Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1180/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Závackého, zastoupeného Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou, sídlem Podhorská 434/6, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2022 č. j. -746, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2020 č. j. -712 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. října 2016 č. j. -604, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MEDCOM, s. r. o., sídlem Komenského 595/11, Jablonec nad Nisou, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení podle y a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle y.

2. Stěžovatel (navrhovatel) se podaným návrhem domáhal po vedlejší účastnici řízení - obchodní společnosti MEDCOM, s. r. o. (dále jen "společnost) zaplacení částky 4 163 000 Kč z titulu práva na vyplacení vypořádacího podílu. Účast stěžovatele v obchodní společnosti zanikla dne 6. 4. 2009 z důvodu nařízení exekuce na jeho obchodní podíl.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 18. 10. 2016 č. j. -604 uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 359 079,76 Kč (výrok I.), zamítl návrh co do částky 3 803 920,24 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.).

4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 14. 8. 2020 č. j. -712 změnil rozhodnutí krajského soudu ve výroku I. tak, že vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 892 803,06 Kč [výrok I. písm. a)], a ve výroku II. tak, že návrh co do částky 3 270 196,94 Kč zamítl [výrok I. písm. b)], a potvrdil je ve výroku V. [výrok I. písm. c)]. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.). Vrchní soud vyšel při určení výše vypořádacího podílu ke dni zániku účasti stěžovatele ve společnosti, tj. k 6. 4. 2009, z vlastního kapitálu společnosti zjištěného z mimořádné účetní závěrky (7 216 000 Kč), přičemž v souladu s principem poctivosti vypořádání uzavřel, že jeho výše není v hrubém nepoměru se skutečnou (tržní) hodnotou čistého obchodního majetku (8 325 000 Kč).

5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 2. 2022 č. j. -746 odmítl jako nepřípustné. Závěr vrchního soudu, podle něhož bylo namístě stanovit vypořádací podíl z vlastního kapitálu společnosti zjištěného z mimořádné účetní závěrky, zpracované ke dni zániku účasti stěžovatele ve společnosti, tj. k 6. 4. 2009, a nikoliv z čistého obchodního majetku společnosti, odpovídal ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a byl i v souladu s § 61 odst. 2 zákona č. 513/1993 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V důsledku principu poctivosti vypořádání mezi společností a bývalým společníkem, který se v rozhodné době prosazoval, bylo nutné posuzovat, zda vlastní kapitál společnosti podle účetní závěrky zpracované ke dni zániku účasti společníka není v hrubém nepoměru ke skutečné (tržní) hodnotě čistého obchodního majetku společnosti určené k témuž dni, což vrchní soud učinil. Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídal rovněž postup soudů při provádění a hodnocení důkazů znaleckými posudky. Namítal-li stěžovatel věcnou nesprávnost znaleckých posudků, dovozoval, že soudy měly dospět k odlišným skutkovým závěrům o vlastním kapitálu společnosti, případně o hodnotě jejího čistého obchodního majetku, napadal skutkové závěry, k čemuž neměl k dispozici způsobilý dovolací důvod. Hodnocení důkazů totiž nemůže být s ohledem na zásadu jejich volného hodnocení zakotvenou v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadeno přípustným dovolacím důvodem.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a průběh dosavadního řízení. Rozebírá jednotlivé v řízení vyhotovené znalecké posudky, jakož i další důkazy (např. zprávu auditora) a jejich závěry zpochybňuje, neboť podle jeho názoru vycházely ze zfalšovaného účetnictví. Poukazuje rovněž na své uplatněné námitky k výpočtu vypořádacího podílu. Namítá, že v řízení byl porušen , neboť soudy nezajistily účastníkům řízení stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Nevyhověly návrhům stěžovatele na vypracování řádného znaleckého posudku či zjištění skutečného účetnictví společnosti z CD nosiče, který předložil, avšak který kvůli zaheslování nebylo možno otevřít. Taktéž poukazuje na vazby soudce krajského Mgr. Miloše Zbránka na právního zástupce společnosti. Porušení rovnosti účastníků řízení nastalo i u vrchního soudu, který mu neumožnil řádně se vyjádřit, nevzal v potaz jeho návrhy a řízení skončil za krátkou dobu. Stěžovatel konečně upozorňuje na délku řízení, které trvalo 12 let.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [y (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti především zpochybňuje znalecké posudky, jakož i další důkazy (např. zprávu auditora), z nichž se vycházelo při posouzení, zda vypořádací podíl vypočtený společností není v hrubém nepoměru se skutečnou hodnotou čistého obchodního majetku společnosti. Rovněž namítá procesní pochybení, k nimž v průběhu řízení mělo dojít. Jeho argumentace se však omezuje na pouhou polemiku, která vychází z jeho nespokojenosti, jak se obecné soudy postavily k provedeným důkazům či stěžovatelovým důkazním návrhům. Ústavněprávní roviny však nedosahuje. Jde-li totiž o samotné hodnocení důkazů, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy pátéy, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. K tomu lze pro úplnost podotknout, že v řízení byl proveden revizní znalecký posudek, který v zásadě odpovídal výši vypořádacího podílu vypočteného společností, přičemž soudy neshledaly, že by jeho výše nebyla společností vypočtena korektně.

10. Ústavní soud nesdílí ani námitku porušení rovného postavení účastníků řízení podle , která je projevem ústavně zakotveného principu rovnosti účastníků podle y. Poukazoval-li stěžovatel na to, že nebylo vyhověno jeho návrhu na vypracování "řádného" znaleckého posudku, nelze přehlédnout, že v řízení byl vedle původního znaleckého posudku vypracován revizní znalecký posudek, který byl v tom podstatném (určení výše vypořádacího podílu stěžovatele ke dni zániku jeho účasti ve společnosti) v souladu s původním znaleckým posudkem. Zamítnutí stěžovatelova návrhu na doplnění revizního znaleckého posudku pak bylo krajským soudem (viz str. 12 usnesení) řádně odůvodněno, takže nelze uvažovat o tom, že by byla porušena rovnost účastníků řízení spočívající v nezajištění stejné možnosti k uplatňování svých práv. Soudy se dále vyjádřily k tvrzením stěžovatele, že znalecké posudky vycházely ze zfalšovaného účetnictví. Vrchní soud se pak vyjádřil i k důkazu ve formě CD, který bylo možno považovat za nepřípustný důkaz, neboť mohl být získán nelegálním způsobem (odcizením z kanceláře společnosti po napadení jednatele společnosti Ing. Kafky).

11. Poukazoval-li stěžovatel dále na vazby soudce krajského soudu na právního zástupce společnosti, mohl řádně uplatnit námitku jeho podjatosti. Ze stěžovatelem předloženého protokolu z jednání u vrchního soudu pak nevyplývá, že by mu nebylo umožněno vyjádřit se. Ze skutečnosti, že toto jednání trvalo krátce (necelé dvě hodiny), nelze dovozovat porušení práva na soudní ochranu. Namítal-li konečně stěžovatel průtahy v řízení, pak Ústavní soud podotýká, že má jiné možnosti, jak se eventuálně domáhat svých nároků vyplývajících z nepřiměřené délky soudního řízení, než podání ústavní stížnosti.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu