Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2171/2025

21 Cdo 2171/2025-139

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně M. J., zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 58/31, proti žalované STAPRO SERVIS, a. s., se sídlem v Ostravě, 28. října č. 1142/168, IČO 45192707, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem v Drnovicích č. 169, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2025, č. j. -116, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2025, č. j. -116, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolatelky závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky „zda pokud žalobkyně vyčkala na promlčení soudcovského zástavního práva, aniž splnila příslib svojí matky, vynasnažit se působit na jejího (bývalého) manžela, aby dluh, jenž byl zajištěn soudcovským zástavním právem, splnil, a zneužila tak vstřícnosti žalované, je či není takové jednání v rozporu s dobrými mravy a žalobkyni tak svědčí či nesvědčí právo bránit se námitkou promlčení soudcovského zástavního práva“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. , a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. . Dovolatelka namítá, že soudcovské zástavní právo nerealizovala z důvodu, že ji matka žalobkyně přesvědčila, že zapůsobí na svého bývalého manžela, aby zástavním právem zajištěný závazek splnil, a dále proto, že matka žalobkyně dovolatelku přesvědčovala, že pokud by došlo k realizaci soudcovského zástavního práva, přišly by s její dcerou o „střechu nad hlavou“. Namítá, že zástavní právo nerealizovala nikoli z důvodu liknavosti, ale z důvodu sociálního cítění a snahy vyhovět prosbě matky žalobkyně.

Uvedené námitky však přípustnost dovolání nezaloží, neboť odvolací soud se od citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil a na dovolatelkou předestřené otázce napadené rozhodnutí (výlučně) nezaložil. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.).

V projednávané věci odvolací soud nerozporuje dovolatelkou tvrzené skutečnosti, že svědek L. N. matku žalobkyně navštívil, upozornil ji na neplnění závazků jejího manžela a vyzval ji, aby se snažila na něj nějakým způsobem působit, a rovněž soud v napadeném rozhodnutí reflektoval i skutečnost, že žalovaná příliš zájem na realizaci soudcovského zástavního práva neměla z důvodů morálních. V řízení však odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na časový sled událostí žalobkyně svého práva na vznesení námitky promlčení nezneužila. Učinil tak na základě zjištění, že námitka promlčení obsažená v žalobě byla vznesena až po 26 letech od pravomocně zřízeného soudcovského zástavního práva a 16 letech od jeho promlčení. Za dané situace podle odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že by žalovaná byla dbalá svých práv a jejich uplatňování, a soud rovněž poukázal na zásadu, že práva náležejí bdělým. Uvedené závěry týkající se délky časového úseku, po jehož uplynutí byla námitka promlčení vznesena, ovšem dovolatelka ve svém dovolání nenapadá. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že zánik nároku žalované na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nelze vyhodnotit jako nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatněného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnila, od judikatury dovolacího soudu se neodchýlil.

Podle pak dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 1. 2026

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.

předseda senátu