Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3049/2022

30 Cdo 3049/2022-243

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Karla Hrouzka, nar. 5. 9. 1958, bytem v Žatčanech 67, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, proti žalované České republice– Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021, č. j. -171, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Původní žalobce Mgr. Miroslav Lahoda, insolvenční správce dlužníka Karla Hrouzka, se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení níže uvedených částek z důvodu, že Karel Hrouzek jako podnikající fyzická osoba byl nucen v důsledku , jenž nabyl účinnosti 1. 10. 2013, ukončit velkoobchodní činnost s pohonnými hmotami, neboť nově byla v ustanovení , o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen „ “), zavedena povinnost pro distributory pohonných hmot složit kauci nebo poskytnout bankovní garanci ve výši 20 000 000 Kč. Dotčené ustanovení však bylo uplynutím dne 30. 6. 2015 zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. .

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. -143, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částek - škody ve výši 25 788 855,56 Kč, ušlého zisku ve výši 41 172 130 Kč, újmy na zdraví ve výši 20 000 000 Kč, náhrady za poškození dobrého jména a pověsti ve výši 1 000 000 Kč a náhrady za znemožnění předání podnikání ve výši 5 000 000 Kč (výrok I). Dále soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 8. 2021, č. j. -171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka, „zda má subjekt, který byl zásadně poškozen zákonem, který byl následně zrušen (Ústavním soudem) pro neústavnost, právo na odškodnění“, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že zákonodárnou činnost nelze považovat za nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. 52/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 111/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. ).

Podané dovolání není přípustné ani ve vztahu k otázce, zda pro „unijní rozměr celé věci“ je „nutné aplikovat i unijní právo včetně odpovědnosti členského státu Unie“. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na právním závěru, že unijní předpisy neupravovaly a ani nezapovídaly členským státům přijmout opatření na ochranu státu před trestnou činností související s obchodem s pohonnými hmotami a zneužíváním společností účelově založených pro podnikání v tomto oboru. Proti tomuto právnímu posouzení, na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu skutečně záviselo, však dovolatel žádným konkrétně formulovaným dovolacím důvodem nebrojí.

Argumentuje-li žalobce, že „oprávněnost svého nároku dovozuje na ústavní úrovni z čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě“, jenž „upravuje tři aspekty ochrany majetku“, přehlíží, že na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezáviselo (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž uzavřel, že škoda na majetku žalobce nevznikla (viz zejména bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

V rozsahu výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle

Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobce odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ve spojení s a 2, a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle , jež činí 300 Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 1. 2024

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu