Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1961/2023

22 Cdo 1961/2023-1192

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně ENERGIE spol. s r.o., IČO 48169838, se sídlem v Horním Maršově, Za Vodou 163, zastoupené JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalované Kostelecké uzeniny a.s., IČO 46900411, se sídlem v Kostelci 60, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení 1 387 913 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2023, č. j. -1167, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. -1055, zamítl žalobu na zaplacení 1 387 913 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední kalendářní pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů od 11. 12. 2013 do zaplacení (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II a III).

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. -1167, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

3. Žalobkyně požaduje po žalované zaplatit 1 387 913 Kč s příslušenstvím. Podle jejího tvrzení uzavřela (jako pronajímatel) se společností Chovaneček a. s. (právním předchůdcem žalované jakožto nájemcem) dne 5. 1. 2010 smlouvu o pronájmu věcí movitých na dobu určitou, jejímž předmětem bylo zejména „technologické strojní zařízení chlazení a vytápění, umístěné ve dvou samostatných strojovnách s vyústěním do průmyslového objektu“ (dále rovněž jako „předmět nájmu“ nebo „předmětné zařízení“). V době trvání nájemní smlouvy došlo podle tvrzení žalobkyně k poškození předmětu nájmu z důvodu jeho zatopení vodou. Odpovědnost za poškození předmětu nájmu nese podle žalobkyně žalovaná, a proto se žalobkyně domáhá zaplacení shora uvedené částky.

4. Odvolací soud vyložil, že technologické strojní zařízení chlazení a vytápění, umístěné ve dvou samostatných strojovnách s vyústěním do průmyslového objektu, se stalo na základě jeho zhotovení a vybudování součástí stavby bez č. p./č. ev. nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, která je ve vlastnictví M. M. (tedy třetí osoby odlišné od účastníků řízení). V takovém případě žalobkyně nebyla (v době jeho poškození) a není jeho vlastnicí (neboť toto zařízení je součástí věci ve vlastnictví třetí osoby). Proto žalobkyně není aktivně legitimována v tomto řízení. Poznamenal také, že smlouva o pronájmu ze dne 5. 1. 2010 nebyla platně uzavřena, neboť součást věci nemůže být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Z tohoto důvodu žalovaná žádnou povinnost vyplývající ze závazkového vztahu neporušila, a proto za škodu ani nemůže odpovídat.

5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o , , (dále jen „ “) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětné zařízení je součástí budovy parc. č. st. XY v k. ú. XY (a proto není požadavek žalobkyně oprávněný). Má za to, že předmětné zařízení je jakožto samostatná věc ve vlastnictví žalobkyně, a nikoliv (jakožto součást věci jiné) ve vlastnictví třetí osoby. Při posouzení, zda určitá entita je součástí věci jiné, či samostatnou věcí v právním slova smyslu, je podle žalobkyně nutné zohlednit veškeré okolnosti projednávané věci, aplikovat kritéria uvedená v zákoně a vypořádat se všemi relevantním námitkami (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. ). Namítá také, že „v některých mezních případech je třeba zvažovat možnost samostatného předmětu práv a povinností s přihlédnutím ke všem okolnostem včetně zvyklostí v právním styku účelných“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. ). Je nezbytné rovněž zohlednit, kdo uhradil náklady na zřízení posuzované entity, neboť i to může být individuální okolnost pro posouzení samostatnosti věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. ).

6. S ohledem na skutková zjištění v projednávané věci má žalobkyně za to, že předmětné zařízení není (a nebylo) součástí nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby. Proto není ani správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není v tomto řízení aktivně legitimována v souvislosti s požadavkem na náhradu škody vzniklé na tomto zařízení. Stejně tak není správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy, neboť předmětem nájmu byla (a je) věc v právním slova smyslu, a nikoliv součást věci jiné.

7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu a věc jim vrátil k dalšímu řízení.

8. Vzhledem k tomu, že ke vzniku škody a porušení povinnosti mělo dojít před 1. 1. 2014, posoudil dovolacího soud příslušné právní otázky podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“; srovnej , , dále jen „o. z.“, a o. z.).

9. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení prejudiciální právní otázky, a to zda předmětné zařízení (předmět nájmu) je samostatnou věcí v právním slova smyslu, nebo součástí věci jiné (nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby odlišné od účastníků řízení).

10. Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

11. Problematikou součásti věci se zabýval Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , ve kterém uvedl, že „podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“

12. V rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že pokud „někdo neoprávněně zabuduje do své věci cizí věc tak, že se z ní stane nesamostatná, avšak oddělitelná součást, nabude k ní sice vlastnické právo (jde již jen o součást jiné věci), je však povinen ji oddělit a vydat původnímu vlastníkovi, jehož vlastnické právo se oddělením věci obnoví.“ Jinými slovy tyto cizí entity zabudované do jiné věci se stanou součástí věci hlavní na základě objektivní skutečnosti (srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ).

13. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. ).

14. Kupříkladu v rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že „zabudovaný (na rozvod plynu připojený) kotel je v zásadě součástí stavby ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák.“ V rozsudku ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. , se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v tomto rozhodnutí specifikovaná topná tělesa (blíže určené topidlo a sálavé plynové topení) byly v poměrech této věci součástí stavby haly.

15. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že zpochybní úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné jen v případech, ve kterých nebudou vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, ve kterých jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně neodůvodněnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. ). K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil také např. v usnesení ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. , nebo v usnesení ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. .

16. V posuzované věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že předmět nájmu byl (a je) součástí budovy ve vlastnictví třetí osoby, a nikoliv samostatnou věcí ve vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud tuto úvahu rovněž řádně odůvodnil.

17. Je nutné především zohlednit, že předmětné zařízení představovalo komplexní soubor určený k chlazení a vytápění průmyslového objektu (stavby bez č. p./č. ev., která se nachází na pozemku parc. č. st. XYv k. ú. XY) a ohřev TUV pro tuto stavbu. Toto zařízení bylo propojeno s uvedenou stavbou elektrickými kabely a potrubními rozvody. Některé části uvedeného zařízení se nacházely přímo v budově, některé části ve strojovnách, jež také tvořily součást uvedené stavby. Účelem zařízení bylo předmětnou stavbu chladit a vytápět.

18. Na základě shora uvedeného je opodstatněný závěr odvolacího soudu, že předmětné zařízení je součástí nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby odlišné od účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

19. K tomu považuje Nejvyšší soud za důležité poznamenat, že podstatnou částí obsahu dovolání je námitka žalobkyně, že předmět nájmu je samostatnou věcí v právním slova smyslu (viz odst. 17, 21 nebo 22 dovolání). Dovolatelka netvrdí, že by předmět nájmu bylo nutné posoudit jako tzv. oddělitelnou součást věci ani jaké by mělo mít takové posouzení předmětu nájmu vliv na její požadavek na náhradu škody. Dovolatelka sice odkazuje v odst. 13 či v odst. 23 dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , který se zabýval právní povahou oddělitelné součásti věci a některými, z toho plynoucími důsledky. Argumenty uvedené v tomto rozhodnutí však dovolatelka používá pouze pro podporu závěru, že předmět nájmu byl samostatnou věcí v právním slova smyslu (a nikoliv součástí věci hlavní – ať již oddělitelnou, nebo neoddělitelnou).

20. Formuje-li dovolatelky další právní otázky a námitky (vztahující se k platnosti nájemní smlouvy či odpovědnosti žalované za škodu), zakládá veškeré tyto námitky na jiném řešení prejudiciální otázky, než za kterého vyšel odvolací soud. Dovolatelka totiž staví veškeré tyto námitky na předpokladu, že předmět nájmu byl samostatnou věcí v právním slova smyslu. Avšak – jak již bylo uvedeno shora – odvolací soud dospěl k závěru, že předmět nájmu byl součástí věci ve vlastnictví třetí osoby, a tento závěr v dovolacím přezkumu obstál. Proto tyto další námitky přípustnost dovolání ve smyslu založit nemohou (srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. ).

21. Opodstatněná není ani námitka žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. . Žalobkyně namítá, že „nedostatek právně významných skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněným dokazováním a tedy právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné.“

22. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání již jen z toho důvodu, že závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. (o nějž žalobkyně opírá v této části přípustnost dovolání), se vztahují k výkladu , , ve znění účinném do 31. 12. 2000. V posuzované věci však odvolací soud postupoval podle , , ve znění účinném od 1. 4. 2005 (které odlišným způsobem upravuje provádění důkazů v rámci řízení před odvolacím soudem), a již jen proto nelze v poměrech projednávané věci z důvodu zcela odlišné právní úpravy aplikovat závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. , na který dovolatelka odkazuje.

23. Dále k této námitce Nejvyšší soud poznamenává následující. Podle – 4 , , ve znění účinném od 1. 4. 2005, odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.

24. Ustanovení , , ve znění účinném od 1. 4. 2005, nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. ).

25. I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu přijímány již zcela konstantně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. ).

26. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle odmítl.

27. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 11. 2023

Mgr. David Havlík předseda senátu