Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2461/2025

20 Cdo 2461/2025-1016

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Městské části Praha 7, se sídlem v Praze 7, U průhonu č. 1338/38, identifikační číslo osoby 00063754, proti povinné D. V., za účasti procesních nástupců manžela povinné: 1)D. V., 2) D. P., a 3) J. V., zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1682/15, pro 2 490 924 Kč s příslušenstvím, o návrhu manžela povinné B. V., zemřelého XY, na částečné zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2025, č. j. -951, takto:

I. Dovolání oprávněné se odmítá.

III. Procesní nástupkyně manžela povinné D. V. a D. P. nemají nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. ledna 2024, č. j. -853, částečně zastavil exekuci co do provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné podle exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7 (dále též jen „soudní exekutor“), ze dne 9. července 2014, č. j. 101 EX 07909/13-089 (výrok I.), a uložil oprávněné povinnost zaplatit manželu povinné náhradu nákladů řízení (výrok II.) a České republice- Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náklady státu v podobě znalečného (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že v projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. ledna 2013, č. j. -783, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , jímž byla žalovaná (zde povinná) uznána vinnou trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji v jednočinném souběhu s trestným činem zpronevěry, kterých se měla dopouštět v letech 2001 až 2005, a jímž byla povinné uložena povinnost uhradit poškozené (zde oprávněné) na náhradě škody částku ve výši 2 490 924 Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že uvedený deliktní závazek povinné není součástí společného jmění manželů, neboť přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), a povinná jej převzala bez souhlasu manžela. Jelikož jde o vydobytí závazku, který nepatří do společného jmění manželů, postižení účtu manžela povinné je nepřípustné a v této části je namístě exekuci zastavit.

Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání oprávněné usnesením ze dne 9. dubna 2025, č. j. -951, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (výrok I.), změnil výrok II. usnesení tak, že dědicům manžela povinné se nepřiznává náhrada nákladů za předchozí stupně řízení (výrok II.), nepřiznal J. V. náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a rozhodl, že D. V. a D. P. nemají nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.) Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého deliktní závazek povinné nebyl součástí společného jmění povinné a jejího zemřelého manžela, protože rozsah závazku přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a povinná jej převzala bez souhlasu manžela. Odvolatelce přisvědčil v tom, že podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 30. června 2015 (dále též jen „ex. řád“), bylo možné vést exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů také v případě vymáhání dluhu, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Jde-li ovšem o přikázání pohledávky manžela povinné z účtu u peněžního u, uvedený způsob provedení exekuce bylo možné zvolit jen tehdy, jestliže se jednalo o vydobytí dluhu patřícího do společného jmění manželů, což v projednávané věci není splněno. Na základě shora uvedeného odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o částečném zastavení exekuce co do provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné.

Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná ve výroku I. dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud, a to zda lze podle právní úpravy účinné od 1. července 2015 vést exekuci pro výlučný závazek povinné (vzniklý za trvání manželství) přikázáním pohledávky z účtu u peněžního u manžela povinné (která je součástí společného jmění), a to v případě exekučního řízení zahájeného před 1. červencem 2015 pro dluhy, které vznikly za účinnosti obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013. Dovolatelka nerozporuje závěr odvolacího soudu, že v exekuci je vymáhán výlučný závazek povinné, který není součástí společného jmění povinné a jejího manžela. Má však za to, že pro vymožení uvedeného závazku lze vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné a v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020, sp. zn. , podle kterého lze výlučný dluh povinného uspokojit ze společného jmění manželů, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2017, sp. zn. , či ze dne 20. října 2020, sp. zn. 2390/2020, podle kterých návrh manžela povinného na zastavení exekuce je třeba projednat podle ustanovení účinného od 1. července 2015, čili ve znění novely č. , bez ohledu na to, kdy byla dosud pravomocně neskončená exekuce zahájena.Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rovněž navrhla odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.

Procesní nástupce manžela povinné J. V. ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka opomíjí dobu vzniku vymáhaného závazku, která je z hlediska právního posouzení věci rozhodující, a ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 ), dále jen „ “, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

V posuzované věci bylo exekuční řízení zahájeno dne 27. září 2013. Soudní exekutor vydal dne 9. července 2014, č. j. 101 EX 07909/13-089, exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné.

Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že podle právního stavu v době vzniku dluhu (v posuzované věci tedy podle právního stavu do 31. prosince 2013) je pro účely posouzení, zda výlučný dluh povinného lze uspokojit ze společného jmění manželů, podstatné, zda vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství či nikoliv a zda (ne)byl předmětem vypořádání společného jmění manželů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020, sp. zn. , či ze dne 22. srpna 2023, sp. zn. ). Dovolatelce lze přisvědčit i v tvrzení, že i když bylo exekuční řízení zahájeno před 1. červencem 2015, s účinností od 1. července 2015 se na toto exekuční řízení použije právní úprava exekučního řádu a ve znění účinném od tohoto data, čili ve znění novely č. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2017, sp. zn. , či ze dne 20. října 2020, sp. zn. 2390/2020). Pro posouzení, zda byl soudní exekutor oprávněn vydat exekuční příkaz, kterým přikázal pohledávku z účtu manžela povinné u peněžního u, je ovšem (vzhledem k datu vydání exekučního příkazu) rozhodující právní úprava účinná do 30. června 2015 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2017, sp. zn. , či ze dne 1. srpna 2017, sp. zn. ).

Podle ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2015 ve spojení s ustanovením ex. řádu bylo možné, jde-li o vydobytí dluhu patřícího do společného jmění manželů, nařídit exekuci vydáním exekučního příkazu srážkami ze mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného, přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního u, přikázáním jiné peněžité pohledávky manžela povinného nebo postižením jiných majetkových práv manžela povinného.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že závazek povinné není součástí společného jmění povinné a jejího manžela. Dovolatelka v dovolání uvedla, že tento závěr akceptuje, dovolací soud se proto ke správnosti tohoto závěru nevyjadřoval. Soudní exekutor tak vydal exekuční příkaz v době, kdy bylo možné vydat exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné pouze v případě vymáhání pohledávky patřící do společného jmění manželů, nikoli pro vydobytí výlučného dluhu povinné, jako je tomu v projednávané věci; proto bylo namístě přistoupit k částečnému zastavení exekuce co do uvedeného exekučního příkazu.

Protože usnesení odvolacího soudu je (v dovoláním napadeném výroku I.) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolatelkou přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost, Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

Oprávněná současně v dovolání navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší soud návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 11. 2025

JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu