Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 787/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem v Boskovicích, Hybešova 2378/17, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -323 ze dne 5. ledna 2022, Krajského soudu v Brně č. j. -293 ze dne 17. srpna 2021 a rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. -264 ze dne 24. května 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Blansku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Blansku (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle a 3 a přečinu výtržnictví podle , za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, povinnost zaplatit poškozenému 269 906 Kč a poškozené zdravotní pojišťovně 45 269 Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), namítá vady v postupu obecných soudů, které svými rozhodnutími porušily jeho základní práva zakotvená v a 40 odst. 2d (dále jen ""), v a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v Mezinárodního paktu o občanských a politických právech vyhlášeného v Chartě OSN (dále jen "Pakt").

3. Stěžovatel především tvrdí, že nalézací soud učinil závěr o jeho vině jen na základě výpovědi poškozeného a jeho tří přátel, aniž by další důkazy dostatečně zohlednil a prokázal skutkový stav bez důvodných pochybností. Nalézací soud měl bagatelizovat závěr přestupkového řízení, v němž byl jeden ze svědků pravomocně potrestán pro útok na stěžovatele. Dále nalézací soud nezohlednil možnost jiné příčiny vzniku zranění, jak ji nastínila znalkyně ve svém posudku, a nevypořádal se ani s odchylnou výpovědí nezúčastněného svědka (číšníka). Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že převzal závěry nalézacího soudu jako jasné a přesvědčivé, aniž by se důkladně zabýval jeho odvolacími námitkami. Nejvyšší soud se sice zabýval vadami předchozích řízení, které však posoudil nedostatečně. Obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo, důkazy hodnotily jednotlivě, ale ne ve vzájemné souvislosti, a z provedených důkazů vyvodily nesprávné závěry.

4. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel měl v nočních hodinách vyvolat konflikt v restauraci, obtěžoval přítomné svědkyně, na což reagoval jeden ze svědků a stěžovatele napadl. Vyhrocení konfliktu zabránil číšník a svědek za to byl potrestán v přestupkovém řízení napomenutím. Později došlo při odchodu z restaurace k další strkanici, při níž stěžovatelovým přičiněním poškozený upadl a v důsledku toho utrpěl vážné zranění nohy, stěžovatel následně do ležícího poškozeného kopal. Obecné soudy opakovaně konstatovaly, že příčinou vzniku zranění bylo žduchnutí poškozeného stěžovatelem, nikoliv následné kopy; možnost, že by si zranění způsobil poškozený sám pádem, vyloučila svědectví přítomných svědků. Všichni zúčastnění (stěžovatel, poškozený i svědkové) byli pod vlivem alkoholu, což obecné soudy vzaly v úvahu, přesto považovaly zjištění za dostatečná pro vyslovení závěru o vině stěžovatele.

5. Stěžovatel v průběhu řízení o opravných prostředcích i v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu v přesvědčení, že se jí obecné soudy nezabývaly dostatečně a dovodily jiné závěry, než očekával. Právo na přístup k soudu (y) ani právo na spravedlivý proces ( Úmluvy) ale není porušeno jen proto, že závěry vyslovené obecnými soudy neodpovídají očekávání účastníka řízení. Uvedená základní práva zaručují dodržení příslušných procesních pravidel a postupu obecných soudů, nikoliv výsledek řízení.

6. Z napadených rozhodnutí je patrné, že veškeré provedené důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zásadami logiky a rozhodnutí byla řádně a dostatečně odůvodněna. Zásada in dubio pro reo poskytuje záruku, že existují-li důvodné pochybnosti o skutkové situaci, bude věc posouzena ve prospěch obžalovaného. V projednávané věci žádné takové pochybnosti nevznikly - stěžovatel za ně považuje jen svoji alternativní verzi události. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusel ve svém stavu věnovat další pozornost poškozenému, kterého úmyslně napadl a srazil na zem, to však neznamená, že existují pochybnosti o tom, co se stalo a jaké důsledky jeho jednání vyvolalo. Spontánní výpovědi svědků a poškozeného, stěžovatelem nezpochybněný fakt předchozího konfliktu, dosvědčeného i výpovědí číšníka, vytváří jednoznačný obraz situace, který obecné soudy vyhodnotily jako naplnění skutkové podstaty trestných činů spáchaných stěžovatelem.

7. Není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat závěry obecných soudů a zjišťovat, zda dovodily z důkazů správné závěry, ale posoudit, zda přitom neporušily základní práva účastníků řízení. Ústavní soud zasáhne jen v případě takových pochybení, představujících závažné porušení základních práv, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo svévolné, což se v tomto případě nestalo.

8. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2022

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu