Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2275/2023

-103

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce Dipl. Ing. Jaroslava Konvaliny, narozeného 26. 2. 1944, bytem v Holicích, Vysokomýtská 581, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 556 595,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2023, č. j. -85, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení po žalované domáhal zaplacení částky 556 595,41 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 259 913,83 Kč od 24. 2. 2007 do zaplacení. Tato částka sestávala z náhrady škody ve výši 259 913,83 Kč odpovídající rozdílu mezi částkou 515 208,03 Kč, kterou žalobce zaplatil společnosti VOKO-OPTIK s.r.o. na základě posléze zrušeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, č. j. -102, a částkou 255 294,20 Kč, kterou žalobce posléze obdržel zpět v rámci konkurzního řízení vedeného na majetek zmíněné společnosti, dále z částky 284 721,58 Kč, jíž žalobce vyčíslil ve výši kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z navrácené částky 255 294,20 Kč, a to za dobu od 24. 2. 2007 do 25. 1.2021, po kterou s touto částkou nemohl nakládat a došlo tak ke snížení její hodnoty, a konečně z náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 11 960 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 5. 2022, č. j. -51, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 259 913,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 27. 8. 2021 do zaplacení (výrok I), v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení částky 284 721,58 Kč a úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 259 913,83 Kč za dobu od 24. 2. 2007 do 26. 8. 2021, žalobu zamítl (výrok II) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 8. 2022, č. j. -64, soud prvního stupně výše uvedený rozsudek doplnil o výrok IV, kterým žalobu zamítl také ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 11 960 Kč.

Na podkladě žalobcova odvolání proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně, které směřovalo jednak do části jeho výroku II týkající částky 284 721,58 Kč, jednak do nákladového výroku III, poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl jako nepřípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Právní otázka, kterou jako jedinou žalobce v dovolání zformuloval s tím, že by ji měl dovolací soud posoudit jinak, než jak již byla v jeho rozhodovací praxi vyřešena, a která spočívá v tom, zda nárok na náhradu škody zahrnuje též škodu spočívající ve snížení hodnoty peněz (inflace) za dobu, po kterou poškozený nemohl s těmito penězi vinou nezákonného rozhodnutí disponovat, přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného nezakládá.

Svým závěrem o tom, že prostá ztráta hodnoty peněz v čase (na níž žalobce vyčíslil požadavek znějící na zaplacení částky 284 721,58 Kč) není skutečnou škodou ani ušlým ziskem, se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované zejména rozsudkem ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. , a ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. , z níž plyne závěr, podle kterého vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění skutečná škoda podle nevzniká. Ustálenost tohoto závěru přitom vyplývá také z novější judikatury dovolacího soudu, představované např. jeho usnesením ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. , dále usnesením ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. , jakož i usnesením ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. , nebo ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. . Dovolací soud přitom nenalézá, a to ani na podkladě žalobcem prezentované dovolací argumentace, žádný důvod, pro který by předmětná otázka měla být nadále posuzována odlišně.

Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícího se nákladů řízení, neboť tak stanoví

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 11. 2023

Mgr. Viktor Sedlák

předseda senátu