Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1708/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. -831 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. září 2018 č. j. -754, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, a J. Ř., města Š., obchodní společnosti Š. provozní vodohospodářská společnost a. s. a obchodní společnosti Vodohospodářská zařízení Š. a.s., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel, stručněji shrnuto, jako jeden z žalobců vedl řízení na zaplacení částky 240 000 Kč s odůvodněním, že jde o škodu vzniklou v souvislosti se smrtí jeho matky A. Ř., která spadla při sekání trávy do nezajištěné hluboké kanálové vpusti na pozemku žalovaného města Š. a utrpěla velmi těžká zranění, kterým dne 26. 7. 2006 podlehla.

3. Soud prvého stupně rozhodl, že žalované město a obchodní společnosti jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců částku 240 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení.

4. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2018 č. j. -754 bylo k odvolání žalovaných rozhodnuto (mimo jiné) tak, že ve vztahu ke stěžovateli byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen co do částky 216 000 Kč, a co do částky 24 000 Kč byla žaloba zamítnuta.

5. Stěžovatelem podané dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto pro nepřípustnost dle s tím, že nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní, a dovoláním je požadována změna rozsudku odvolacího soudu v rozsahu peněžitého plnění nepřevyšujícího 50 000 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel není spokojen s tím, že krajský soud určil 10% spoluzavinění A. Ř. na jejím úraze. Všechny instance obecných soudů se shodly, že se nedopustila žádného protiprávního jednání, dokonce na nebezpečnost daného místa dříve upozorňovala, a naopak žalovaní navzdory upozornění nekonali. Soud prvého stupně se správně domníval, že stanovení spoluzavinění poškozené je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy.

7. Co se týče usnesení Nejvyššího soudu, dle stěžovatele je jeho postup možná v souladu se zákonem, nicméně i tak jde o formalismus. Nejvyšší soud nenaplnil svoji úlohu sjednocovat judikaturu nižších soudů.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno uvedené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen dle až . Ústavní stížnost je proti rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná ( a contrario), v části týkající se rozsudku krajského soudu však procesní předpoklady k projednání nesplňuje (viz dále).

IV.

Posouzení opodstatněnosti a včasnosti ústavní stížnosti

9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle , přičemž důvody jeho nepřípustnosti ve svém usnesení vyložil. Souladnost takovéhoto posouzení podaného dovolání s příslušnou procesní úpravou stěžovatel ve své ústavní stížnosti v zásadě ani nerozporuje. Pouhá nespokojenost stěžovatele s následky použití této právní úpravy ústavněprávní argumentaci nepředstavuje. Ústavní soud za této situace shledává ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněnou.

10. Předestřené skutečnosti mají nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení včasnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu. V ní je totiž třeba ústavní stížnost, z důvodů které budou vyloženy, hodnotit jako opožděnou.

11. Lhůty k podání ústavní stížnosti jsou upraveny v až 5 , kdy na většinu situací dopadá lhůta dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůty stanovené uvedenými ustanoveními jsou přitom propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost bez jednání odmítne.

12. Podáním nepřípustného opravného prostředku nedochází k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti proti jí napadeným rozhodnutím (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2006

sp. zn.

a ze dne 11. 3. 2014

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz). To neplatí pouze tehdy, jestliže by mimořádný opravný prostředek byl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což ale není případ posuzované věci (a stěžovatel to ani netvrdí). Za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu uvedené úpravy v je tak třeba považovat rozsudek krajského soudu ze dne 27. 9. 2018. Ten musel být stěžovateli doručen v každém případě dříve, než Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 4. 2021 o podaném dovolání. Ústavní stížnost však byla podána až dne 25. 6. 2021. Příslušná dvouměsíční lhůta tak zjevně nebyla dodržena.

13. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle a jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2022

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu