Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2260/2023

-237

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně R. Š. H., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Klepšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Varšavská 714/38, proti žalovanému K. H., zastoupenému JUDr. Jindrou Pavlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. -212, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 8. 2022, č. j. -165, zamítl ve výroku I žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému vyklidit nemovité věci a jejich části specifikované v tomto výroku a zdržet se zásahů do výkonu užívacího práva žalobkyně k těmto nemovitostem a jejich částem. Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).

2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 15. 3. 2023, č. j. -212, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé a změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o , (dále jen „“), a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že požadavky na vyklizení předmětných nemovitostí a uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahů do výkonu užívacího práva žalobkyně a členů její domácnosti specifikované v žalobě jsou neopodstatněné. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval , (dále jen „o. z.“), a proto i nesprávně interpretoval smlouvu o zřízení věcného břemene doživotního bydlení ze dne 18. 2. 2019. Poukazuje na to, že v případě této smlouvy se jedná „o nepromyšlený kompilát několika různých dokumentů (kombinace různých právních institutů – výměnku a věcného břemene, neúplné věty, různé typy písma a stylistické a formální chyby)“. Podle žalobkyně nelze z obsahu smlouvy dovodit, že by žalovanému svědčilo výlučné právo užívání všech nemovitostí specifikovaných v této smlouvě, tedy například i zahrady. Namítá také, že v příslušné stavbě se fakticky nachází tři bytové jednotky, a tudíž žalovanému postačuje k zajištění bytové potřeby užívání jedné z těchto bytových jednotek. Podotýká, že v textu smlouvy je rovněž uvedeno, že oprávněnému vzniká „právo bytu“. Tento pojem je legislativně vymezen v o. z. a nelze se od definice tohoto pojmu odchýlit (jako to učinil odvolací soud, pokud dovodil, že žalovanému svědčí výlučné právo užívání ke všem nemovitostem a jejich součástem, které jsou uvedeny ve smlouvě o zřízení věcného břemene doživotního bydlení ze dne 18. 2. 2019).

4. Odkazuje rovněž na § 1298 o. z., podle kterého vlastníku náleží právo volně nakládat se všemi částmi domu, na které se služebnost bytu nevztahuje, a nesmí mu být znesnadněn potřebný dohled. V intencích projednávané věci to znamená, že žalovanému by mělo postačovat užívání jedné bytové jednotky nacházející se v příslušné stavbě. V této souvislosti poukazuje také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. . V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že „právo odpovídající věcnému břemeni musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. V případně pochybností o rozsahu věcného břemene platí, že povinný má být omezován spíše méně než více.“ Podle dovolatelky odvolací soud opomenul přihlédnout ke kritériu přiměřenosti, tedy zda je rozsah užívání nemovitostí ze strany žalovaného přiměřený jeho potřebám. Stejně tak se odvolací soud nevyjádřil k námitce, zda „nezakládá změnu poměrů skutečnost, že žalovaný není schopen se o nemovitosti řádně starat.“

5. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Předně namítá, že žalobkyně nevymezuje v dovolání řádně, v souladu se zákonem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu Má za to, že žalobkyně neformuluje žádnou právní otázku, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

7. Považuje za správný výklad příslušné smlouvy ze strany soudů nižších stupňů, podle kterého je žalobce oprávněn užívat předmětné nemovitosti včetně všech součástí a příslušenství. Proto není opodstatněný požadavek žalobkyně na vyklizení nemovitostí, případně na uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahu do výkonu užívacího práva žalobkyně a členů její domácnosti. Poukazuje-li žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. , není toto rozhodnutí podle žalovaného pro projednávanou věc přiléhavé. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

8. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle –3 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

10. Rozhodnutí odvolacího soudu je předně založeno na řešení právní otázky spočívající ve výkladu smlouvy o zřízení věcného břemene doživotního bydlení ze dne 18. 2. 2019 uzavřené mezi J. H., právní předchůdkyní žalobkyně, jakožto (v té době) osobou povinnou z věcného břemene a K. H. (žalovaným) jakožto osobou oprávněnou z věcného břemene.

11. V souvislosti s touto právní otázkou však žalobkyně nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu

12. Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , publikované, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).

13. Pouhá polemika dovolatelky s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ve spojení s Pokud má být totiž dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit. Má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. ).

14. Žalobkyně v dovolání pouze polemizuje s výkladem příslušné smlouvy s tím, že podle jejího názoru není výklad provedený soudy nižších stupňů podle § 556 o. z. správný. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovanému vzniklo na základě smlouvy o zřízení věcného břemene doživotního bydlení ze dne 18. 2. 2019 právo doživotního užívání nemovitostí se všemi součástmi a příslušenstvím, které jsou specifikované v této smlouvě (a to jako věcné břemeno tížící tyto nemovitosti). Žalobkyně v této souvislosti však žádnou konkrétní právní otázku (týkající se výkladu příslušného právního jednání) neformuluje a na žádnou relevantní ustálenou rozhodovací praxi ve smyslu neodkazuje.

15. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej a ).

16. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává následující:

17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , přijal a odůvodnil závěr, že „základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. ).“

18. K tomu Nejvyšší soud dále vyložil, že na rozdíl od právní úpravy v zákoně č. , , účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srovnej obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. ), právní úprava v zákoně č. , , účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu (srovnej zejména ustanovení obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.

19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněném pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., rovněž poznamenal, že „ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam“.

20. Dovolací soud konstantně zastává názor, že výklad smluvního ujednání ve vztahu ke konkrétní, skutkově jedinečné smlouvě provedený odvolacím soudem Nejvyšší soud zpochybní pouze za předpokladu zjevné nepřiměřenosti závěrů odvolacího soudu či pokud by nebyly závěry odvolacího soudu řádně odůvodněny (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. ).

21. Nejvyšší soud neshledává v posuzované věci za zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů, že obsahem projevu vůle vyjádřené ve smlouvě o zřízení věcného břemene doživotního bydlení ze dne 18. 2. 2019 bylo zřízení práva doživotního užívání nemovitostí specifikovaných v této smlouvě, a to se všemi součástmi a příslušenstvím, které svědčí žalovanému. Soudy obou stupňů důkladně odůvodnily své závěry o výkladu této smlouvy. Přihlédly k úmyslu smluvních stran a zohlednily rovněž okolnosti daného právního jednání. Dovolací soud se s těmito úvahami soudů nižších stupňů ztotožňuje a nepovažuje je za zjevně nepřiměřené.

22. V takovém případě je i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu závěr odvolacího soudu, že požadavek žalobkyně na vyklizení předmětných nemovitostí a na uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahu do výkonu užívacího práva žalobkyně a členů její domácnosti k těmto nemovitostem či jejich částem, není opodstatněný.

23. Věcné břemeno doživotního užívání nemovitosti svou povahou způsobuje omezený výkon vlastnického práva. Již v rozsudku ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že „smlouvy, jimiž rodiče darují svému dítěti nemovitost, kterou doposud (často výlučně) užívají, se současným zřízením práva doživotního užívání převáděných nemovitostí, jako tomu bylo i v daném případě, jsou v právních vztazích týkajících se převodu nemovitostí poměrně častým jevem. Účelem takových smluv je, aby nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění převáděné nemovitosti nepřejdou na jinou osobu, přičemž dárce má zajištěno užívání nemovitostí v dosavadním rozsahu. Dárci tedy právem očekávají, že po ztrátě jejich vlastnictví se na výkonu jejich dosavadních užívacích práv fakticky nic nezmění a v obvyklém dosavadním užívání převedené nemovitosti budou nerušeně pokračovat. Obdarovaní pak jsou s touto perspektivou omezeného výkonu vlastnického práva srozuměni. Ve sporech uvedeného druhu o užívání nemovitostí mezi vlastníkem nemovitostí a dárci, kteří mu tyto nemovitosti darovali, musí soud poměřovat na straně jedné vlastníkova práva na ochranu vlastnictví a na straně druhé práva osoby oprávněné ze smlouvy o doživotním užívání převedených nemovitostí, s níž byli účastníci smlouvy srozuměni. Podle názoru dovolacího soudu je tedy žádoucí, aby v takových případech, jako je právě posuzovaný, byl respektován na jedné straně zájem vlastníka na zachování nemovitosti v dobrém stavu a na druhé straně skutečně nerušený výkon užívacích práv dosavadních vlastníků, kteří se svého vlastnictví bezúplatně formou darování vzdali.“

24. Dále dovolací soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. , dovodil, že „svědčí-li oprávněnému z věcného břemene právo užívání celého bytu a ve smlouvě o zřízení věcného břemene není uvedeno něco jiného, nemá vlastník bytu nadále právo byt užívat. Oprávněný z věcného břemene se pak může domáhat vyklizení vlastníka z bytu věcným břemenem zatíženého.“

25. Při analogické aplikaci výše uvedeného na projednávaný případ je nutno poměřovat jak zájem žalobkyně jako vlastnice nemovitostí, tak i nerušený výkon užívacích práv žalovaného, kterému vzniklo užívací právo na základě smlouvy o zřízení věcného břemene doživotního bydlení ze dne 18. 2. 2019. Žalobkyně je proto povinna strpět oprávnění žalovaného užívat tyto nemovitosti v rozsahu sjednaném smlouvou o zřízení věcného břemene. Jelikož oprávněnému (žalovanému) svědčí užívání celých nemovitostí, nemá vlastník nemovitostí (žalobkyně) nadále právo tyto nemovitosti užívat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. ).

26. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobkyně, že odvolací soud se opomenul vyjádřit k argumentu, „zda nezakládá změnu poměrů skutečnost, že žalovaný není schopen se o nemovitosti řádně starat“. Žalobkyně v této souvislosti totiž žádnou konkrétní právní otázku (týkající se postupu odvolacího soudu) neformuluje a na žádnou relevantní ustálenou rozhodovací praxi ve smyslu neodkazuje. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej a ).

27. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle odmítl.

28. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. 10. 2023

Mgr. David Havlík předseda senátu