Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2883/2023

22 Cdo 2883/2023-100

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a)B. H. a b) A. H., obou zastoupených JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalované J. Ch., zastoupené Mgr. Evou Godinovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Kozinova 36/1, o strpění průjezdu a odstranění překážek z neveřejné účelové komunikace, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 4. 2023, č. j. -90, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. -73, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalované byla uložena povinnost odstranit překážky bránící jim v průjezdu a průchodu přes část pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a to v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu Ing. Petra Plhala č. 6838-33/2017, a strpět průjezd a průchod přes tento pozemek za účelem vstupu a vjezdu do domu žalobců č. p. XY na pozemku parc. č. XY a XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. -90, potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání.

4. Přípustnost dovolání spatřují dovolatelé v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny. Jde o otázku, zda se lze domáhat ochrany proti zamezení užívání neveřejné účelové komunikace ve smyslu dost. 2 , o pozemních komunikacích (dále také jen „zákon o pozemních komunikacích“), pokud se neveřejná účelová komunikace nachází na pozemcích více vlastníků. Za otázku dovolacím soudem neřešenou považují i otázku, „zda má být odchylně posuzována situace při užívání neveřejné účelové komunikace, která vznikla z komunikace veřejné“.

5. Dovolání odůvodňují tím, že soudy obou stupňů jim odepřely ochranu práva užívat neveřejnou účelovou komunikaci s tím, že § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích nekonstituuje žádné právo, neboť žalobci nejsou vlastníky pozemku, na kterém se nachází účelová komunikace, a vlastník komunikace může „svoje rozhodnutí“ kdykoli odvolat. Odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , které však dle žalobců není přiléhavé, neboť nezohledňuje specifika daného případu.

6. Takové specifikum spatřují ve skutečnosti, že neveřejná komunikace měla původně charakter účelové komunikace veřejné (pozůstatek městské ulice). Cesta, která je předmětem žaloby, se po dobu více než 30 let užívala pro příjezd do garáží v zadní části dvojdomku, z nichž jednu část vlastní žalobci a druhou vlastnili rodiče žalované. Jiná možnost vjezdu do garáží není a nebyla, brána oddělující příjezdovou cestu do garáží byla osazena začátkem 90. let. Cesta k vjezdu do garáží v uzavřeném prostoru vedla jak přes pozemek žalobců, tak přes pozemek žalované. Nešlo tedy o stejnou situaci ve vztahu k uzavřenému prostoru jako ve věci řešené v rozhodnutí sp. zn. , neboť žalobci nejsou vlastníky pouze stavby v tomto uzavřeném prostoru, ale i pozemku, který se v tomto uzavřeném prostoru nachází. Účelová komunikace je tak i na pozemku žalované i na pozemku žalobců. Dále je podle názoru dovolatelů třeba zohlednit, že v daném místě existovala veřejná účelová komunikace, jejíž charakter zavazuje i právního nástupce vlastníka, za něhož veřejná komunikace byla zřízena, a žalobci vycházeli z toho, že na možnosti využívání cesty se ani po osazení bránou nic nezmění. Rovněž až v souvislosti s výměnou zámků a stavbou nového plotu, kterou došlo k předělení cesty v místě vlastnické hranice, se dozvěděli o tom, že právní předchůdci žalované pozemek, na němž se nachází sporná část cesty, zakoupili od MNV Šumperk. Existenci cesty po dobu 30 let nikdo nezpochybnil.

7. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

9. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení otázky, která by dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud ani neodchýlil.

10. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K neveřejné účelové komunikaci, která vede přes více pozemků

12. Podle , o pozemních komunikacích, účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad.

13. V rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. , dostupném, stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud vysvětlil, že spoluvlastnictvím není vztah mezi osobami, z nichž každá vlastní jinou věc, byť jednotlivé věci tvoří dohromady určitý soubor definovaný například společnou funkcí věci nebo jejím společným ohraničením. Je-li uzavřený areál tvořen nemovitostmi různých vlastníků, je nutno jeho vlastníkem ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích rozhodujícím o užívání účelové komunikace rozumět vlastníka účelové komunikace. Provozovatelem pak je třeba rozumět osobu, která oprávnění rozhodovat o užívání účelové komunikace odvozuje, ať už přímo či nepřímo, od svolení vlastníka. Svolí-li vlastník účelové komunikace k užívání, aniž by k tomu jinému zřídil právo (výprosa), může svolení kdykoliv odvolat.

14. Citované rozhodnutí sice řešilo oprávnění k užívání neveřejné účelové komunikace v areálu, kde komunikace ležela pouze na pozemcích osob odlišných od vlastníků staveb, kteří se práva komunikaci užívat domáhali, dovolací soud však dospěl k závěru, že užívání neveřejné účelové komunikace, která leží na pozemku jiného vlastníka, není založeno zvláštním předpisem, nelze jej založit ani analogickým použitím institutu obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace a ani analogickým použitím úpravy podílového spoluvlastnictví. K § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích Nejvyšší soudu uvedl, že z něj jasně neplyne, „že by zákon vlastníkem areálu rozuměl vlastníky všech nemovitostí, které areál tvoří, že by ve vztahu ke zde se nacházející účelové komunikaci konstruoval vztah obdobný spoluvlastnictví či že by jinak zakládal právo vlastníka některé z nemovitostí užívat účelovou komunikaci, jejímž vlastníkem není“, své závěry tedy neomezil na vlastníky staveb, kteří vlastníky účelové komunikace nejsou. Není proto vyloučeno stejné závěry aplikovat i v případě vlastníka pozemku v uzavřeném areálu, který však není vlastníkem účelové komunikace na jiném pozemku v tomto areálu. Otázku, zda je vlastník pozemku, který představuje neveřejnou účelovou komunikací, povinen na základě § 7 odst. 2 zákona o pozemích komunikacích umožnit vlastníkovi sousedního pozemku, který rovněž slouží jako neveřejná účelová komunikace v rámci stejného uzavřeného prostoru, užívání svého pozemku, nepředstavuje proto právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.

15. Také v nyní řešeném případě byli účastníci (až do faktického rozdělení žalovanou) vlastníky nemovitých věci v uzavřeném prostoru, žádný z pozemků v tomto prostoru nemají žalobci s žalovanou ve spoluvlastnictví. Žalobci se domáhají uložení povinnosti strpět jejich průchod a průjezd přes pozemek žalované a odstranění pevných překážek z tohoto pozemku. Z tvrzení žalobců učiněných v průběhu řízení je zřejmé, že za neveřejnou účelovou komunikaci považují s ohledem na svou komunikační potřebu samotné pozemky (jejich část). Nedovolávají se užívání účelové komunikace jako samostatné stavby, netvrdili ani žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovozovat, že účelová komunikace, jejíhož užívání se žalobci domáhají, představuje samostatnou věc v právním smyslu [(stavbu jako výsledek stavební činnosti s materiální podstatou, který je vymezitelný vůči okolnímu pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. , dostupný na http://nalus.usoud.cz)], která by zasahovala na oba dotčené pozemky. Takové skutečnosti nevyšly najevo ani v průběhu řízení.

16. Při posouzení otázky, zda žalobcům svědčí právo užívat sousední pozemek žalované z titulu existence neveřejné účelové komunikace, se tedy odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

K otázce odchylného posouzení užívání neveřejné účelové komunikace, která vznikla z komunikace veřejné

17. Žalobci označují za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, zda má být odchylně posuzována situace při užívání neveřejné účelové komunikace, která vznikla z komunikace veřejné. Tvrzení, že v minulosti (do 90. let minulého století) vedla k nemovitostem účastníků veřejná komunikace, jednak považují za specifikum, pro které nelze vycházet z rozhodnutí z 30. 10. 2012, sp. zn. , jednak poukazují na to, že tuto skutečnost „je třeba zohlednit“.

18. Ani jednu z uvedených námitek žalobci neuplatnili v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými a právními závěry se odvolacího soud ztotožnil. Nejvyšší soud vychází trvale z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když lze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. ). Pokud se tedy odvolací soud otázkou veřejného užívání sporného pozemku koncem minulého století nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ).

19. Nejvyšší soud proto dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

20. V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 10. 2023

Mgr. David Havlík předseda senátu