Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1482/2023

21 Cdo 1482/2023-318

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 1464/6, proti žalovanému Skanska a. s.,se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Křižíkova č. 682/34a, IČO 26271303, o 870 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2022, č. j. , 320/2022-293, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. , 320/2022-293, není podle ustanovení přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení

Přestože dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena [„zda nárok na odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny náleží takovému zaměstnanci za situace, že ke zrušení tohoto místa nedošlo formálně, ale fakticky ano, a dále, zda se jedná o faktické zrušení místa, dojde-li ke změně začlenění tohoto místa v organizační struktuře v rámci vertikální (nikoliv horizontální) úrovně“], a namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. ), ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (že „pracovní místo zastávané žalobcem – ředitel oblasti Elektro, nebylo v důsledku organizační změny přijaté dne 28. 11. 2018 zrušeno, ale celá oblast Elektro, včetně pracovního místa ředitele oblasti, byla s účinností od 1. 1. 2019 převedena z divize Čechy, která byla zrušena, do závodu Železniční stavitelství, který byl začleněn v nově vytvořené organizační struktuře do divize Inženýrské stavitelství“, že „náplň práce nového ředitele oblasti Elektro L. K. je shodná s činností, kterou na pozici ředitele oblasti Elektro vykonával žalobce“, a že „byl zachován druh práce ředitel oblasti Elektro, včetně náplně práce, kdy odpadla pouze část pravomocí týkající se rozsahu oprávnění podepisování listin“), na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že žalobci nevznikl nárok na odstupné podle části věty druhé za středníkem .

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ).

Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Takto postupuje dovolatel, předestírá-li vlastní skutkové závěry, že „zastával pracovní pozici, která byla v důsledku organizační změny zrušena“, že „pracovní místo, které nyní zastává pan L. K., které žalovaný označuje za stejné místo, neodpovídá pracovnímu zařazení žalobce před ukončením pracovního poměru“ a že „nejen, že zanikla pozice, kterou zastával žalobce, ale ani neexistuje pozice s takto zaniklou pozicí srovnatelná“, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že „mu odstupné odpovídající žalované částce náleží“.

Odvolací soud se ani neodchýlil – jak namítá dovolatel – od právního závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , že skutečnost, že zaměstnanci nenáleží odstupné na základě ustanovení , ještě neznamená, že mu na něj nemohlo vzniknout právo jinak – například na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele nebo na základě vnitřního předpisu; na odstupné proto může vzniknout – je-li to dohodnuto ve smlouvě nebo stanoveno vnitřním předpisem – právo i zaměstnanci, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení věty třetí ve znění účinném do 31. 12. 2011 (nyní ) ve spojení s ustanovením poté, co byl odvolán z vedoucího pracovního místa, aniž by toto místo bylo zrušeno. V nyní projednávané věci odvolací soud z těchto závěrů vycházel, avšak na základě výkladu „Podnikové kolektivní smlouvy pro roky 2017 – 2019“ dovodil, že ustanovení této kolektivní smlouvy, která se vztahuje i na ty zaměstnance, kteří nejsou odborově organizováni, jsou jednoznačná, skutečná vůle stran je z nich seznatelná a obsah ustanovení nepřipouští různý výklad, že z .1 kolektivní smlouvy je zřejmé, že nerozšiřuje okruh osob, kterým má být vyplaceno odstupné, ale upravuje výši odstupného nad zákonem stanovenou minimální hranici v případě rozvázání pracovního poměru podle až c) nebo v případě skončení pracovního poměru dohodou z týchž důvodů se zaměstnanci v pracovním poměru trvajícím alespoň 10 let či 20 let, a že z ustanovení kolektivní smlouvy nevyplývá, že by v ní bylo sjednáno právo na odstupné osobě odvolané z vedoucího pracovního místa, s níž byl pracovní poměr rozvázán z důvodu fikce nadbytečnosti podle , a dospěl proto k závěru, že „nárok na odstupné žalobci nevznikl ani podle podnikové kolektivní smlouvy pro roky 2017 – 2019“.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 11. 2023

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu