Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 900/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Liboslava Bezvody a Moniky Bezvodové, zastoupených JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Ukrajinská 2, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022 č. j. -323, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I

Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v y a v d.

II

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2021 č. j. -280 potvrdil ve věci žalobců Liboslava Bezvody a Moniky Bezvodové (dále jen "stěžovatelé") rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 6. 2020 č. j. -118 ve výrocích I. a II., kterými byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaná Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále jen "žalovaná č. 1") je vlastnicí tam uvedených nemovitostí a současně rozhodl o nákladech řízení.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle a pro nepřípustnost odmítl. Uvedl, že podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a také podle ustálené rozhodovací praxe, je povinná osoba povinna s předmětnými nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře. Nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného, když smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené v rozporu s citovaným ustanovením jsou absolutně neplatnými právními úkony. Současně však zdůraznil, že s tímto závěrem lze bez dalšího souhlasit jen tehdy, jestliže nemovitost převedla na žalovaného (třetí osobu) povinná osoba. Proto také uvedl, a to i s odkazem na vlastní judikaturu, že v případě, kdy převede nemovitost do vlastnictví třetí osoby ten, kdo nemá postavení osoby povinné, nelze úspěšně dovozovat, že by sjednaná smlouva nemohla být titulem k nabytí vlastnického práva, a to ani tehdy, byla-li uzavřena za probíhajícího restitučního řízení - skončeného pozdějším nevyhověním restitučnímu nároku. K právě souzené věci v prvé řadě uvedl, že vyšlo najevo, že žaloba [jejímž prostřednictvím stěžovatelé v době uzavření posuzovaných kupních smluv (ze dne 16. 10. 2015 a 19. 10. 2015 se Zemědělským družstvem M.; dále jen "žalovaný č. 2") uplatňovali v režimu , kterým se upravují některé otázky související se , vůči žalované č. 1 restituční nárok k předmětným spoluvlastnickým podílům] byla posléze pravomocně zamítnuta, neboť k odnětí majetku došlo mimo rozhodné období. Současně také připomněl, že v předcházejícím restitučním řízení vedeném v režimu zákona o půdě uplatněnému nároku stěžovatelů vůči žalované č. 1, vážícímu se k témuž majetku, nebylo vyhověno proto, že nejsou právními nástupci jeho původního vlastníka. Dovolací soud proto uzavřel, že žalovaná č. 1 dotčené kupní smlouvy neuzavírala v postavení osoby povinné a že odvolací soud se svými závěry o platnosti převodu předmětných nemovitostí na žalovaného č. 2 od výše uvedené judikatury nikterak neodchýlil. Posuzované kupní smlouvy proto neplatností kvůli stěžovateli vytýkanému rozporu s zákona o půdě nikterak netrpí.

III

Stěžovatelé nejprve připomněli obecné důvody podání ústavní stížnosti doprovázené přehledem dosavadního procesního vývoje a jejich argumentací. Následně poukázali na skutečnost, že judikáty Nejvyššího soudu, na něž argumentačně odkazovaly civilní soudy, dovolacím soudem zmiňovaný právní názor neobsahují, týkají se odlišného skutkového stavu; stěžovateli předestřená právní otázka proto řešena a vyřešena dovolacím soudem nebyla, když tento postupoval a rozhodoval svévolně.

IV

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, posoudil obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze, soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry Nejvyššího soudu nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedl důvody pro předmětné rozhodnutí. Jeho argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Pouhá opakující se polemika stěžovatelů se závěry soudů (a Nejvyššího soudu zvlášť) při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejich základních práv. Nejvyšší soud přitom dostatečně vysvětlil důvody svého postupu a postupů Okresního soudu v Mladé Boleslavi a Krajského soudu v Praze.

Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah ani z důvodu stěžovateli tvrzeného deficitu výše zmiňovaného právního názoru v judikátech Nejvyššího soudu. Není věcí Ústavního soudu, aby stěžovatelům v obsahu těchto judikátů tento názor hledal a připomínal jej, když jeho obsah a interpretační význam je v nich nepřehlédnutelný a nezpochybnitelný. Nejvyšší soud připomínky stěžovatelů neignoroval a v meritorní rovině se s nimi vypořádal. Také dostatečně jasně uvedl, proč se dalším stěžovateli kladeným otázkám nevěnoval, neboť rozhodnutí o meritu věci na nich zjevně nezáviselo. Argumentace stěžovatelů obsahově a věcně, jako by nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatelé se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jejich opakované výtky, jímž soudní orgány (a Nejvyšší soud v napadeném usnesení zvlášť) věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelům opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu ve zmiňované judikatuře.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu