí povahu (jednolitost) škodlivého působení žalovaného na stav nemovitostí, aby mohl dovodit, jakou právní úpravou se řídí promlčení, a podle příslušných ustanovení pak bude řešit otázky, které budou pro promlčení významné, tedy především okamžik vzniku škody (podle toho, zda škoda bude tvořit jediný celek či zda půjde o více oddělitelných škod) a v návaznosti na to případně okamžik, kdy se žalobkyně o škodě (škodách) dozvěděla.

12. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení mezi účastníky ( část první věty za středníkem a věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 2. 2024

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu