Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2281/2023

-241

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 258 544,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023, č. j. -218, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 8. 2022, č. j. -186, zamítl žalobu o zaplacení částky 258 544,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 6. 5. 2021 do zaplacení (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. -218, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení částky 258 544,50 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal z titulu náhrady škody spočívající v nákladech na obhajobu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , které neskončilo jeho odsouzením, ale bylo zastaveno z důvodu promlčení (dále jen „předmětné trestní stíhání“). Žalobce sice nejprve prohlásil, že na projednání věci po jejím zastavení trvá, následně však toto své prohlášení vzal zpět.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím do jeho obou výroků I a II. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl pro jeho nepřípustnost.

Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle , neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle nezakládá jediná v dovolání vymezená otázka, zda výluka odpovědnosti státu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) platí i v případě, že poškozený v trestním řízení nepokračoval z důvodu, že by mu v důsledku takového pokračování vznikla závažná újma spočívající v nemožnosti pokračovat po dobu trvání řízení v diplomatické kariéře, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že žalobce nemá dle na náhradu škody nárok, poněvadž jeho trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení a žalobce, jenž tuto možnost měl, na projednání věci netrval, resp. souhlas s pokračováním trestního řízení vzal zpět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. , ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. , ze dne 21. 5. 2022, sp. zn. ). Tento závěr byl jako ústavně konformní aprobován i nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. , dle kterého požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředků nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, resp. vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (d). Závěr odvolacího soudu (a před ním i soudu prvního stupně) o tom, že se o svévoli ze strany orgánů činných v trestním řízení při zahájení nebo vedení trestního stíhání žalobce nejednalo, přitom žalobce dovoláním nenapadl. S ohledem na výše uvedené je tedy dle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu nepodstatné, z jakého důvodu se žalobce rozhodl v trestním řízení nepokračovat, ale to, že tuto možnost měl, jak uzavřel i odvolací soud (viz odstavec 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jestliže žalobce v rámci svého dovolání rovněž dovozuje, že trestný čin, pro nějž byl stíhán, nespáchal, tak soud v odškodňovacím řízení při zohlednění důvodů, pro něž došlo k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, nemůže otázku viny poškozeného posuzovat znovu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , a ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. ). Pokud tedy žalobce na pokračování trestního stíhání netrval a nedomohl se zprošťujícího rozsudku, nemůže soud v kompenzačním řízení posuzovat, zda by nakonec nemohl být žalobce obžaloby pro skutek, který mu byl kladen za vinu, zproštěn.

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 12. 2023

JUDr. David Vláčil

předseda senátu