Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3251/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -290 ze dne 1. 9. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -260 ze dne 16. 12. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -234 ze dne 26. 6. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také jeho právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle y.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 112 500 Kč s příslušenstvím, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku jím tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení. Napadeným rozsudkem č. j. -234 ze dne 26. 6. 2020 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") stěžovatelovu žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále také "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dovolání stěžovatele pak bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu dle odmítnuto.

Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že obecné nerespektovaly judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně pak rozsudek ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018 č.10092/13 a další, který vymezuje nepřiměřenou délku řízení. Obecným soudům dále vytýká, že nezohlednily to, že v důsledku vydání nesprávného (a následně nadřízeným soudem zrušeného) rozhodnutí soudu prvního stupně, zapříčiněného nerespektováním judikatury Nejvyššího soudu, došlo k podstatnému prodloužení délky řízení. Odvolací soud pak nesprávně zhodnotil vliv nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele na kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká to, že jeho dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž by se zabýval námitkami stěžovatele po věcné stránce. Nadepsané soudy tak rozhodly v rozporu s ústavním pořádkem a porušily základní práva stěžovatele garantovaná , 3 y a Úmluvy.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y) a vzhledem k tomu ho nelze, vykonává-li svoji pravomoc podle písm. d) y, považovat za další "superrevizní" instanci v systému civilních soudů, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování těchto soudů; jeho úkolem je "jen" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů je oprávněn zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí ostatních soudů ( y).

Ve věcech týkajících se přiznání zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, Ústavní soud není zásadně oprávněn vstupovat do samotného zhodnocení konkrétních okolností ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "), provedeném obecnými soudy, s výjimkou závěrů extrémních, odporujících smyslu a účelu této právní úpravy. Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)], přičemž pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily jednotlivé okolnosti podle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, nedosahuje ústavněprávní roviny [viz nález

sp. zn.

ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)].

V intencích shora uvedených ústavněprávních principů Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a dospěl k závěru, že v testu ústavnosti obstojí. Rovněž v postupu Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud jakékoli vybočení z mezí ústavnosti. Nejvyšší soud řádně a v souladu s ustálenou judikaturou zdůvodnil úvahy, na jejichž základě neshledal přípustnost stěžovatelova dovolání podle . Úvahy jmenovaných soudů se tak zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v y, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud si pak v kontextu výše uvedeného dovoluje odkázat na stěžovatelem citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice, který se mj. zabývá otázkou subjektivního vnímání újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení u tzv. notorických stěžovatelů (viz § 117 citovaného rozsudku). Tyto závěry dopadají i na nyní projednávaný případ, neboť praxe častého uchylování se k soudnímu řízení - byť nemůže nijak zdůvodnit omezení stěžovatelova práva na přístup k soudu - musí mít nutně vliv na vnímání újmy způsobené stěžovateli nepřiměřenou délkou řízení ve srovnání s jinými osobami, pro něž není zahájení soudního sporu a účast na soudním řízení běžnou součástí jejich každodenního života.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2022

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu