Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1055/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Reklamní servis RS, spol. s r. o., sídlem Svaté Anežky České 28, Pardubice, zastoupené Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2022 č. j. -41 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 2019 č. j. -47, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové a Statutárního města Hradec Králové, sídlem Československé armády 408, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v , a d (dále jen " "), jakož i její právo podle , a y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 30. 12. 2016 č. j. MMHK/229264/2016 ST2/Bo. zamítl Magistrát města Hradec Králové, odbor stavební (dále jen "stavební úřad") podle , o územním plánování a stavebním řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), žádost stěžovatelky ze dne 14. 8. 2002 o vydání stavebního povolení k instalaci oboustranného osvětleného reklamního panelu o rozměru 3,60 m x 9, 60 m na pozemku parcelní číslo 503/1 v k. ú. Svobodné Dvory.

3. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor regionálního rozvoje územního plánování a stavebního řádu (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 23. 5. 2017 č. j. KUKHK-9924/UP/2017/Sv zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem stavebního úřadu, že uskutečnění a užívání navrhovaného zařízení by bylo v rozporu se zájmy chráněné , předpisy vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy, protože by realizací reklamního zařízení byla ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na přilehlé pozemní komunikaci I. třídy.

4. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že návrhu stěžovatelky na umístění reklamního zařízení nebylo možno vyhovět, když pro to nebyly splněny zákonné podmínky.

5. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stavební úřad nemohl vydat kladné rozhodnutí o povolení umístění reklamního zařízení za situace, kdy z obdržených stanovisek, vyjádření a sdělení dotčených orgánů bylo zřejmé, že navrhované zařízení není v souladu se záměry a cíli územního plánování jako celku, a že uskutečněním nebo užíváním reklamního zařízení by mohly být ohroženy zájmy chráněné , předpisy vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na y, které opakovaně předkládala před správními orgány a správními soudy (sdělení Magistrátu města Hradec Králové ze dne 2. 12. 2010 sp. zn. 207090/2010 STl/Pau, stanovisko Policie ČR, SVK, KDI, Hradec Králové č. j. PVC - 3 - 90/DS - 2005 ze dne 3. 11. 2005 či rozhodnutí krajského úřadu ze dne 28. 4. 2006 sp. zn. 391/RR/2006/St, z nichž vyplývá, že v žádosti vymezené území je souvisle zastavěným územím obce, a jednoznačně vyvracejí tvrzení vedlejšího účastníka, že záměr stěžovatelky (reklamní, informační a propagační zařízení) zasahuje do silničního ochranného pásma komunikace 1. třídy č. I/ll v k. ú. Svobodné Dvory. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na délku správního řízení a zdůrazňuje, že stavební úřad a vedlejší účastník záměrně v průběhu několikaletého řízení nevydaly pro stěžovatelku příznivé správní rozhodnutí, ač k tomu měly všechny potřebné podklady. Stěžovatelka se dovolává zásady legitimního očekávání a vyjadřuje přesvědčení, že stavební úřad měl vycházet ze sdělení Magistrátu města Hradec Králové (dále jen "magistrát") ze dne 2. 12. 2010 sp. zn. 207090/2010 STl/Pau, které sice neobsahuje a ani nemůže obsahovat výslovně informaci, že v žádosti ohraničené území je souvisle zastavěným územím obce podle , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ale obsahuje rozhodné a podstatné skutečnosti, na základě kterých lze jednoznačně a bez sebemenších pochybností dovodit s ohledem na další y, které jsou obsahem spisu, že jde o souvisle zastavěné území obce.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté y, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002

sp. zn.

(N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003

sp. zn.

(N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].

9. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

10. Stavební úřad při svém rozhodování vycházel ze stanoviska krajského úřadu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. KUKHK-23274/DS/2016/Ja, podle kterého je předmětné reklamní zařízení navrhováno umístit do ochranného pásma komunikace I. třídy č. I/11, dále z vyjádření magistrátu, odboru 8 hlavního architekta ze dne 22. 7. 2016 sp. zn. 124988/16/HA/VT, že předmětné reklamní zařízení není v souladu se záměry a cíli územního plánování jako celku, a proto s jeho umístěním nesouhlasí, a ze stanoviska Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, územního odboru Hradec Králové - dopravního inspektorátu ze dne 2. 8. 2016 č. j. KRPH-130-6/ČJ-2016-050206, podle něhož by umístěním reklamního zařízení docházelo k rozptylování pozornosti účastníků silničního provozu, zvláště pak řidičů motorových vozidel, a to způsobem negativně ovlivňujícím bezpečnost a plynulost provozu na dopravně silně zatížené silnici I. třídy s mezinárodním provozem. S těmito podklady byla stěžovatelka seznámena před vydáním prvoinstančního správního rozhodnutí, a měla tak možnost se k nim vyjádřit, což také dne 3. 11. 2016 učinila. Stavební úřad se ve svém rozhodnutí řádně vypořádal s námitkami stěžovatelky, ve kterých především vyjadřuje nesouhlas s tím, že byly ve věci vyžádané nové podklady, když již bylo dříve vydáno sdělení magistrátu ze dne 2. 12. 2010 sp. zn. 207090/2010 STl/Pau. Stavební úřad uvedl, že stěžovatelkou opakovaně zmiňované sdělení magistrátu ze dne 2. 12. 2010 je posouzením zastavěného území obce pouze z hlediska územního plánu města Hradec Králové, nikoli však posouzením zastavěného území obce podle § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích pro účely určení silničního ochranného pásma. Bez povolení dotčeného orgánu státní správy, tj. v daném případě krajského úřadu, jako příslušného silničního správního úřadu pro komunikace I. třídy, však realizaci reklamního zařízení v ochranném pásmu komunikace povolit. Silniční správní úřad přitom dospěl ke zjištění, že v předmětném území není postaveno pět a více budov odlišných vlastníků, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo a které jsou evidovány v katastru nemovitostí, nejsou tak naplněny podmínky § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích pro určení souvisle zastavěného území obce.

11. Uvedené závěry, se kterými se zcela ztotožnily i správní soudy, Ústavní soud považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé, napadená rozhodnutí nenesou známky svévole ani je nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána, včetně námitky, že stavební úřad měl vycházet ze sdělení magistrátu ze dne 2. 12. 2010, které by mělo být podle stěžovatelky závazné pro další orgány státní správy. Jak odůvodnil ústavně souladným způsobem v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, správní orgány musí vycházet při svém rozhodování ze skutkového a právního stavu platného k datu vydání rozhodnutí. Stěžovatelkou předložené y včetně předmětného sdělení magistrátu však byly v době rozhodování stavebního úřadu (30. 12. 2016) vzhledem k datu jejich vydání (v roce 2005, 2006 a 2010) již neaktuální, a to i s ohledem na změnu skutkového stavu (v daném místě došlo ke snížení počtu jízdních pruhů ze dvou na jeden, přičemž tato skutečnost v kombinaci s novým kruhovým objezdem velmi výrazně zvýšila nároky na pozornost řidičů jedoucích po komunikaci I. třídy). Citované sdělení magistrátu ze dne 2. 12. 2010 bylo vydáno na základě žádosti stěžovatelky o poskytnutí informací podle , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, nejde tedy o závazné stanovisko ve smyslu , , magistrát navíc při svých odpovědích stěžovatelce vycházel z územně plánovací dokumentace, šlo proto o vyjádření k zastavěnému území z hlediska platného územního plánu a nikoliv z hlediska zákona o pozemních komunikacích, který specifikuje kritéria zastavěného území v souvislosti s ochrannými pásmy odlišně (viz tohoto zákona).

12. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu