Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2386/2025

30 Cdo 2386/2025-269

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce F. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 999 986 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. -243, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. -222, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 22 178 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 4. 7. 2024 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 977 808 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 4. 7. 2024 do zaplacení zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 719,50 Kč (výrok III).

2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. -243, změnil zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 4. 7. 2024 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 23 384,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

3. Částky ve výši 999 986 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklých mu v souvislosti s trestním stíháním vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , které skončilo zproštěním obžaloby (dále jen „posuzované trestní stíhání“). Žalobce požadoval jednak částku 9 986 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody představující náklady na obhajobu (z níž mu byla soudem prvního stupně přiznána částka 2 178 Kč s příslušenstvím) a dále částku 990 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku posuzovaného trestního stíhání (z níž mu byla soudem prvního stupně a odvolacím soudem přiznána celkem částka 35 000 Kč s příslušenstvím).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním v celém jeho rozsahu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání není přípustné proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle , neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ).

6. Dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně a žalovaná byla zavázána žalobci zaplatit částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 4. 7. 2024 do zaplacení, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění podat dovolání (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. ). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle věty první a odmítl.

7. Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k částce 7 808 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a k částce 955 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle a dle

8. Jde-li o nárok na náhradu škody spočívající v nepřiznaných nákladech obhajoby, tak podle není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má přitom rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Tak je tomu i v posuzované věci, kde odvolací soud výše uvedenou částí výroku rozhodoval (kromě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu) o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 7 808 Kč s příslušenstvím, který nedosahuje zákonného limitu, a dovolání ohledně něj je tak objektivně nepřípustné. K výše uvedenému Nejvyšší soud uvádí, že si je vědom závěrů rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. , publikovaného pod č. 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že se pro danou věc omezení přípustnosti dovolání dle dle tohoto rozhodnutí prosadí, jelikož oba výše uvedené nároky byly zamítnuty z odlišných důvodů; dovolání tedy neobsahovalo právní otázku, jejíž řešení by bylo jednotlivým v řízení uplatněným nárokům společné.

9. Ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci vedením posuzovaného trestního stíhání pak žalobce v dovolání formuloval dvě vzájemně související právní otázky, neboť jednak namítal, že jak odvolací soud, tak soud prvního stupně v rozporu s v dovolání uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu neposoudily jeho tvrzení o vedení trestního stíhání „na objednávku“ (tj. zda k tomu došlo nebo ne), a dále formuloval dle jeho názoru dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, zda je při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud povinen k takové činnosti orgánů činných v trestním řízení přihlédnout. Přípustnost dovolání dle však žádná z těchto otázek nezakládá.

10. Pokud totiž žalobce v průběhu řízení namítal, že posuzované trestní stíhání bylo účelové a bylo vedeno „na objednávku“ z důvodu jeho sporů s bývalým zaměstnavatelem, Policejní akademií České republiky, což dovozoval z dle něj excesivního postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména státního zástupce, tak touto jeho námitkou se soud prvního stupně podrobně zabýval a po provedení rozsáhlého dokazování zahrnujícího i zkoumání způsobu vyřizování stížností žalobce na postup státního zástupce po skutkové stránce uzavřel, že žalobce v průběhu roku 2024 brojil proti postupu státního zástupce několika stížnostmi a podněty, z nichž žádný nebyl shledán důvodným. Uzavřel tedy, že v řízení nebylo prokázáno, že by trestní stíhání bylo účelové nebo že by docházelo k porušování právních předpisů orgány činnými v trestním řízení vůči žalobci. S tímto skutkovým závěrem soudu prvního stupně se pak odvolací soud zcela ztotožnil (viz odstavce 7 až 13, 20 a 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Namítal-li tudíž žalobce v dovolání, že soudy obou stupňů tyto jeho námitky neposoudily a neuvedly, zda k trestnímu stíhání „na objednávku“ skutečně došlo či nikoliv, míjí se s obsahem obou rozhodnutí a tato jeho námitka tak přípustnost dovolání dle založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, , uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

11. Žalobci sice lze přisvědčit v tom, že dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), namístě při stanovení formy a výše zadostiučinění vedle povahy trestní věci, délky trestního stíhání a dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby přihlédnout i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. K tíži státu tak lze přičíst okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně), nebo excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, které mohou mít za následek větší újmu později obžaloby zproštěné osoby včetně nevybíravého či urážlivého chování příslušníků vyšetřujícího policejního (popř. i soudního) orgánu ve vztahu k obviněné (obžalované) osobě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu rozsudku ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , a ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. , či žalobcem citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. , a ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. ). Z výše uvedeného je však zřejmé, že existenci žádných takových skutečností odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně) v daném případě neshledal, odvolací soud se tak nemohl od citovaných závěrů judikatury Nejvyššího soudu odchýlit. Tvrdí-li žalobce současně, že k vedení trestního stíhání „na objednávku“ a excesivnímu postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho případě došlo, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem ( ), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.

12. Pokud pak jde o námitky žalobce ohledně výše přiznaného zadostiučinění (tedy že přiznané zadostiučinění je v rozporu s „obecně sdílenou představou spravedlnosti a obecné slušnosti“), tak Nejvyšší soud konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v , přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. ).

13. Závěry odvolacího soudu (jenž se i v tomto směru ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pouze navýšil přiznané zadostiučinění z důvodu, že ve srovnávaných případech bylo o zadostiučinění rozhodováno před více než 5 lety) týkající se výše poskytnutého zadostiučinění však nikterak extrémní nejsou, pokud žalobci přiznal zadostiučinění v celkové výši 45 000 Kč, které určil po náležitém zhodnocení judikaturou Nejvyššího soudu dovozených kritérií, a to povahy trestní věci, délky trestního řízení a následků v osobní sféře žalobce, a na jejich podkladě provedl srovnání s výší zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodovaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. , publikovaný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani tato námitka tedy přípustnost dovolání dle založit nemůže.

14. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 1. 2026

JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu