Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2532/2022

21 Cdo 2532/2022-219

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce L. P., zastoupeného Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova č. 643/20, proti žalované České republice – Úřadu práce České republiky se sídlem v Praze 7, Dobrovského č. 1278/25, IČO 72496991, zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2022, č. j. -192, takto:I. Dovolání žalované se zamítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč k rukám Mgr. Petra Burečka, advokáta se sídlem v Ostravě, Jurečkova č. 643/20, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

2. Žalobce se žalobou, doručenou soudu dne 31. 3. 2020, domáhal určení neplatnosti výpovědi s tím, že není pravdivé tvrzení žalované, že nemá pro žalobce jinou práci vyhovující jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Žalovaná v období, kdy dala žalobci výpověď, přijímala nové zaměstnance na pracovní místa, která odpovídají zdravotnímu stavu i kvalifikaci žalobce. Žalovaná tak nesplnila svoji nabídkovou povinnost, a proto je výpověď z pracovního poměru neplatná.

3. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. -172, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovanou ze dne 29. 11. 2019 podle 52 písm. c) je neplatná (výrok I), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 52 347 Kč (výrok II). Soud prvního stupně nejprve zdůvodnil, že pracovní poměr žalobce u žalované nemohl skončit ke dni 30. 6. 2017 ve smyslu zákona o státní službě. Dále dospěl k závěru, že trvala dlouhodobá nečinnost žalované, co se týče plnění její nabídkové povinnosti podle . Uzavřel, že ke dni 29. 11. 2019 bylo volné a pro žalobce vhodné místo spisového pracovníka pracoviště XY; na tom nic nemění ani skutečnost, že od 24. 2. 2020 nastoupila zpět na místo asistentky ředitele kontaktního pracoviště Z. Dále soud prvního stupně žalované vytknul, že ani po poskytnutém poučení nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti a nenavrhla důkazy potřebné k prokázání, že nedisponovala k rozhodnému datu žádným vhodným volným pracovním místem jako organizační jednotka státu v celém územním rozsahu její působnosti v rámci České republiky, neboť nabídková povinnost není teritoriálně omezená. Za zjevné zneužití práva ze strany žalované považoval skutečnost, že k výpovědi došlo po uplynutí sedmi let od vzdání se funkce, přičemž žalovaná nenabídla žalobci žádné vhodné místo, ačkoliv je úřadem s celostátní působností.

4. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. -192, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 776 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že zaměstnavatel má povinnost tvrzení a povinnost důkazní k tomu, že byla splněna takzvaná nabídková povinnost, i v situaci, kdy zaměstnavatel nemá práci odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance. V takovém případě může být úspěšný jen, prokáže-li v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru, že pracovní místa, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, jsou obsazená (jinými zaměstnanci), popřípadě že neobsazená pracovní místa neodpovídají zdravotnímu stavu a kvalifikaci tohoto zaměstnance. Souhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že nabídková povinnost není nijak teritoriálně omezena. Postavení zaměstnavatele má žalovaná (Úřad práce České republiky), nikoliv krajské pobočky jako její vnitřní organizační jednotky, což má zásadní vliv na plnění nabídkové povinnosti. Protože žalovaná neprokázala splnění nabídkové povinnosti, nezabýval se odvolací soud dále námitkami týkajícími se možnosti nabídky pracovního místa asistenta ředitele kontaktního pracoviště v XY a otázky zneužití výkonu práva.

5. Proti tomuto rozsudku v rozsahu jeho výroku o věci samé podala žalovaná dovolání. Jako první dovolací důvod formuluje otázku, zda nabídková povinnost zaměstnavatele Úřadu práce České republiky ve smyslu se vztahuje na všechna neobsazená pracovní místa odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance u všech krajských poboček tohoto úřadu, nebo jen na neobsazená pracovní místa v rámci krajské pobočky, v níž zaměstnanec vykonával práci před jeho odvoláním z vedoucího pracovního místa nebo vzdáním se tohoto místa. Má za to, že ředitel krajské pobočky, který jedná za žalovanou v pracovněprávních vztazích, může a je oprávněn odvolanému zaměstnanci nabízet jen pracovní místa na krajské pobočce, v níž tento zaměstnanec vykonával práci před svým odvoláním z pracovního místa nebo předtím, než se tohoto místa vzdal, neboť nabízením případně volných pracovních míst na jiných krajských pobočkách by zasahoval do kompetencí jejich ředitelů, nehledě k tomu, že o vhodných volných pracovních místech na jiných pobočkách ani nemá a nemůže mít žádné informace. Přípustnost dovolání shledává žalovaná v tom, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Jako druhý dovolací důvod namítá žalovaná nesprávné právní posouzení důkazního břemene odvolacím soudem ke skutečnosti, že pro žalobce nebyla jiná vhodná práce odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Že měla žalovaná v rámci České republiky pro žalobce vhodné místo v době výpovědi, měl tvrdit žalobce, který k této tvrzené skutečnosti, z níž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, nesl i důkazní břemeno. Dokazování neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť dokázat lze jen to, co existuje, nikoliv to, co neexistuje. Přípustnost dovolání v této otázce spatřuje žalovaná v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího (rozhodnutími ve věcech sp. zn. , nebo ). Žalovaná navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Odkázal na judikaturu dovolacího soudu, podle níž není nabídková povinnost nijak teritoriálně omezena. Výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů se upíná vždy k příslušné organizační složce státu. To platí i o Úřadu práce České republiky, který je správním úřadem s celostátní působností. Ve vztahu k otázce důkazního břemene není rozhodnutí odvolacího soudu ani v rozporu s judikaturou citovanou žalovanou, která toliko vyjadřuje obecné zásady sporného procesu, v daném případě je však nutné přihlédnout ke specifikům řešeného hmotněprávního vztahu. Rozhodnutí odvolacího soudu je naopak v souladu s rozhodnutím dovolacího soudu ve věci sp. zn. , které se zabývalo důkazní povinností a důkazním břemenem právě ve vztahu k nabídkové povinnosti.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

10. Dovoláním napadený rozsudek je v závěru, že důkazní povinnost a důkazní břemeno k tzv. nabídkové povinnosti nese zaměstnavatel, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

11. Již v rozsudku ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud řešil typově obdobnou věc (na rozdíl od rozhodnutí, na než ve svém dovolání odkazuje žalovaná) a formuloval závěr, že „[p]odá-li zaměstnavatel výpověď z pracovního poměru zaměstnanci, který byl odvolán z funkce nebo který se funkce vzdal, s odůvodněním, že pro něho nemá práci odpovídající kvalifikaci zaměstnance, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, nespočívá povinnost zaměstnavatele tvrdit pro občanské soudní řízení rozhodné skutečnosti – jak se domnívá dovolatel – v údajích o neexistenci pracovního místa. Zaměstnavatel, který přistoupil k výpovědi z pracovního poměru z důvodu, že pro zaměstnance, který byl odvolán z funkce nebo který se funkce vzdal, nemá práci odpovídající kvalifikaci zaměstnance, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, prokáže v občanském soudním řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru použitý výpovědní důvod, jen bude-li za řízení tvrdit (a pomocí důkazů prokazovat), že pracovní místa, jež by byla pro zaměstnance vhodná (zejména s ohledem na jeho kvalifikaci), jsou obsazená (jinými zaměstnanci), popř. že neobsazená pracovní místa nejsou pro tohoto zaměstnance vhodná.“

12. Rozsudek odvolacího soudu však závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda se nabídková povinnost (ve smyslu ) zaměstnavatele – Úřadu práce České republiky – vztahuje pouze na pracovní místa v rámci krajské pobočky Úřadu práce České republiky, v níž zaměstnanec vykonával práci před vzdáním se vedoucího pracovního místa. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle přípustné.

13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.

14. Předmětnou právní otázku je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 29. 11. 2019 – podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2019 (dále jen „zák. práce“), , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 31. 3. 2020 (dále jen „zákon o majetku státu“) a , o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „zákon o Úřadu práce“).

15. Podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.

16. Vzhledem k tomu, že splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele vyplývající z ustanovení § 73a odst. 2 věty první zák. práce je předpokladem pro vznik výpovědního důvodu – fikce nadbytečnosti odvolaného zaměstnance podle ustanovení § 73a odst. 2 části věty druhé před středníkem zák. práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zkoumá to, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci povinnosti podle těchto ustanovení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. ).

17. Tzv. nabídková povinnost představuje svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Jde tu přitom o takovou práci, kterou je zaměstnanec způsobilý vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Povinnost nabídnout zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a současně se nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou. Protože zákon nestanoví, že by další pracovní zařazení zaměstnance u zaměstnavatele muselo být dohodnuto v určitém místě, může zaměstnavatel nabídnout zaměstnanci i takovou jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, kterou by měl vykonávat v jiném místě, než kde dosud konal práci nebo kde má své bydliště (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. ).

18. Podle ustanovení § 9 zák. práce za Českou republiku (dále jen „stát“) v pracovněprávních vztazích jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, která jménem státu v základním pracovněprávním vztahu (§ 3) zaměstnance zaměstnává.

19. Protože organizačními složkami státu jsou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona o majetku státu také jiné správní úřady státu, je zřejmé, že organizační složkou státu je Úřad práce České republiky jako správní úřad s celostátní působností – viz § 1 odst. 1 zákona o Úřadu práce.

20. Organizačně je Úřad práce České republiky členěn na generální ředitelství a krajské pobočky a pobočku pro hlavní město Prahu; součástí krajských poboček jsou kontaktní pracoviště (viz § 2 odst. 1 zákona o Úřadu práce). Krajské pobočky jsou tak pouze organizačními útvary organizační složky státu [srov. § 33 odst. 3 písm. b) zák. práce]. Organizační složkou státu, která v pracovněprávních vztazích jedná za stát a vykonává práva z pracovněprávních vztahů, je pouze Úřad práce České republiky.

21. Zaměstnavatelem, který musí splnit tzv. nabídkovou povinnost ve smyslu § 73a odst. 2 zák. práce, je proto nutné ve světle výše uvedeného rozumět organizační složku státu, tedy Úřad práce České republiky (při právních jednáních označen jako Česká republika – Úřad práce České republiky). Takovou povinnost nelze naopak přisoudit krajské pobočce, neboť tato jako pouhý organizační útvar organizační složky státu nejedná za stát v pracovněprávních vztazích ve smyslu § 9 zák. práce. Proto z pouhé skutečnosti, že se Úřad práce České republiky člení na další organizační útvary, nelze dovodit, že by plnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele bylo omezeno na organizační útvar (zde krajskou pobočku), v níž zaměstnanec dosud konal svoji práci. Na uvedeném nemění nic ani to, že ředitel krajské pobočky může být pověřen pro právní jednání vůči zaměstnancům (srov. § 7 odst. 2 zákona o majetku státu).

22. Není-li podle shora uvedeného výkladu tzv. nabídková povinnost zaměstnavatele omezena na místo, kde dosud zaměstnanec konal práci, pak ve vztahu k Úřadu práce České republiky, jenž jménem státu zaměstnance v základním pracovněprávním vztahu zaměstnává, musí platit závěr, že plnění nabídkové povinnosti touto organizační složkou státu není omezeno na krajskou pobočku, v níž (resp. v jejímž obvodu) zaměstnanec dosud konal svoji práci. Pouze na vysvětlenou (nad rámec nyní posuzované věci) lze doplnit, že se uplatňuje zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) zák. práce] a že limitem zaměstnavatele při výběru místa pro splnění tzv. nabídkové povinnosti je zákaz zneužití výkonu práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ).

23. Závěr odvolacího soudu, že plnění tzv. nabídkové povinnosti ze strany Úřadu práce České republiky není teritoriálně omezeno na krajskou pobočku, v níž zaměstnanec před odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance vykonával práci, je tedy správný.

24. Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného – z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení , a b) a a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení zamítl.

25. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobce byl v dovolacím řízení plně úspěšný a žalovaná je proto povinna nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.

26. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem ( část věty první před středníkem ), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení nebo a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ( část věty první za středníkem ). (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. ]; tomu odpovídá paušální sazba ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. , ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že za žalobce podal vyjádření k dovolání právní zástupce, jenž byl plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady ve výši 1 113 Kč ( , věta druhá ).

27. Žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6 413 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Burečka, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval ( ), do 3 dnů od právní moci rozsudku ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 10. 2023

JUDr. Pavel Malý

předseda senátu