Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1203/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZECH ADVANCED TRANSPORT s. r. o., se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. -40, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku III. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená d (dále jen "") a y.

2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že rozhodnutím odboru dopravních agend Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen "dopravní úřad") ze dne 10. 7. 2018 č. j. MHMP 1079835/2018 byla stěžovatelce (v řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, v procesním postavení žalobkyně) uložena pokuta ve výši 500 000 Kč za přestupky, za něž odpovídala v případech v tomto rozhodnutí specifikovaných, a to při poskytování služeb spočívajících v přepravě osob, souhrnně označovaných jako Uber. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí dopravního úřadu odvolání; to však bylo rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 11. 7. 2019 č. j. 82/2019-190-TAXI/3 zamítnuto.

3. O žalobě stěžovatelky rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl (výrok I.), stěžovatelce uloženou pokutu snížil na částku 250 000 Kč (výrok II.) a nyní napadeným výrokem III. určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V rozsudku mimo jiné uvedl, že žádnou ze stěžovatelkou uváděných námitek neshledal důvodnou a jeho rozhodnutí tak nelze považovat za úspěch stěžovatelky ve věci ani pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Přistoupil-li městský soud k moderaci stěžovatelce původně uložené pokuty, učinil tak proto, že pochybení, za něž byla stěžovatelce pokuta uložena, měla podle městského soudu povahu spíše administrativního rázu a nedotýkala se přímo práv spotřebitelů, což by městský soud hodnotil jako pochybení mnohem závažnější.

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci ze strany městského soudu neshledal.

7. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Takovou povahu nicméně napadené rozhodnutí (resp. jeho výrok III.), vzdor přesvědčení stěžovatelky a přes její blanketní odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se omezené možnosti přezkumu rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, nemá. K uvedenému závěru (s ohledem na stížnostní argumentaci stěžovatelky) Ústavní soud vedou následující východiska.

8. Ústavní soud především konstatuje, že v daném případě nelze bez dalšího vycházet z přiměřeného použití právní úpravy [srov. k tomu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "" nebo "") hovořící pro účely správního soudnictví o přiměřeném použití , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "" nebo "")], zamýšlené pro rozhodování o náhradě nákladů řízení v civilním řízení. Je tomu tak i proto, že pravidla pro náhradu nákladů řízení upravuje komplexně (samostatně), tedy řečeno slovy "nestanoví-li tento zákon jinak" [srov. k tomu také JEMELKA, Luboš. (Použití ). In: JEMELKA, Luboš a kol. . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 477] a není tedy třeba použít právní úpravu obsaženou v dalším právním předpisu (úprava obsažená v by se tak například použila pro otázky dokazování před správním soudem, neboť tuto problematiku sám neupravuje). Zákonodárce si tak zjevně nepřál, aby veškeré principy ovládající rozhodování o náhradě nákladů řízení, předpokládané v civilním řízení, byly automaticky použity i pro řízení před správními soudy. Ústavní soud pak tuto autonomii obou procesních předpisů odrážející vůli zákonodárce plně respektuje.

9. Nad rámec uvedeného - a toliko pro úplnost - Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelkou navrhované přiměřené použití ustanovení zcela neobstojí ani tehdy, pokud by Ústavní soud přistoupil na argumentační logiku stěžovatelky. Stěžovatelka totiž nebyla jen nepatrně neúspěšná: je-li z jejího hlediska kritériem úspěchu moderace jí původně uložené pokuty, tak této dosáhla jen z padesáti procent. V jejím případě přitom zjevně nešlo například o náhradu za nemajetkovou újmu, jejíž výše by závisela například na znaleckém posudku (byť stěžovatelka mimo jiné právě i na judikaturu mající za předmět náhradu nemajetkové újmy odkazuje). Stěžovatelka naopak pravidla regulující přepravu osob porušila, její žaloba (i s ohledem na žalobní argumentaci rekapitulovanou městským soudem) co do podstaty věci tak nebyla úspěšná a již proto nelze v jejím případě uvažovat ani o alespoň částečném úspěchu ve věci samé ve smyslu odkazovaného ustanovení Na uvedeném pak podle Ústavního soudu nemůže ničeho změnit ani okolnost, že samotná výše stěžovatelce původně uložené sankce byla moderována na základě následné úvahy soudu.

10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozsudkem (jeho výrokem III.) nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto její ústavní stížnost odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu