Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 648/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Jany Svobodové, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2021 č. j. -820 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 2021 č. j. -781, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Davida Šmída, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, a to právo vlastnit majetek zaručené v d (dále jen "") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní a jinou právní ochranu podle y, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, včetně práva na rovné postavení účastníků řízení podle y.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh (včetně žaloby ze dne 11. 6. 2012 a dovolání ze dne 14. 6. 2021) se podává, že stěžovatelka se u Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") domáhala odstranění stavby ve vlastnictví vedlejšího účastníka stojící na části konkretizovaného stěžovatelčina pozemku v katastrálním území Vesec pod Kozákovem. Po provedeném dokazování okresní soud shledal, že stavba byla vedlejším účastníkem zřízena neoprávněně, a proto rozsudkem ze dne 15. 1. 2018 č. j. -510, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2018 č. j. -569, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost ji odstranit na vlastní náklady (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok).

3. Proti rozsudku podal vedlejší účastník odvolání, v němž zejména namítal, že okresní soud nesprávně posoudil předpoklady vydržení pozemku pod stavbou. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") po přezkoumání napadeného rozsudku, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, po zopakování dvou svědeckých výpovědí provedených okresním soudem a po ohledání místa samého, dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, proto rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 č. j. -632 změnil rozsudek okresního soudu, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítnutí žaloby odůvodnil krajský soud zjištěním, že předmětný pozemek vydržela ke dni 1. 1. 1961 právní předchůdkyně vedlejšího účastníka Marie Čepelíková.

4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, v němž sice podle Nejvyššího soudu nezformulovala výslovně právní otázku, nicméně z jeho obsahu je zřejmé, že za ni považovala otázku vlastnictví zbořeniště a zda lze vykonávat držbu nezbytnou pro vydržení prostřednictvím pozůstatků původního domu nacházejícího se na cizím pozemku. Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání stěžovatelky jako důvodné, tudíž rozsudkem ze dne 27. 5. 2020 č. j. -662 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k vypořádání předběžné otázky vydržení předmětného pozemku, ev. předpokladů pro rozhodnutí o odstranění neoprávněné stavby.

5. V další fázi řízení krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, dále doplnil dokazování a uzavřel, že předpoklady vydržení byly splněny, neboť vlastnické právo k předmětné části pozemku vydržela babička vedlejšího účastníka Anna Šmídová k datu 1. 1. 1961, přičemž držba byla vykonávána prostřednictvím JZD Mír Mírová pod Kozákovem. Z tohoto důvodu krajský soud napadeným rozsudkem znovu změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

6. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož přípustnost založila na otázce posouzení předpokladů vydržení vlastnického práva, při které krajský soud podle ní zjevně nerespektoval zákonné zakotvení institutu vydržení a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (II. část dovolání). Dále namítala, že řízení vedené krajským soudem "bylo vedeno výrazně ve prospěch žalovaného a nebyla tedy zachována rovnost stran sporu, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci" (III. část dovolání), a že v řízení "nebylo řádně prokázáno, že by se zbytky shořelého domu čp. X skutečně nacházely přesně v místě, kde se nyní nachází stavba, jejíž odstranění je žalobcem požadováno" (IV. část dovolání). Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl (I. výrok), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (pozn. nesprávně označeného jako "žalovaná") náklady dovolacího řízení (II. výrok) a v odůvodnění reagoval na stěžovatelkou formulované námitky. K první námitce konstatoval, že závěr krajského soudu, že právní předchůdkyně vedlejšího účastníka vydržela vlastnické právo k předmětnému pozemku, když jeho držbu "vykonávala prostřednictvím JZD Mír", je v souladu s ustálenou judikaturou, podle které se faktickým ovládáním nerozumí jen fyzické ovládání věci, a neshledal zjevně nepřiměřenou úvahu krajského soudu, že právní předchůdci vedlejšího účastníka byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří a fakticky ho i ovládali. U druhé otázky stěžovatelka neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, ani neformulovala konkrétní právní otázku, tudíž vyhodnotil tuto část dovolání jako vadnou. V poslední části dovolání stěžovatelka nepřípustně napadla skutková zjištění krajského soudu, řádně neformulovala otázku procesního práva, na níž by měl být rozsudek krajského soudu založen, a neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, takže i v této části dovolání podle Nejvyššího soudu trpí vadami, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.

II.

Stěžovatelčina argumentace

7. Stěžovatelka po shrnutí průběhu řízení odkázala na svou hmotněprávní argumentaci před obecnými soudy. Do jejího základního práva na soudní a jinou právní ochranu zasáhly krajský soud a Nejvyšší soud narušením rovnosti stran v soudním řízení, porušením základních zásad platících pro volné hodnocení důkazů, potažmo požadavků na náležitosti odůvodnění soudního rozhodnutí a zjevnou nepřiměřeností při soudním uvážení. Porušení základního práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatelka v nesprávném právním závěru o vydržení vlastnického práva, přestože nebylo prokázáno, že byly splněny zákonné předpoklady vydržení (této námitce věnuje podstatnou část ústavní stížnosti). Základní právo na "spravedlivý proces" porušil krajský soud, který namísto vyslovení právního názoru "poradil" vedlejšímu účastníkovi, co konkrétně má v řízení tvrdit a prokazovat, učinil za něj skutkové tvrzení týkající se počátku vydržecí doby, přičemž řízení před krajským soudem mělo být zákonným způsobem koncentrováno.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje především nesouhlas se závěry krajského soudu o naplnění podmínek pro vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku právními předchůdci vedlejšího účastníka. Má za to, že jejich posouzení obsažené v napadených rozhodnutích je zcela nesprávné. Ústavní soud připomíná, že institut vydržení, vymezení jeho předpokladů a následků, je předmětem zákonné úpravy, jejíž výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům, a proto není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.

11. Ústavní soud námitku stěžovatelky o nenaplnění předpokladů vydržení považuje za neopodstatněnou, neboť shledal, že krajský soud se předpoklady vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku právními předchůdci vedlejšího účastníka (jako základního důvodu pro zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na odstranění stavby) velmi podrobně zabýval (včetně fáze řízení po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu), dospěl k řadě skutkových zjištění, z nichž vyvodil adekvátní právní závěry (viz body 12. až 26. odůvodnění napadeného rozsudku), a Nejvyšší soud se s nimi v mezích dovolacího přezkumu ztotožnil (str. 3. a 4., první a druhý odstavec odůvodnění napadeného usnesení). Na tyto části napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje a konstatuje, že právní závěry obou obecných soudů jsou ústavně souladné, takže k zásahu do stěžovatelčina práva vlastnit majetek nedošlo.

12. Vytýká-li stěžovatelka krajskému soudu vadný postup v řízení, je třeba zohlednit způsob, kterým tuto námitku uplatnila v dovolání. Ústavní soud z obsahu dovolání shledal, že je důvodný závěr Nejvyššího soudu (str. 4., čtvrtý odstavec napadeného usnesení) o vadnosti této části dovolání, která brání pokračovat v dovolacím řízení; stěžovatelka v této části dovolání neformulovala žádnou otázku (hmotného nebo procesního práva), kterou by odůvodnila přípustnost dovolání (srov. , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""). K tomu Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře opakovaně připomínal [např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. (zejména po novelizaci provedené ) reguluje předpoklady přípustnosti dovolání v až 239 , přičemž se mimořádnost tohoto opravného prostředku projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její význam pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (, s doplňky v ) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výši peněžitého plnění aj. (). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018

sp. zn.

(N 47/88 SbNU 633)].

13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž stěžovatelka vytýká krajskému soudu vadný postup v řízení. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky v příslušné části důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti postupu krajského soudu - považovat za přípustnou.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle zčásti jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2022

Josef Fiala v. r.

předseda senátu