Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1933/2023

-89

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce R. B., zastoupeného JUDr. Janem Galuszkou, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, proti žalovanému M. Ž., zastoupeném JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, o zaplacení 391 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 2. 2023, č. j. -67, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalovaném vrácení částky v celkové výši 391 800 Kč s příslušenstvím s tím, že ve dnech 1. 3. 2020 a 15. 3. 2020 zapůjčil žalovanému celkem 300 000 Kč a žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit do 28. 4. 2021. Žalobce tvrdil, že žalovaný svůj závazek vůči žalobci dne 28. 4. 2020 co do důvodu a výše uznal a v rámci písemného uznání dluhu bylo mezi stranami rovněž stvrzeno, že pro případ prodlení s úhradou dluhu uhradí žalovaný smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Jelikož žalovaný přes upomínky žalobce ze dne 24. 11. 2021 a ze dne 2. 3. 2022 neuhradil žalobci ničeho, domáhá se žalobce také zaplacení smluvní pokuty vypočtené z dlužné částky za období od 29. 4. 2021 do 28. 2. 2022 ve výši 91 800 Kč. Žalovaný nárok žalobce neuznal a tvrdil, že žalobce mu výše uvedenou zápůjčku vůbec neposkytl.

Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 9. 2022, č. j. , uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 391 800 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného napadeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení 391 800 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozhodnutí).

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl.

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

Dovolání bylo podáno včas ( ) a osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobce v dovolání namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. , a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. , když své závěry opřel o účastnický výslech žalovaného, ačkoli pouhým popřením skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka trvání závazku ke dni uznání, nemůže dojít k vyvrácení této právní domněnky.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uznání dluhu zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemena) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení , které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, pro kterou svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle skutečnost za prokázanou. V řízení tak mohou nastat jen dvě možné situace – buď má soud skutečnost, pro kterou svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka) (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. , či ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. , Nejvyšší soud dále vyložil, že pozitivní řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno či nikoli, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka, když akceptace takového názoru by ve své podstatě popírala smysl institutu vyvratitelné domněnky.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud v projednávané věci aplikoval , , na zjištěný skutkový stav s tím, že uznáním dluhu dochází k přesunu důkazního břemena na žalovaného, v jehož zájmu bylo prokázat, že uznaný dluh v době uznání ve vztahu k žalobci neexistoval (srov. body 13 a 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Založil-li odvolací soud, po zhodnocení všech v řízení provedených důkazů a jejich částečném zopakování v odvolacím řízení, své rozhodnutí na tom, že žalovaný domněnku existence uznaného dluhu vyvrátil (srov. body 15 a 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí), pak se od shora citovaných závěrů judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

K tomu lze doplnit, že rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a , které žalobce citoval na podporu svého názoru, jsou pro skutkovou odlišnost nepřiléhavé, neboť v uvedených případech nebyla domněnka existence dluhu v době uznání vyvrácena provedenými důkazy.

Směřoval-li svou námitkou žalobce k tomu, že odvolací soud ve vztahu k existenci uznaného závazku nesprávně hodnotil důkazy, pak taková kritika závěrů odvolacího soudu ve svém důsledku představuje polemiku se skutkovými, nikoliv právními závěry (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. ). Platí přitom, že skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. ).

Nejvyšší soud k tomu připomíná, že k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů nemá dovolatel podle platné právní úpravy k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedená námitka tak přípustnost dovolání podle založit nemůže.

K namítané vadě řízení, že odvolací soud nepoučil žalobce podle a nedal mu příležitost reagovat na jeho úvahy o nepředání finančních prostředků, by mohl dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné ( ), což v tomto případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. ).

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle ani přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 12. 2023

JUDr. Bohumil Dvořák Ph.D. předseda senátu