Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 2541/2025

24 Cdo 2541/2025-380

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně K. N., zastoupené Mgr. Jakubem Horkým, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova č. 695/24, proti žalovanému T. V., zastoupenému Mgr. Radkou Palíškovou, advokátku se sídlem v Kroměříži, Štěchovice č. 1356/12, za účasti P. V., zastoupeného Mgr. Jakubem Horkým, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova č. 695/24, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2025 č.j. -356 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. ledna 2025 č.j. -280, takto:

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Nejvyšší soud rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. ).

2. Rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15.1.2025 č.j. -280 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. ). Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15.1.2025 č.j. -280 zastavil ( , věta první ).

3. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ), zabývaje se dále dovoláním žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.6.2025 č.j. -356, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

4. V projednávané věci se žalobkyně (pozůstalá dcera) domáhala určení, že žalovaný (pozůstalý syn) není dědicem po zůstaviteli, neboť podle jejího názoru je podle ustanovení § 1481 o.z. dědicky nezpůsobilý z důvodu spáchání činu povahy úmyslného trestného činu, kterého se dopustil proti zůstaviteli. Odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že k takovému protiprávnímu jednání ze strany žalovaného, které nese znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu, skutečně došlo, jestliže na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalovaný před smrtí zůstavitele ve více případech v období od 3.10.2018 do 5.12.2018 neoprávněně nakládal v neprospěch zůstavitele s finančními prostředky „minimálně v celkové výši 771 000 Kč“ nacházejícími se na účtu zůstavitele, který spravoval z pozice opatrovníka zůstavitele, z nichž „prokazatelně“ 541 000 Kč následně „využil pro své účely“; to vše žalovaný činil, ačkoli si musel být vědom svých povinností plynoucích mu z funkce opatrovníka zůstavitele, a za situace, kdy legitimitu svého jednání odůvodňoval poukazem na darovací smlouvu ze dne 24.8.2018 na částku 971 113 Kč, jejíž návrh ovšem „předložil zůstaviteli k podpisu přesto, že si byl (resp. musel být) vědom duševního onemocnění zůstavitele“, pro které „zůstavitel nebyl schopen spravovat svůj majetek“ a které ostatně bylo také důvodem, proč žalovaný dne 30.7.2018 podal návrh na ustanovení do funkce opatrovníka zůstavitele a bylo mu soudem vyhověno.

5. Žalovaný v dovolání – mimo jiné – formuluje právní otázku, „zda může civilní soud sám učinit závěr o charakteru jednání povahy trestného činu, pokud orgány činné v trestním řízení věc odložily již ve fázi prověřování“. V této souvislosti dovolací soud již v minulosti vyjádřil názor, že pro závěr o dědické nezpůsobilosti v důsledku činu povahy úmyslného trestného činu není rozhodující, zda potenciální dědic byl za tento čin proti některé z osob uvedených v ustanovení § 1481 o.z. odsouzen (anebo zda bylo trestní řízení zastaveno či – tak jako v daném případě – trestní věc byla odložena), případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku jeho smrti či prohlášení za mrtvého, promlčení, amnestie nebo udělení milosti apod. Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je však soud v řízení o pozůstalosti samozřejmě vázán (srov. a z.ř.s.). V ostatních případech (zejména pokud nedošlo k odsouzení pachatele v trestním řízení) je nezbytné, aby soudní komisař v pozůstalostním řízení (případně soud ve sporném řízení o určení dědického práva), vyjdou-li najevo pochybnosti ohledně dědické nezpůsobilosti některého z účastníků, zjišťoval všechny rozhodné skutečnosti, opatřoval k nim potřebné důkazy a učinil úsudek o tom, zda jednání dědice vykazuje znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu proti zůstaviteli nebo některé z uvedených osob, ovšem s účinky jen pro řízení o pozůstalosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2016 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.2022 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.6.2023 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.6.2021 sp. zn. ). Odvolací soud v projednávané věci tedy postupoval v souladu se zákonem, jestliže za situace, kdy trestní věc byla podle ustanovení tr. řádu usnesením policejního orgánu odložena, aniž by se ovšem policejní orgán zabýval všemi, z hlediska ustanovení o.z. rozhodnými skutečnostmi, učinil svůj konečný úsudek o tom, že jednání žalovaného vykazuje znaky úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, na základě výsledků důsledně provedeného dokazování, v rámci něhož náležitě zhodnotil veškeré, účastníky navržené důkazy k této rozhodné skutkové otázce.

6. Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu, že „rozšířil rozsah dědické nezpůsobilosti“, jestliže „jednání dědice, spočívající v uzavření darovací smlouvy se zůstavitelem, která byla následně shledána neplatnou pro duševní poruchu zůstavitele“ („neplatné darování“), považoval „samo o sobě“ za „jednání povahy trestného činu ve smyslu § 1481 o.z.“ vedoucí k dědické nezpůsobilosti. Dovolatel však ve svých úvahách přehlíží, že odvolací soud „neplatné darování“ nepovažoval za důvod dědické nezpůsobilosti „samo o sobě“, nýbrž teprve s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaný v době, kdy předkládal zůstaviteli návrh darovací smlouvy, „si byl (resp. musel být) vědom duševního onemocnění zůstavitele“, v důsledku kterého „nebyl schopen spravovat svůj majetek“, a že tak žalovaný učinil v době, kdy již bylo soudem rozhodnuto o jeho opatrovnictví z důvodu nepříznivého duševního stavu zůstavitele, o které dne 30.7.2018 sám požádal (okolnost, že k omezení svéprávnosti zůstavitele došlo až v roce 2019 zde není podstatná). Právě tento prokázaný subjektivní vztah žalovaného k jeho protiprávnímu jednání způsobuje onu zákonem vyžadovanou „významnější intenzitu jednání požadovanou v ustanovení § 1481 o.z.“, kterou akcentuje dovolatel. Za daného stavu přitom nemohou být významné ani dovolatelem tvrzené důvody, které zůstavitele údajně k uzavření darovací smlouvy vedly, jež jsou navíc v rozporu i se samotným obsahem darovací smlouvy.

7. Většina další dovolatelovy argumentace představuje kritiku skutkových zjištění soudů obou stupňů, že „zůstavitel v době uzavření darovací smlouvy se žalovaným jednoznačně a prokazatelně trpěl závažnou duševní poruchou chorobného charakteru (smíšenou demencí středního stupně), v důsledku níž byly ovládací a rozpoznávací schopnosti závažným a kritickým způsobem snížené a narušené“, a „nebyl schopen činit předmětné majetkové dispozice“, a že žalovanému, který již dne 30.7.2018 podal žádost o opatrovnictví z důvodu nepříznivého zdravotního stavu zůstavitele, „byla, resp. musela být závažnost zdravotního stavu zůstavitele známa“. Dovolatel současně předestírá vlastní skutkové závěry (že „je přesvědčen, že v době podpisu darovací smlouvy byl otec schopen právně jednat a posoudit důsledky svého jednání“) a polemizuje s odbornými závěry znalce MUDr. Pavla Konečného týkajícími se zdravotního stavu zůstavitele v době uzavření darovací smlouvy, jestliže bez ohledu na vyjádření znalce u jednání před odvolacím soudem, že „ačkoliv průběh tohoto onemocnění může být kolísavý, stav pacienta se nikdy nevrací k normálu a je již vždy v úrovni patologie“, opětovně namítá, že „z výsledků jednotlivých vyšetření je zřejmé, že zdravotní stav otce se v průběhu času měnil“, a že „po nastavení medikace se otcův stav upravil a po většinu dní byl v zásadě v pořádku a zcela orientován místem a časem“. Tyto výtky, jimiž dovolatel zpochybňuje výše uvedené skutkové závěry soudů obou stupňů, však představují uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1.1.2013 totiž nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2014 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021 sp. zn. ). Dovolací však přesto podotýká, že při zjišťování skutkového stavu v posuzované věci soudy obou stupňů nepominuly žádné podstatné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, jimi učiněné skutkové závěry nejsou excesivní a odvolacímu soudu, který za daného stavu neměl pochybnosti o správnosti závěrů jmenovaného znalce, nelze důvodně vytýkat, že nepovažoval za nutné doplnit dokazování ještě výslechem dalších svědků, kteří se měli vyjádřit k tomu, „jakým způsobem se otec žalovaného projevoval v běžném životě“. Z obsahu spisu se podává, že soudy obou stupňů se objasněním skutkového stavu důkladně zabývaly, a přitom náležitě reagovaly na všechny zásadní výhrady žalovaného.

8. Dovolatel rovněž namítá „nesprávné posouzení otázky důkazního břemene“, když podle jeho názoru „v podstatě soudy požadovaly po žalovaném, aby vyvracel obvinění žalobkyně ohledně jeho jednání“. Zde dovolatel nebere dostatečně v úvahu dynamiku důkazního břemene v tomto sporu o dědické právo a zcela pomíjí, že žalovaný „vyvracel obvinění žalobkyně“ (a v tomto směru nesl důkazní břemeno) teprve za situace, kdy rozhodující skutečnosti z hlediska naplnění skutkové podstaty právní normy uvedené v ustanovení § 1481 o.z., které tvrdila žalobkyně, byly také z její strany prokázány.

9. Konečně k námitce dovolatele týkající se vymezení okruhu účastníků řízení ve sporu o dědické právo dovolací soud odkazuje na právní názor vyjádřený (ve vztahu k současné právní úpravě účinné od 1.1.2014) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2022 sp. zn. , který v této věci již citoval odvolací soud ve svém předešlém kasačním usnesení ze dne 11.6.2024 č.j. -192.

10. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného směřující proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení odmítl.

11. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud samostatně nerozhodoval, neboť o dovolání bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23.8.2017 sp. zn. ) a rozhodnutím o podaném dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.

12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 11. 2025

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu