Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2723/2023

28 Cdo 2723/2023-148

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. S., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby: 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o poskytnutí zadostiučinění v částce 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. -119, t a k t o :

1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 2022, č. j. -61, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 1. 2023, č. j. -106) ve výroku I. [v tom správném znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 46 825 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 10. 2021 do zaplacení ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku a že se žaloba co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 46 825 Kč od 1. 6. 2021 do 30. 9. 2021 zamítá – výrok I. rozsudku odvolacího soudu], ve výroku II. [jímž byla žaloba zamítnuta co do částky 103 175 Kč s požadovaným zákonným úrokem z prodlení od 1. 6. 2021 do zaplacení] a výroku III. [jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení] s tím, že lhůta k plnění výrokem III. uložené povinnosti činí 15 dnů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

2. Dovoláním napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I., v němž bylo rozhodnuto (částečným zamítnutím žaloby) o úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 46 825 Kč od 1. 6. 2021 do 30. 9. 2021, výroku II. o zamítnutí žaloby (zde jen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím), a výroku III. o nákladech řízení.

3. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „ “), neboť není přípustné.

4. V rozsahu výroku I. napadeného rozsudku, v němž bylo rozhodnuto o úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 46 825 Kč od 1. 6. 2021 do 30. 9. 2021, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením (podle nějž „dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží“). Při zkoumání přípustnosti dovolání proti uvedené části rozhodnutí, o nároku na zaplacení úroku z prodlení za ohraničené období (kdy předmětem dovolání není jistina, k níž se toto příslušenství váže) je třeba nahlížet na nárok jako na samostatný, kdy je rozhodná jeho kapitalizovaná výše (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. ), jež při sazbě 8,25 % činí 1 291,22 Kč a nepřevyšuje tak limit stanovený v ; o vztah ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávní zde nejde. Proto je bez významu i žalobkyní kladená otázka týkající se určení počátku prodlení žalované (v části VI. dovolání), jejíž řešení bylo by určující jedině pro rozhodnutí o nároku na dané (kapitalizované) příslušenství.

5. Je-li dovoláním současně napadán i výrok III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, případně (se zřetelem na obsah dovolání a v něm uvedenou dovolací argumentaci) i část výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech řízení, je přípustnost dovolání proti této části výroku vyloučena ustanovením (podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení). Proto se dovolací soud nemohl zabývat ani otázkami kladenými dovolatelkou v souvislosti s tímto výrokem rozhodnutí (obsaženými zejména v doplnění dovolání z 24. 5. 2023).

6. Ve zbylém rozsahu – napadené části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na poskytnutí dalšího zadostiučinění, co do částky 100 000 Kč – je přípustnost dovolání (jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v ) třeba poměřovat (v něm uvedenými hledisky).

7. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. větu první ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

9. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. větu první ).

10. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

11. Žalobkyní uplatněná námitka, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu při posouzení kritéria složitosti řízení podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „ “), a neaplikoval jej proporcionálně, důvodná není (se zřetelem na soudy učiněné zjištění a z něj vycházející právní posouzení, reflektující i relevantní judikaturu dovolacího soudu, na níž je odkazováno v odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nelze zde přisvědčit argumentaci žalobkyně o kontradikci napadeného rozsudku k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , včetně tam uvedeného závěru, že „nelze klást k tíži žalobce instančnost řízení v případě, že nešlo o bezdůvodné podávání opravných prostředků“. Při kvantifikaci peněžitého zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v daném případě soudy přistoupily k procentuální modifikaci tzv. základní částky i s ohledem na zjištěný průtah v předchozím dovolacím řízení (navýšení o 10 %), ovšem i průběh řízení (v němž dvakráte rozhodovaly soudy na třech stupních soustavy, a složitost věci (snížení 10 %), nehledě na to, že žalobkyní akcentovaný a citovaný judikaturní závěr připíná se pak spíše ke kritériu chování poškozeného podle (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. , a ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. ). Např. i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , pak vyplývá, že počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc vyřizována, svědčí spíše pro složitost věci a nelze nevnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení (obdobně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. ).

12. Případný není ani odkaz žalobkyně na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. (v dovolání citované), jež se týkají situací tzv. „kvalifikované kasace“, tj. zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, jenž mu byl z jeho úřední činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), popřípadě bylo-li rozhodnutí soudu nižšího stupně zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo zásadních procesních vad [viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. , a ze dne 20. 10 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. , či opětovně v komentářové literatuře např. BIČÁK, V. § 31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284]. Odvolací soud však v napadeném rozsudku zjištění odpovídající závěru o kvalifikované kasaci neučinil. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím; v řízení dovolacím, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci ( ), se skutkovými otázkami zabývat nelze.

13. Argumentace žalobkyně, že na tu část předchozího dovolacího řízení (o prvním ve věci podaném dovolání) lze nazírat jako na (jinak nadbytečný) důsledek vadného postupu orgánů veřejné moci, i s ohledem na výše uvedené pak ztrácí svůj skutkový podklad. Disfunkční (a závěrům odvolacího soudu neodpovídající) je poté i komparace obsažená v části IV. dovolání, v níž žalobkyně poměřuje trvání průtažného řízení o prvním dovolání (jež klade k tíži žalované) se šesti měsíci trvání průtažného řízení před Nejvyšším soudem na základě druhého ve věci podaného dovolání, jež pokládá za přičitatelné vlastnímu jednání. Dovolací soud tudíž neshledává rozpor dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu s rozhodovací praxí, podle níž se na závěru o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v až e) ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (byly-li v dané souvislosti v dovolání citovány rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. , a ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , potažmo označeny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. , ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. , ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. , a ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. ).

14. Dovolání není podle přípustné ani pro řešení právní otázky, jež by dle mínění žalobkyně měla být dovolacím soudem oproti jeho stávající judikatuře posouzena jinak, nesené argumentací o potřebě valorizovat základní částku odškodnění, jež se dosud pohybuje v rozpětí doporučeném ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok pro odškodnění nepřiměřených délek řízení. Při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. ). Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. ). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srovnej usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. ). Z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží rovněž Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43. až 45. odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. . Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, a sice ve směru naznačeném žalobkyní (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. , ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. , či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. ; srovnej opětovně bod 43. a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. ).

15. Dovolatelka sice zevrubně popisuje nutnost překonat ustálenou judikaturu, která dle jejího mínění neodpovídá aktuálnímu nastavení společnosti, avšak dovolací soud pro požadované překonání dosavadního konzistentně uplatňovaného právního názoru na výši základní částky odškodnění žádné důvody nenachází. Problematika valorizace základní částky odškodnění byla vzpomenuta i recentním usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. , který s odkazem na nález sp. zn. uvedl, že ,,při rozhodování o námitce, že výše odškodnění měla být valorizována, resp. že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která nadále vychází ze závěrů stanoviska ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , již musí být nutně překonána, Ústavní soud plně odkazuje na body 43. až 45. odůvodnění nálezu sp. zn. , v nichž byla totožná argumentace jiné stěžovatelky podrobně vypořádána.“

16. Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně ani ve zbylé části přípustné není (že není naplněno žádné z kritérií přípustnosti podle , neboť dovoláním vytčené otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jiném posouzení těchto v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených otázek).

17. V souladu s ustanovením , větou druhou, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 11. 2023

Mgr. Petr Kraus předseda senátu