Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2952/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Fyzikální ústav AV ČR, v.v.i., IČ 68378271, se sídlem Na Slovance 1999/2, Praha 8, zastoupený JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem, se sídlem Vlastina 602/23, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. října 2018, č. j. -571, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2019, č. j. -606 a proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. července 2020, č. j. -647, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ve věci náhrady škody z důvodu porušení kontraktační povinnosti vyplývající z , o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 11. 9. 2011 (dále jen "ZVZ") ve spojení s a , , ve znění účinném do 31. 12. 2013.

2. Napadenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do ústavně zaručeného stěžovatelova práva na soudní ochranu podle d (dále jen ""), podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, práva na slyšení před soudem dle y, podle kterého má každý právo se vyjádřit ke všem prováděným důkazům, dále pak práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), rovněž k porušení ústavně zakotvených práv stěžovatele uvedených v y (dále jen ""), podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a konečně práva na ochranu majetku podle y, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

3. Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 1 922 932 Kč a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejším účastnicím, a to konkrétně společnosti MROZEK a.s., IČ 25904612, sídlem Bystřice 1361, 739 95 Bystřice (dále jen "první vedlejší účastnice"), společnosti AB Silvretta s.r.o. v likvidaci, IČ: 45192286, sídlem Antala Staška 2027/79, 140 00 Praha 4 (dále jen "druhá vedlejší účastnice") společnosti AB Verwall s.r.o. v likvidaci IČ: 242 10 323, sídlem Antala Staška 2027/79, 140 00 Praha 4 (dále jen "třetí vedlejší účastnice") náhradu nákladů řízení. Stěžovatel se domáhal náhrady škody v uvedené výši, která mu měla vzniknout jakožto zadavateli veřejné zakázky tak, že prvá a druhá vedlejší účastnice, které se společně jako účastnice sdružení (dále "Sdružení") účastnily veřejné zakázky jako uchazeči a jejichž nabídka s nejnižší nabídkovou cenou byla v zadávacím řízení vybrána jako nejvhodnější, porušily povinnost uzavřít se stěžovatelem smlouvu o dílo na stavební práce. Škoda vyčíslená stěžovatelem představuje rozdíl mezi nabídkovou cenou Sdružení a nabídkovou cenou uchazeče, který se umístil na druhém místě a se kterým byla nakonec smlouva uzavřena. Vedlejší účastnice se vyjádřily tak, že potřebnou součinnost poskytly, nicméně z důvodu posunutí data realizace již nebylo možné splnit nabídkovou cenu, proto požadovaly uzavření dodatku. Soud I. stupně ve svém rozhodnutí připustil toliko obecnou předsmluvní odpovědnost dle a , , přičemž konstatoval, že se stěžovatel mohl domáhat pouze nákladů, které marně vynaložil v souvislosti s jednáním se Sdružením o uzavření smlouvy a rovněž doplnil, že stěžovateli nemohla vzniknout škoda, jelikož stavební práce byly hrazeny z dotací a nikoliv z jeho vlastních zdrojů.

4. Stěžovatel podal proti rozsudku I. stupně odvolání, ve kterém tvrdil, že s ohledem na rozhodné znění § 82 odst. 3 ZVZ existuje zákonná povinnost uchazeče uzavřít smlouvu se zadavatelem a dále pak, že porušením této povinnosti vzniká odpovědnost uchazeče za škodu, která zadavateli vznikne neuzavřením smlouvy, a to tak, že se zakázka realizuje za cenu vyšší. Ve svém odvolání stěžovatel posuzuje právní vztah zadavatele a uchazeče obdobně jako vztah účastníků smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž v případě porušení mají nárok na náhradu škody. Stěžovatel ve svém odvolání dále uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, dle kterého se jednalo o škodu na straně poskytovatele dotace a tvrdí, že předmětná dotace mu byla poskytnuta předem a stěžovatel s ní nakládal jako s vlastními finančními prostředky.

5. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl, že i když je dána kontraktační povinnost uchazeče v souladu s § 82 odst. 3 ZVZ, není dána odpovědnost za rozdíly v nabídkách uchazečů. Nesplnění kontraktační povinnosti je v zákoně o veřejných zakázkách přímo řešeno procesem, dle kterého nastupuje kontraktační povinnost druhého resp. třetího uchazeče v pořadí, popřípadě možnost zrušení zadávacího řízení. Dle názoru odvolacího soudu se dále uzavřením smlouvy s druhým uchazečem přerušuje příčinná souvislost mezi porušením kontraktační povinnosti vítězným uchazečem a vznikem škody. Dle § 42 odst. 1 ZVZ je vítězný uchazeč vázán svojí nabídkou po dobu zadávací lhůty, která měla skončit uzavřením smlouvy mezi stěžovatelem jakožto zadavatelem a druhým uchazečem. Neexistence odpovědnosti dále odvolací soud dovozuje z § 67 ZVZ, který upravuje propadnutí jistoty zadavateli, pokud uchazeč nesplní svou kontraktační povinnost. Závěrem odvolací soud uvádí, že neexistenci odpovědnosti dokazuje i skutečnost, že cena, za kterou by stěžovatel zakázku finálně realizoval, se nedá zjistit.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž jeho důvodnost spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisel na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi nebyly dosud vyřešeny. Důvodnost dovolání dále měla být dána nesprávným právním posouzením. Stěžovatel ve svém dovolání namítal, že uzavření smlouvy mezi zadavatelem a uchazečem druhým v pořadí je významnou právní skutečností pro vznik škody, a proto nemůže představovat přerušení příčinné souvislosti. Ve svém dovolání stěžovatel dále uvedl, že bylo možné zjistit reálnou škodu, jelikož ji sám stěžovatel vyčíslil. Soud dle názoru stěžovatele měl využít a určit výši nároku podle své úvahy.

7. Nejvyšší soud nicméně dovolání stěžovatele zamítl, přičemž ve svém odůvodnění konstatuje, že z důvodu specifik zadávacího procesu dle ZVZ nemůže nedosažení výhodné ceny pro neuzavření předpokládané smlouvy v tomto případě zakládat nárok na náhradu škody. Ve svém rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že zadavatel, který zákonným postupem uzavřel smlouvu o dodávce služeb s uchazečem, který se umístil v soutěži na druhém místě, nemá právo na náhradu škody vůči vítězi soutěže, odpovídající rozdílu mezi dosaženou a nižší cenou, kterou by vynaložil při předpokládaném uzavření smlouvy s vítězem, byť vítěz porušil povinnost uzavřít předmětnou smlouvu.

II. Argumentace v ústavní stížnosti

8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8, rozhodnutím Městského soudu v Praze a rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, která jsou vymezena výše.

9. Porušení práva dle y spočívá z pohledu stěžovatele v tom, že obecné soudy provedly nepřijatelně extenzivní výklad kogentních zákonných ustanovení upravujících režim odpovědnosti za škodu při porušení právní povinnosti vyplývajících ze ZVZ. Každý ze soudů dle názoru stěžovatele případ posoudil odlišným způsobem a jejich argumenty stěžovatel pokládá za nekonzistentní. Nad to stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že soudy rezignovaly na jejich povolání k tomu, aby poskytovaly ochranu právům, jak jim to ukládá y.

10. Porušení práva vlastnit majetek dle y spatřuje stěžovatel porušení jeho procesních práv a nerespektování standardů výkladů v soudní praxi, nerespektování standardů výkladů odpovídajících všeobecně akceptovatelnému chápání dotčených právních institutů a zřejmé ignorování kogentních norem, jelikož to pro stěžovatele vyvrcholilo v protiústavní zmenšení jeho majetku.

11. Závěrem stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje obavu, že obdobné rozhodování soudů by mohlo mít dalekosáhlé následky a mohlo vést k tomu, že s veřejnými prostředky bude nakládáno nehospodárně. Dle stěžovatele by to mohlo zahájit praxi, kdy bude zadavatel nucen uzavřít smlouvu na plnění veřejné zakázky s uchazečem, který bude předmětnou smlouvu ochoten uzavřít, a to bez ohledu na pořadí. Stěžovatel dále uvádí možnost, že přestane existovat odpovědnost vítězného uchazeče, který poruší svou kontraktační povinnost, neboť se stane prakticky nevynutitelnou.

III. Hodnocení ústavní stížnosti

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný.

13. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

14. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení .

15. Dle dosavadní judikatury je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze, vybočila-li by z ústavních limitů, např. v důsledku ústavně nepřípustné svévole, anebo pokud by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález

sp. zn.

ze dne 9. 5. 2018]. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům arbitrárnost, nepřezkoumatelnost, nesprávnost a nelogičnost jejich napadených rozhodnutí, Ústavní soud v ústavněprávní rovině žádné takové pochybení neshledal.

16. Na hodnocení Ústavního soudu nic nemůže změnit ani námitka stěžovatele, podle nějž mají soudy povinnost vypořádat se s námitkami účastníků řízení. To ale nelze chápat tak, že soudy mají povinnost v podrobnostech vypořádat každou námitku účastníka řízení, jak ve své praxi judikoval i Ústavní soud [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 6. 2010, usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 7. 2001 či usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 10. 2008]. I těmto požadavkům však napadená rozhodnutí plně odpovídají. Nejvyšší soud v projednávané věci správně uzavřel, že se věc posuzuje podle č. , a podle již neúčinného , o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 11. 9. 2011. Jako otázku, která nebyla dosud v judikatuře řešena, definoval odpovědnost vítězného uchazeče za škodu, pokud neuzavře smlouvu. Dospěl přezkoumatelným způsobem k závěru, že zadavatel nemá právo na náhradu škody, pokud s ním uchazeč - vítěz výběrového řízení neuzavře smlouvu. Zdůvodnění Nejvyššího soudu přitom není bez mezer. Očekávají-li stěžovatelé, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je v kontextu shora vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 26. 5. 2014, bod 16 a nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2014, bod 53].

17. Ústavní soud k tomu dodává, že úprava zadávání veřejných zakázek je do značné míry specifická. Samotný postup při uzavírání smlouvy je přísně regulován - autonomie vůle, resp. smluvní volnost je u zadavatele omezena, přičemž zadavatel nese odpovědnost za způsob, kterým vypíše výběrové řízení a za podmínky v něm stanovené. Ustanovení , o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 11. 9. 2011, stanovilo: "Vybraný uchazeč je povinen poskytnout zadavateli řádnou součinnost potřebnou k uzavření smlouvy tak, aby byla smlouva uzavřena ve lhůtě podle odstavce 2. Odmítne-li vybraný uchazeč uzavřít se zadavatelem smlouvu nebo neposkytne-li řádnou součinnost, aby mohla být smlouva ve lhůtě podle odstavce 2 uzavřena, může uzavřít zadavatel smlouvu s uchazečem, který se umístil jako druhý v pořadí. (...)" Výše citované ustanovení tedy ukládá uchazeči povinnost poskytnout součinnost při uzavření smlouvy a předvídá řešení situace, kdy se uchazeč rozhodne smlouvu neuzavřít. Zákon neřeší specifickou předsmluvní odpovědnost za rozdíl v ceně nabízené vítězným uchazečem a dalším osloveným vítězem v případě, že ten před ním součinnost neposkytl či smlouvu neuzavřel (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. ). I kdyby se liknavé jednání uchazeče kvalifikovalo jako nesplnění kontraktační povinnosti, klíčové je, že zákon o veřejných zakázkách předvídá následný postup možností uzavřít smlouvu s druhým a následujícím vítězem, přičemž jedinou "sankcí" pro otálejícího prvního vítěze je propadnutí jistoty dle ZVZ. Jestliže tedy zadavatel v projednávané věci nestanovil podmínky výběrového řízení tak, aby součástí nabídky byl reálný návrh na uzavření smlouvy, důsledky takové nedostatečné obezřetnosti musí nést sám. Byť se tato úprava jeví stěžovateli subjektivně nespravedlivá, výklad podústavního práva předestřený obecnými soudy v tomto odpovídá specifičnosti úpravy veřejných zakázek. Optikou práva ústavního neshledal tento soud ničeho, proč by musel do výkladu obecných soudů zasahovat.

18. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, při svém rozhodování aplikovaly platnou právní úpravu včetně judikatury Ústavního soudu a jejich skutková zjištění vycházela z provedeného dokazování. Napadená rozhodnutí nevybočují zu stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.

19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu