Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 852/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., t. č. ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Rudolfem Bartošíkem, advokátem, sídlem Národních hrdinů 12/1, Břeclav, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2022 č. j. -212 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. prosince 2021 sp. zn. 1 Pp 41/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem podle , odst. 3, odst. 4 , , za použití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. za zvlášť závažný zločin vraždy podle ve výměře deseti let. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že stěžovatel splnil toliko první zákonnou podmínku podmíněného propuštění, tj. výkon nejméně dvou třetin uloženého trestu podle . K posouzení naplnění zbylých dvou podmínek obvodní soud přibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, a to k posouzení zdravotního stavu stěžovatele, k vlivu trestu odnětí svobody na jeho osobu, jakož i k možnostem jeho resocializace. Vyhověl rovněž i důkaznímu návrhu stěžovatele v podobě zprávy vězeňského psychologa a adiktologa. Na základě provedených důkazů, i přes kladné hodnocení věznice, shledal, že resocializace u stěžovatele je vyloučena a že v jeho případě nelze hovořit o polepšení. S ohledem na závěr znalců, že resocializace u stěžovatele je vyloučena, by podle obvodního soudu jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ke kterému byl odsouzen za zvlášť závažný zločin vraždy, znamenalo ignoraci podmínky vedení řádného života, která u stěžovatele dána není, což podporuje i zpráva vězeňského psychologa ze dne 13. 12. 2021, ze které se mimo jiné podává, že stěžovatel je z psychologického hlediska osobou neklidnou, impulzivní, náladovou, zlostnou, s výrazným egocentrismem, náchylnou k urážkám, připravenou ke slovní či fyzické agresi, dále že je bez náhledu na své jednání a svoji vinu nepřijímá a že často jedná iracionálně, pod vlivem emocí, a je připravený si za všech okolností prosadit "svou". Obvodní soud proto uzavřel, že je potřeba, aby i nadále na stěžovatele působil uložený trest, který snad nalezne následně odraz v jeho změně myšlení, a to zejména z hlediska jeho vnitřního uvědomění si viny, jejího přijetí a pokání.

3. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Shledal, že obvodní soud dostatečným způsobem odůvodnil, proč nebylo možno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vyhovět. Nad rámec argumentace obvodního soudu poukázal na to, že o určité míře polepšení stěžovatele svědčí zejména fakt, že byl přeřazen z věznice se zvýšenou ostrahou do věznice s ostrahou, jakož i to, že vykonává trest v I. prostupné skupině vnitřní diferenciace. Na druhou stranu se mu však podařilo získat toliko pět odměn a výkon jeho trestu tak vzhledem k délce výkonu nevykazuje znaky nadprůměrnosti. Zdůraznil, že ač stěžovatel nemůže být nucen k doznání viny a pokání, tak při absenci náhledu by musely být ve věci zjištěny jiné skutečnosti svědčící o jeho polepšení, které by absenci náhledu převážily, a že popírání viny stěžovatelem není rozhodně osamoceným důvodem, pro který nebylo jeho žádosti vyhověno. Dodal, že v rejstříku trestů má stěžovatel celkem deset záznamů, které již byly zahlazeny. Nešlo tak o první střet stěžovatele se zákonem. Byť městský soud nehodlal devalvovat snahu stěžovatele, tak ve shodě s názorem obvodního soudu jeho nápravu dosud neshledal za dovršenou.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nevyhověly jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zejména s poukazem na jeho trestní minulost. K tomu poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že při posuzování naplnění podmínky prognózy vedení řádného života v budoucnu je třeba mít na paměti, že tato prognóza se vztahuje k budoucnosti (tj. k době po případném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody) a na její nedostatek nelze usuzovat výlučně na základě minulého chování odsouzeného. Zdůrazňuje, že paušálním vyloučením možnosti podmíněného propuštění vlastně dochází k judikatornímu zpřísnění trestu, aniž by pro něj byla opora v zákoně, který s paušálním vyloučením podmíněného propuštění odsouzeného nepočítá (vyjma odsouzení na doživotí). V doplnění ústavní stížnosti uvádí, že podle judikatury Ústavního soudu pouhé odepření doznat se k činu samo o sobě nevylučuje splnění podmínky polepšení podle .

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005

sp. zn.

(N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010

sp. zn.

). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.

8. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Obvodní soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vyhovět. Stěžovatel se námitkami v ústavní stížnosti v podstatě domáhá toho, aby na podkladě jeho dobrého hodnocení z výkonu trestu odnětí svobody obecné soudy pominuly závěry znaleckého zkoumání i jeho trestní minulost.

9. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017

sp. zn.

). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015

sp. zn.

, ze dne 16. 6. 2015

sp. zn.

a ze dne 26. 4. 2016

sp. zn.

). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018

sp. zn.

(N 195/91 SbNU 411)], k čemuž však v dané věci nedošlo. Rozhodující soud dospěl k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil přísná kritéria pro získání nové důvěry. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013

sp. zn.

, ze dne 16. 10. 2014

sp. zn.

nebo ze dne 5. 4. 2016

sp. zn.

). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014

sp. zn.

, ze dne 16. 10. 2014

sp. zn.

a ze dne 5. 4. 2016

sp. zn.

). Ze všeho právě uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí se ve svých podstatných závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchyluje.

10. Obvodní soud dospěl po posouzení věci k závěru, že u stěžovatele není splněna ani podmínka polepšení, ani podmínka budoucího řádného života. To je věcí jeho uvážení, při kterém shledal, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody, i přes kladné hodnocení věznice, neodstranil charakterové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání závažné trestné činnosti, a že s ohledem na závěry znaleckého zkoumání a též vzhledem k charakteru osobnosti stěžovatele je potřeba, aby i nadále na něj působil uložený trest.

11. Městský soud se s názorem obvodního soudu ztotožnil. Připomněl, že při posuzování podmínky polepšení soud přihlíží zejména k náhledu stěžovatele na spáchanou trestnou činnost, jeho chování a přístup k výkonu trestu odnětí svobody, charakteru a počtu získaných odměn aj. Konstatoval určitou míru polepšení stěžovatele, na druhou stranu však uvedl, že se mu podařilo získat toliko pět odměn a výkon jeho trestu tak vhledem k délce dosavadního výkonu nevykazuje znaky nadprůměrnosti. Zdůraznil, že popírání viny stěžovatelem nebylo osamoceným důvodem, pro který nebylo jeho žádosti vyhověno. Stěžejní byly závěry znaleckého zkoumání a charakter osobnosti stěžovatele. Pro hodnotící úvahy ve vztahu k prognóze vedení řádného způsobu života považoval městský soud za nezbytné zohlednit rovněž sklony stěžovatele k páchání trestné činnosti.

12. Obvodní soud i městský soud tak v řádných odůvodněních svých rozhodnutí zohlednily všechna pozitivní i negativní kritéria, která se následně pokusily vyvážit při rozhodnutí o polepšení stěžovatele a stanovení prognózy jeho budoucího života. Respektovaly tak požadavky z nálezu

sp. zn.

. Jejich úvahy nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii pracovaly podle jejich ustáleného pojetí v judikatuře. Všechna tato kritéria pak aplikovaly na stěžovatelův konkrétní případ a dospěly k podloženému závěru, že ve stěžovatelově případě je riziko recidivy stále příliš velké.

13. Z pohledu těchto úvah nemá Ústavní soud výhrady k napadeným rozhodnutím, neboť závěry obecných soudů pokládá za racionální a obhajitelné. Ústavní soud neshledal, že by jejich postupem došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele či že by nedostály požadavkům hlavy páté y.

14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2022

Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu