Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 571/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem se sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti postupu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení, souvisejícím s protokolem o odnětí věci č. j. NCOZ-10002-137/TČ-2019-412201-H ze dne 10. února 2022, za účasti Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud označil postup Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV - Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán"), týkající se odnětí stěžovatelova mobilního telefonu v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy zakotvenými v a a odst. 2d (dále jen "") a dále v rozporu s y, a a y. Dále se stěžovatel ústavní stížností domáhá toho, aby Ústavní soud policejnímu orgánu zakázal, aby bylo dále zasahováno do jeho ústavně zaručených práv a byl obnoven stav před předmětným zásahem. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále ve smyslu navrhuje, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým se přikazuje policejnímu orgánu bezodkladně vrátit odňatý mobilní telefon stěžovateli.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl policejním orgánem vyzván k podání vysvětlení podle ustanovení § 158 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") a dále za použití § 78 tr. řádu k vydání telekomunikačních zařízení, které má u sebe. Poté, co odmítl uvedenou věc vydat, byl stěžovateli mobilní telefon značky Apple iPhone 13 PRO policejním orgánem odebrán. O odnětí věci byl sepsán protokol ze dne 10. 2. 2022, č. j. NCOZ-10002/TC-2019-412201-H, ve kterém policejní orgán uvádí, že téhož dne v 13:32 telefonicky kontaktoval dozorujícího státního zástupce, kterého požádal o udělení souhlasu s odnětím mobilního telefonu stěžovatele, a to jako věci důležité pro trestní řízení. V protokolu dále policejní orgán uvádí, že "[d]ozorující státní zástupce Mgr. Zdeněk Matula z VSZ v Praze prostřednictvím telefonického hovoru s policejním orgánem tomuto ústně udělil souhlas s odnětím mobilního telefonu".

3. Dle stěžovatele byla porušena jeho ústavně zaručená práva tím, že policejní orgán nesplnil své zákonem stanovené povinnosti, spočívající např. v předložení příkazu k odnětí věci v písemné formě. Stěžovatel uvádí, že policejní orgán měl v době odnětí věci k dispozici potřebné technické vybavení a že k nevyžádání písemného souhlasu státního zástupce došlo pouze na základě jeho liknavosti a svévole, nikoliv z ospravedlnitelných důvodů. Stěžovatel namítá, že postup účastníka řízení nesplňoval všechny zákonné požadavky, čímž bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve spojení s právem vlastnit majetek, jakož i zásady obsažené v y, respektive d, a y. Dle stěžovatele v důsledku absence písemného příkazu k odnětí věci není ani jasné, zda mu byl mobilní telefon odebrán na základě příkazu státního zástupce či policejního orgánu, a že z protokolu nelze seznat, jaký postup byl ve věci aplikován. Stěžovatel je přesvědčen, že postup policejního orgánu byl nezákonný a zmatečný, a že jím došlo k tomu, že je mu znemožněno žádat o vrácení odňaté věci (mobilního telefonu), neboť stěžovateli není známo, který konkrétní orgán činný v trestním řízení by měl o vrácení odňaté věci žádat a který orgán má věc fakticky v držení.

4. Dříve než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci Ústavní soud zjistil, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, protokolem o odnětí věci a dalšími přiloženými písemnostmi, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy

sp. zn.

ze dne 6. 6. 1996, N 43/5 SbNU 363 a

sp. zn.

ze dne 24. 2. 2000, N 30/17 SbNU 221), za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243, usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 9. 1999,

sp. zn.

ze dne 21. 11. 2003, usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 6. 2003, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. V této souvislosti dále Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 1. 2006, usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2012, či usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2022).

6. Ústavní soud v usnesení

sp. zn.

ze dne 1. 4. 2014 uvedl, že "institut odnětí věci představuje legitimní omezení vlastnického práva ve prospěch veřejného zájmu, kterým je v případě všech zajišťovacích institutů zasahujících do práva vlastnit majetek kromě zájmu na náležitém zjištění trestných činů i zájem na spravedlivém potrestání pachatelů a snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností". V již citovaném usnesení

sp. zn.

Ústavní soud rovněž odkázal na závěry odborné literatury, z níž plyne, že "[n]a rozdíl od příkazu k domovní prohlídce, u kterého trestní řád vyžaduje písemnou formu a odůvodnění, pro příkaz k odnětí věci trestní řád z důvodu menší intenzity zásahu do práv dotčené osoby tyto podmínky nestanoví, a byť je písemná forma žádoucí (srov. Musil, J., Kratochvíl, V. Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 339), postačí zhotovení protokolu o vydání a odnětí věci." V projednávané věci stěžovatel písemný protokol o odnětí věci obdržel bezodkladně po odnětí mobilního telefonu, přičemž z protokolu plyne, že policejní orgán postupoval dle § 79 odst. 1 tr. řádu. Z předmětného protokolu rovněž plyne, že policejní orgán si telefonicky vyžádal souhlas dozorujícího státního zástupce, a jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí (viz bod 28), takový postup zákonu neodporuje.

7. Z první věty protokolu rovněž plyne, že policejní orgán přistoupil k odnětí věci po předchozím souhlasu státního zástupce, tedy nikoliv příkazu státního zástupce, jak je zjevně chybně uvedeno v závěru protokolu (postup policejního orgánu, který toliko požádal státního zástupce o souhlas s odnětím věci, popisuje v ústavní stížnosti i stěžovatel - viz bod 27). Vzhledem k tomu, že v první větě protokolu je rovněž uvedeno, dle kterého ustanovení policejní orgán postupoval (§ 79 odst. 1 tr. řádu), Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že z protokolu nelze seznat, jaký postup byl ve věci aplikován. Skutečnost, že stěžovateli byl v písemné formě předán pouze protokol o odnětí věci, a nikoliv příkaz k odnětí věci, není v rozporu se zákonem, když trestní řád tyto požadavky neklade, a přípustnost takového postupu odpovídá i závěrům judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 1. 4. 2014, bod 12) či odborné literatury (srov. TREŠLOVÁ, Lenka. § 79 Odnětí věci. In: DRAŠTÍK, Antonín, FENYK, Jaroslav aj. Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, str. 657.)

8. Ústavní soud se tak nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že odnětí věci představuje nezákonný a zmatečný zásah do jeho ústavně garantovaného práva. Odnětí věci, k němuž došlo postupem dle ustanovení § 78 a § 79 tr. Řádu, představovalo legitimní omezení stěžovatelova vlastnického práva, přičemž Ústavní soud nezjistil v postupu orgánů činných v trestním řízení libovůli či porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku. Jestliže někdo nesplní svou povinnost vydat věc vyplývající z ustanovení § 78 tr. řádu, nastupuje sankce v podobě odnětí věci podle ustanovení § 79 tr. řádu, kterou se zajišťuje věc důležitá pro trestní řízení (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 9. 2009). Ústavní soud dodává, že stěžovatel může dle § 78 odst. 7 ve spojení s § 79 odst. 4 tr. řádu kdykoliv požádat o navrácení věci, a že dle § 78 odst. 7 věty druhé tr. řádu musí orgán činný v trestním řízení o takové žádosti neodkladně rozhodnout. Ke stěžovatelově námitce, že není jasné, postupem kterého orgánu mu byl mobilní telefon odebrán, a na který orgán se tak má obracet, Ústavní soud uvádí, že sám stěžovatel v bodě 53 ústavní stížnosti uvádí, že k odnětí věci došlo přímo na služebně policejního orgánu, a že v záhlaví protokolu o odnětí věci je policejní orgán zřetelně označen. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že odnětí věci je toliko dočasným zajišťovacím opatřením, jež má předejít zmaření účelu trestního řízení, a že je proto nutné, aby orgány činné v trestním řízení respektovaly princip proporcionality, a tudíž aby odnětí věci trvalo jen po dobu, jež je nezbytně nutná pro účely trestního řízení (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2010).

9. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení . Ze shodného důvodu nebylo namístě vydat předběžné opatření.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu